Když dva dělají totéž. Ivo Medek Kopaninský a Jaroslav Róna vystavují

11. leden 2022

Do konce ledna běží v Praze dvě výstavy, které se skvěle doplňují: Ve Smečkách vystavuje Ivo Medek Kopaninský, ve Špálovce pak Jaroslav Róna.

Jsou od sebe o generaci. Kopaninskému je pětaosmdesát a bilancuje, Róna je pak ročník 1957 a představuje vybrané práce z posledních let. A zatímco ten první má za východisko i úběžník smích, ten druhý volí spíš tichý, zastřený, ale brutálně naléhavý pláč; druhý je vážný, první nevážný – prostě komedie versus tragédie.

Medek Kopaninský měl v počátcích své kariéry blízko k pražským surrealistům a obliboval hlavně techniku koláže. Skupinovým členem ale nikdy nebyl, jejich řízený program a dogmata ho nezajímaly. Jasně vymezené pole vždycky přesahoval, a hlavně vždycky oral po svém. Symbolickou šifru, druhý nebo i třetí význam vyvažoval prvoplánovou naivitou, poťouchlou doslovností, banalitou. Když „Rokenrolák“, tak svetr z kamení. Ale precizně namalovaný.

Jaroslav Róna: Bolševismus podle Churchilla

Medek zvládnul skvěle jak akademickou malbu, tak sto plus jednu další techniku. K tématu i způsobu, jakým téma zpracuje, ho vede rovnou hravá fantazie, krátké spojení, mohutně živené komikou, v základech blíž dada nebo patafyzice než surrealismu. Medek je ve většině svého díla zábavný, práce mu prostě dělá radost – ať zkouší koláž, asambláž, objekt, kresbu, malbu, vystřihovánky z papíru, razítkování nebo cokoli dalšího. Jeho dílo je jako vetešnictví, všude různost, jinakost, občas potrhlost, bizarnost, časová i prostorová odlehlost; sem tam sexualita, sem tam smrt.

Medek zvládnul skvěle jak akademickou malbu, tak sto plus jednu další techniku.

Podobně s inspiracemi nebo příbuznostmi, které se táhnou z hlubin minulosti, od gotiky přes obrazové tabule kramářských pěvců po obecně imaginativní linku výtvarného projevu 20. století. Medkovy práce jsou ale ve výsledku dost intimní, za každou prací je konkrétní událost, vlastní příběh. Medkovo dílo je tedy deníkem, skicákem, memoárem. A přes veškerou autolegendarizaci je to memoár silně reflektovaný: když Medek maluje náhrobky, vyšvihne s klidem na jeden své vlastní jméno…

A Jaroslav Róna? Tady jede všecko jedním korytem: malby i sochy. Ten rukopis je už pár dekád natolik svébytný, že stačí letmý pohled skrz výlohu dnešní Špálovky, a je jasno. Róna neobjevuje, ale variuje. S jednou výjimkou (ale o té níže). Malba skoro plošná, úběžník zkrácený na minimum. Barevnost robustní, tíživá, vyloženě stylotvorná: na nebi apokalyptický požár, na zemi ocelová šeď.

výstava Iva Medka Kopaninského v Dalerii Smečky

Příběhotvorné jsou pak odkazy v názvech (na Muncha, Beuyse nebo Kafku), ale hlavně užité motivy. Tady jde Róna hlouběji, až k mýtům, k dávným civilizacím (respektive jejich troskám), jejich magii a iracionální síle, jejich přeludnosti, tajemství, božskosti i ďábelskosti, animálnímu stejně jako mystickému. Dávné ale narušuje dnešní: nad rozvalinami chrámu se rýsuje trup letícího letadla. Co bylo, je; co víc: taky může být. Takže malba jako posilovna paměti, apel na lidskou svobodu, jedinečnost – apel proti ideové stádnosti, sešněrování technikou.

Róna maluje výrazně literárně: co plátno, to text k dlouhému a detailnímu čtení.

Róna maluje výrazně literárně: co plátno, to text k dlouhému a detailnímu čtení. Třeba ta výjimka: mohutné údolí, kterým protéká řeka. Obraz s maximální perspektivou, hlubší než skoro všechna další malířova plátna dohromady. Vlastně krajinomalba, s nebývale intenzivní, vyloženě magnetizující, vtahující atmosférou; míchají se tu prvky dekadentního romantismu s apokalyptickým vizionářstvím. A zároveň je to plátno tiché: nemluví tu ani symbolicky nabité figury, ani zvířata, ani stavení, ani zbraně. Možná tohle plátno popírá to výše řečené: tohle není variace, tohle je čirý objev. Víc takových!

autor: Radim Kopáč
Spustit audio

Související

Více o tématu