Z deníku psaného za železnou oponou. Příběh Ivany A.

„Neděle 15. ledna. V pátek jsem napsala test z autoškoly. Hurá! Dneska jsme to chtěly oslavit koktejlem v cukrárně na Václaváku, ale tam se to jen hemžilo policajty. Byla tam nějaká demonstrace. Pak jsem se dozvěděla, že to byla vzpomínková akce na studenta Jana Palacha, který se před dvaceti lety zapálil na protest proti režimu.“

Ivana prožívá úspěšné složení zkoušek z autoškoly, a zatím na Václavském náměstí probíhá takzvaný Palachův týden, sedm dní trvající občanské nepokoje proti komunistickému režimu. Během demonstrací režim zasáhl tvrdě, Veřejná bezpečnost i Lidové milice svolané na Václavské náměstí používaly obušky, slzný plyn i vodní děla.

Václavák byl zatarasený kordonem policajtů a další ještě přibíhali.
z deníku Ivany A.

„Čtvrtek 19. ledna. Dvacáté výročí smrti Jana Palacha. A náš maturitní ples. V Lucerně jsme byli od pěti, kvůli focení a nějakému nacvičování. Ples vypukl v osm a našemu heslu na šerpách ‚Dokud žijem, žijme naplno‘, jsme nezůstali nic dlužní. Naši si to prý taky užili, přestože máma málem dostala obuškem. Teda ne na plese, ale při cestě do Lucerny. Václavák byl totiž zatarasený kordonem policajtů a další prý ještě přibíhali. Ale na rozdíl od jiných se naši dostali domů bez úhony.“ Ivaniných rodičů se zásah policistů na Václavském náměstí nedotkl, ale během takzvané palachiády bylo zatčeno na 1400 lidí.

Je leden 1989 a tehdy osmnáctiletá Ivana si začíná psát deník... Kromě zapisování běžných starostí a radostí každého teenagera se do něj brzy začnou promítat aktuální politické události|foto:archiv JSNS.cz z filmu 1989: Z deniku Ivany A.

Zatímco Ivana po cestě z Lucerny mohla vidět na vlastní oči dění na Václavském náměstí, komunistická strana chtěla stůj co stůj události zdiskreditovat, shodit a prostřednictvím Rudého práva zpochybňovala primárně důvody těchto demonstrací. V rubrice Slovo ke dni se objevuje vyjádření dělníka Duťka z Trutnova, který popisoval hluboký smutek z toho, že tragickou smrt Jana Palacha zneužívají k vyvolávání nepokojů. Zásah proti demonstrantům na Václavském náměstí uvádělo Rudé právo jako „nezbytná opatření k zajištění klidu“ a nadále den po dni informovalo o „opakovaných výtržnostech“. A „pravdivé“ informování o událostech na Václavském náměstí vyvrcholilo článkem, který je zakončen slovy: „Návrat k poměrům buržoazní republiky je pro naši společnost nepřijatelný. Je zcela vyloučen. Zdůrazněme to jednoznačně. Ať se to komukoliv nelíbí. Oprávněně v těchto dnech zní znovu hlas: Republiku si nikým rozvracet nedáme!“

První máj na Letné: Aby mě učitelka viděla!

Pro reálný socialismus byl jedním z nejdůležitějších svátků první máj, tedy Svátek práce. Ten se nevyhnul skoro nikomu, mimo jiné studentům, kteří před ukončením střední školy na sebe nechtěli upozorňovat. „Táta na tom trval. Mám si prý uvědomit, že mám před maturitou, a zbytečně neprovokovat. Zdravý rozum ho ale úplně neopustil. Takže jsem tam mohla zůstat jen do té doby, než jsem si byla jistá, že mě třídní učitelka viděla.“ V Československé televizi mezitím moderátor oslavoval rudou barvu, do které se tehdy zahalila Letenská pláň.

Poté co jsem projevila zájem jít na vejšku, se třídní Böhmové hrůzou zježily vlasy.
z deníku Ivany A.

Jako středoškolačka těsně před maturitou řeší Ivana svou budoucnost. Získat vysokoškolské vzdělání bylo pro mnoho tehdejších studentů spíše zbožným přáním. „Přišla mi další nabídka zaměstnání. Děsná představa. Ale nemám moc na vybranou. Poté co jsem projevila zájem jít na vejšku, se třídní Böhmové hrůzou zježily vlasy. Vyhrkla na mě, že si snad dělám legraci a že s mými výsledky mi nedá doporučení. Bez něj se na vejšku nedostanu a budu muset do pracovního procesu. Doufám, že neskončím někde v továrně, třeba v ČKD.“

Deník Ivany A., leden 1989|foto:archiv JSNS.cz z filmu 1989: Z deniku Ivany A.

Náctiletý život zahrnoval školní povinnosti v podobě psaní referátů o přestavbě socialistické společnosti neboli perestrojce, ale také povinné dopisování si s „rusáky“. „Nesnáším referáty a perestrojku,“ ukončuje jeden ze svých dubnových záznamů Ivana. Stejně jako její spolužáci se musela zpaměti učit plno ideologických textů. Těžký průmysl Svazu sovětských socialistických republik, Vladimir Iljič Lenin, Všesvazový leninský komunistický svaz mládeže a Svaz socialistické mládeže, vyjmenovává jednotlivé tematické okruhy. „Jak do sebe máme za jeden týden nacpat tolik blbin,“ ptá se sama sebe.

Blejskla jsem se v hospodě: znám Několik vět

Jiří Menzel, Jiří Suchý nebo Daniela Kolářová – tyto známé osobnosti mají společné rozhodně dvě věci: podepsali petici Několik vět vypracovanou na jaře roku 1989 hnutím Charta 77 a byli za to kritizováni Rudým právem. Petice se dostala díky rozhlasovému vysílání, jež nespadalo pod cenzuru režimu, i mezi studenty. „Tak jsem se dneska v hospodě blejksla, věděla jsem totiž, co je to těch Několik vět. Včera jsme doma náhodou naladili Svobodnou Evropu, kde o tom mluvili. Akorát říkali úplně něco jiného než v televizi. To už ale nikoho nepřekvapuje.“ Na rozdíl od Československé televize Rádio Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky pravidelně vysílaly jména signatářů.

Ivana ve svém deníku zvěčnila i Gustáva Husáka, který měl v lednu 1989 novoroční projev|foto:archiv JSNS.cz z filmu 1989: Z deniku Ivany A.

Petici Několik vět podepsali nejen disidenti, ale i další lidé, kteří chtěli otevřeně vyjádřit svoji nespokojenost a touhu po změně. Napětí a očekávání ve společnosti směřovalo ke dni, kdy právě studenti měli sehrát významnou roli. „Pátek 17. listopadu. Byli jsme na varhanním koncertě v chrámu svatého Mikuláše a potom v hospodě. Zatímco jsme tam seděli, tisíce studentů demonstrovaly na Národní třídě,“ popisuje Ivana. A o tři dny později dodává: „Dnes vstoupili studenti vysokých škol do stávky. My jsme je ale ještě nepodpořili, protože jsme seděli v kině. Zítra už se ale nějaké akce rozhodně zúčastníme!“ Jak Ivana slíbila, tak to také dodržela a přidala se k veřejnosti na Václavském náměstí 24. listopadu. „Třídní sraz v hospodě Na Slamníku. Nestálo to za nic. V deset hodin jsme se vydali na Václavák, kde se slavila demise Kokeše. Tedy, Miloše Jakeše. Atmosféra byla úplně fantastická. Pak jsme jeli k nám a asi do dvou hodin jsme s našima probírali situaci.“ O den později se Ivana zúčastnila shromáždění na Letné spolu s dalšími asi 800 tisíci lidmi.  

Třídní sraz v hospodě Na Slamníku. Nestálo to za nic. V deset hodin jsme se vydali na Václavák, kde se slavila demise Kokeše.
z deníku Ivany A.

Jako obdivovatelka Beatles strávila poslední den roku 1989 právě u Lennonovy zdi. O den později začal rok 1990, tentokrát s projevem prezidenta Václava Havla. „Po slavnostním obědě jsme se všichni dívali na projev prezidenta Havla. Ještě pořád se to zdá spíš jako sen. Všichni jsme byli dojatí.“ Havel svůj projev tehdy uzavírá slovy: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila.“

Zprávy z policejního státu

„Význam toho roku jsme si uvědomili až poté. Tehdy nám bylo osmnáct, měli jsme po maturitě a v rámci daných mantinelů si užívali mládí. Jezdili jsme na chaty, na čundry, v lese jsme popíjeli pivo, chodili jsme do hospod, hráli jsme na kytaru a nevnímali, že je nějaká nesvoboda, byli jsme na to zvyklí od dětství. Až kolem toho podzimu a hlavně tedy po 17. listopadu to začalo mít úplně jiný nádech. Tehdy člověk začal chápat souvislosti,“ přibližuje dnes Ivana, jak zpětně vnímá revoluční rok. A dodává: „Člověk, který nebyl z disidentské rodiny, se neměl od koho ty souvislosti dozvědět. V oficiálním tisku a televizi se o tom nemluvilo, rodiče o tom nic nevěděli. Bylo těžké mimo okruhy intelektuálů, disidentů a umělců se cokoliv dozvědět o tom, co se děje. To bylo až později, když se začaly šířit Jakešovy projevy a lidi si z toho dělali srandu, tak se to třeba dostalo i k obyčejným lidem.“

Bylo těžké mimo okruhy intelektuálů, disidentů a umělců se cokoliv dozvědět o tom, co se děje.
z deníku Ivany A.

Ivana vzpomíná také na to, jak se studentům komunistický režim snažil vnucovat svou ideologii, prostřednictvím učiva, filmů, hudby a dalších textů. „Museli jsme se třídou chodit na sovětské, ale i československé filmy, které byly hodně tendenční, oslavující hrdiny Sovětského svazu a komunismu. Já jsem tenkrát absentovala a místo do kina jsem musela na kurzy němčiny. Ani tak jsem se tomu nevyhnula a musela jsem tam pak jít sama, sednout si do toho prázdného kina, film si odsedět a ukázat pak třídní ten lístek, že jsem tam byla. To si pamatuji, že mě štvalo.“

Ivana s přáteli slavila v roce 1989 nejen vánoční svátky, ale i čerstvě nabytou svobodu|foto:archiv JSNS.cz z filmu 1989: Z deniku Ivany A.

Ivaniny vzpomínky na revoluční rok byly zachyceny ve filmu 1989: Z deníku Ivany A. režiséra Karla Strachoty, který je sestavený na základě historických událostí, kombinující osobní deníkové záznamy a dobové nahrávky revolučního dění. O pět let později měl premiéru také film 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu. Ten vypráví příběh mladého Petra Kořínka z Pardubic, který poslouchá undergroundové kapely, čte samizdatové knihy, ve škole má problémy kvůli svým dlouhým vlasům a sní o emigraci. „Nedovedu si představit, že bych v tom policejním státě, kde o mém životě rozhoduje pořád někdo jiný, žil dál,“ píše rodičům v dopise, který hází do schránky chvíli předtím, než 7. února 1989 nasedá do vlaku mířícího do Paříže. Právě dopisy, které si Petr posílá se svými nejbližšími, jsou osnovou filmu přibližujícího fenomén emigrace. Oba snímky naleznete ke zhlédnutí zdarma na portále vzdělávacího programu Člověka v tísni – JSNS.cz.

Hledáme další deníky a dopisy

Za filmy 1989: Z deníku Ivany A. a 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponou stojí vzdělávací projekt Příběhy bezpráví, který hledá korespondenci z období komunistického Československa, zejména dopisy mladých lidí jejich partnerům, s nimiž chodili nebo žili v manželském svazku. Dále dopisy, které si posílali kamarádi, rodiče s dětmi či různí příbuzní. A také osobní deníky a fotografie z té doby. Pokud máte takové materiály nebo máte tip, na koho by se vzdělávací projekt mohl obrátit, ozvěte se na e-mail info@pribehybezpravi nebo na telefonní číslo +420 739 220 902.