Revoluční rok podle Jana Šibíka

Praha, Berlín, Bukurešť. Tam všude Jan Šibík objektivem zachytil průběh dějinných změn, odevšad přinesl své svědectví zaujatého pozorovatele. „Výstava nezobrazuje jen sametovou revoluci, ale celý ten výjimečný rok 1989. Začal jsem s tímhle tématem už v roce 1988 - 21. srpna. Tehdy proběhla první demonstrace po devatenácti letech," vzpomíná Jan Šibík a popisuje vystavené fotografie z onoho roku: „Bylo to na dnešním Palachově náměstí, tehdy náměstí Krasnoarmějců. Pamatuji si, že nad Hradem byly červánky. Chtěl jsem mít ten záběr, a tak jsem si vlezl na takový sloupek a vyfotil jsem to přes ty policisty. Některým fotografům se zdálo zvláštní, že takových fotek, které jsem bral zblízka za zády policistů, je hodně, a ptali se mě, jestli to bylo předem dohodnuté. No to jste nemohli mít dohodnuté, leda kdybyste pro ně pracovali. A to nebyl můj případ."

„Kriminální živly“

Následuje fotografie ze shromáždění na Škroupově náměstí 10. prosince 1988. Tehdy byl v Praze na návštěvě francouzský prezident Francois Mitterand, který si dal jako podmínku k oboustrannému jednání jeho povolení. „Tam tehdy řada lidí poprvé viděla, jak vypadá Václav Havel. A ještě jedna poznámka k téhle fotce. Režim vždycky tvrdil, že se na demonstracích scházejí kriminální živly. Ale tady jsem zachytil staré seriózní paní. To byly ty kriminální živly?" ptá se Jan Šibík.

Výstava pokračuje snímky ze samotné revoluce, 17. listopadu. Je tu i ta nejznámější - pohled vytřeštěných očí očekávajících něco neblahého, lidé, kteří nemají nic v ruce, a policejní štíty. „Tahle fotka je důležitá, protože je v ní nějaké zobecnění. Fotil jsem ji ve Vyšehradské ulici, kudy šel průvod z Albertova a z Vyšehradu. Až tam byla demonstrace povolená, dál už ne. A právě v té Vyšehradské ulici na její účastníky poprvé nastoupili policajti," komentuje autor a pokračuje: „Potom ten průvod došel na Národní třídu. A známý záběr, který je na výstavě k vidění, zase vznikl mým způsobem: dění zabrané zpoza policajtů. Dělal jsem to tak, že jsem byl vpovzdálí a pak jsem v jeden okamžik přikročil a rychle jsem udělal dvě tři fotky a zase jsem ustoupil. U tohoto snímku mi pomohla jedna věc: ta situace trvala asi dvacet třicet minut. Lidi tam stáli, pak ustoupili a nechali tam ty svíčky. Napadlo mě jít za ty lidi a přes ty svíčky vyfotit policisty. Pak jsem se vrátil za policisty a najednou jsem dostal strach o sebe, o foťáky a taky o to, že bych mohl o ty záběry přijít. Tak jsem šel pryč. Pár minut nato tam vlítly červené barety a začaly ty lidi mlátit," vybavuje si Jan Šibík.

Závěr roku 1989 nebyl převratný jen pro Čechoslováky. Jan Šibík fotil i v Berlíně nebo v Bukurešti. Vzpomíná: „Poslouchal jsem Svobodnou Evropu a tam jsem slyšel, že člen východoněmeckého politbyra oznámil, že NDR s okamžitou platností povolí vycestování svých občanů do západního Německa. To bylo 9. listopadu 1989. Už tu noc se statisíce lidí začaly hrnout přes přechody. Sedl jsem hned ráno do vlaku a jel jsem tam. Ovšem nedošlo mi, že přejít mohou jen občané NDR. Na prvním přechodu mě vrátili, na druhém se to opakovalo, až jsem přišel na třetí, kde mi zase pomohlo štěstí. Tam lidem řekli, zvedněte pasy. Tak jsem mezi nimi zvedl i svůj český, a prošel jsem do Západního Berlína. To bylo důležité, protože všechno to boření probíhalo ze západní strany. Nahoře ještě stáli dezorientovaní pohraničníci NDR, a dole se už s krumpáči vesele bořilo."

Přes Lvov do Bukurešti

A jak Šibík vzpomíná na focení v Bukurešti? „Tam jsem se dostal lstí. Po krvavém povstání v Temešváru Rumuni uzavřeli hranice. Zjistil jsem, že se tam dá projet ze Lvova. Tvrdil jsem, že jedu do Sofie, ale vystoupil jsem v Bukurešti. Dostal jsem se tam v době, kdy tanky byly namířeny proti lidem. Ceausescu si svolal demonstraci, která měla odsoudit „živly" v Temešváru. Ze začátku účastníci pískali proti těm „živlům", ale ke konci se to otočilo a vypískali Ceauseska. Druhý den si to vedení armády spočítalo a prohlásilo, že se přidává na stranu protestujícího lidu. A najednou na tanky, které byly namířené ještě včera proti nim, ti lidi naskákali a radovali se. Takovou euforii, jaká byla v Rumunsku, jsem nikde jinde nezažil," uzavírá fotograf.