Skutečný život je na sídlišti

Spisovatel Jaroslav Rudiš napsal řadu úspěšných próz (Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Konec punku v Helsinkách, Národní třída), trilogii komiksů Alois Nebel a další texty. Píše česky i německy, žije v Praze a Berlíně. Autor povídek, románů, divadelních her a filmových scénářů, ale také muzikant a textař získal řadu ocenění doma i v zahraniční.

Je spoluautorem tří celovečerních filmů - Grandhotelu režiséra Davida Ondříčka, Aloise Nebela v režii Tomáše Luňáka a Národní třídy. Tento snímek, k němuž napsal scénář se Štěpánem Altrichterem podle své nejpřekládanější novely, právě vstoupil do kin.

Od povídky k filmu byla trochu dlouhá, ale prý hezká cesta. Jako Národní třída, po níž se jmenuje.

Nikdy by mě nenapadlo, že s mým příběhem o sečtělém křehkém rváči, který si říká Vandam, se stane něco takového. Napsal jsem malou povídku po setkání s klukem, který mě k Vandamovi inspiroval. Můj kamarád Jirka Honzírek z Divadla Feste v Brně mi řekl, že se mu líbí její energie, a navrhl: „Nechceš to rozepsat dál, že bychom z toho udělali divadelní hru?“ A já to rozepsal. V roce 2012 uvedlo hru divadlo, pak vyšla knížka. Psal jsem ji strašně rychle, jedním tahem. Asi to bylo tím, že jsem chtěl zachytit vyprávění toho kluka, co mě k Vandamovi inspiroval, pořád jsem ho v duchu slyšel.

Působivé je i prostředí hospody Severka, kde se kniha odehrává.

Skutečná Severka byla v Praze na Proseku, Severek je po republice spousta. Vždycky mi to jméno na sídlištích přišlo poetický. Představte si panelové sídliště - a najednou je tam něco, co směřuje vzhůru k nebi, mimo náš čas a prostor. Proto název Severka. Když knížka vyšla, ozvalo se mi hodně čtenářů, „hele, u nás máme taky Severku, přijeďte, dáme pivo, sedí tam Vandam i Mrazák, něco zažijete!“

Fotografie Jaroslava Rudiše vznikly v kině v autorově rodné Lomnici nad Popelkou. Interiéry kina vyzdobil Jaromír 99 v duchu komiksové trilogie Alois Nebel.

Rozumějí Národní třídě i zahraniční čtenáři a divadelní diváci?

Myslím, že ano, něco tam asi je, co přesahuje to naše, české prostředí. Říkají mi, že ten příběh se může odehrávat v Drážďanech, v Postupimi nebo v Berlíně, v Cáchách. Tam se Národní třída hrála, uvádí se i v polské Vratislavi. Anebo v Barceloně! Což je úplně mimo naše teritorium. Hodně mě to překvapilo, ale tvrdili mi: vždyť tady jsou taky podobní týpci, policajti tu taky mlátili lidi, to všechno známe. Na předměstí Barcelony je spousta Vandamů, machistů z hospod, ve kterých zároveň můžete najít něco dobrého. Ve Francii knížku zas četli úplně jinak - jako kriminálku, protože hlavní hrdina je bývalý policajt.

Kriminálka to opravdu není.

Přitom já byl ve Francii pozván na dva festivaly kriminální literatury! Ale Národní třída tam měla překvapivě velký ohlas.

Hlavní hrdina má zvláštní náturu, je dobrák i násilník. Chtěl jste ho takového?

Ano, chtěl, a možná právě tohle lidi na postavě Vandama zajímá. V divadlech v Německu, třeba v Postupimi, kde měla hra nedávno premiéru, mi herci i dramaturgové vždycky říkají, že je na Vandamově postavě zajímá právě ta ambivalence. A snad i to, že Vandam citlivě vnímá současnost skrze minulost. To ho spojuje i s postavami z mých dalších románů - umí se dívat skrze historii.

Psali jste scénář spolu s režisérem. Vynechali jste ve filmu některé motivy, nebo jiné přidávali?

Původně mě vůbec nenapadlo, že by to mohl být film, říkal jsem si, že to bude asi fungovat spíš jako hra a knížka, hodně lidí mi říkalo, že je to nezfilmovatelný. Celé je to monolog, obsahuje hodně temnoty... Byla to myslím pro Štěpána Altrichtera velká výzva. Scénář jsme napsali poměrně rychle, ale s vizí, jak to uchopit, přišel Štěpán. Museli jsme to pojmout trochu jinak, protože kniha se de facto odehrává jen v hospodě, a pak tam jsou snové scény z lesa. To se nedalo do filmu úplně přenést. A naopak jsme některé postavy posílili, protože jinak by tam celou dobu byl jen hlavní hrdina. Rozvedli jsme třeba postavu Lucky, velmi silné, rozhodné ženské, která si nenechá do ničeho kecat.

Byla volba Hynka Čermáka pro filmovou roli jednoznačná?

Režisér Štěpán Altrichter chtěl vyzkoušet víc herců, ale nakonec jsme se stejně vrátili k Hynkovi. Je to od něj pravý herecký koncert.

Jaroslav Rudiš

Máte rád sídliště?

Vždycky mě čímsi fascinovalo, prostory a tamní život. Máte tam doktora, fitcentrum, hospodu, školu i nákupní centrum. Je to zajímavý svět, a přijde mi, že opomíjený.

Turisti se tam nehrnou?

Víte, já žiju napůl v Německu a hodně mých kamarádů z Německa jezdí do Prahy. Česko je pro ně hlavně střed Prahy, to ostatní jako by pro ně bylo někde dál na východě. A já jim vždycky říkám, že opravdová Praha, kde lidi žijou, je jinde než v centru, to musí nasednout na metro C a odjet na Prosek nebo na Jižní Město. Právě tam žije spousta Pražanů. Jsou to hodně autentická místa, která mám rád.

Film přišel do kin v době třicátého výročí listopadu 1989. Byl to záměr?

Je to hezká náhoda, že premiéra vyšla právě na výročí listopadu. Pro mě osobně je to velice důležité výročí, budu si ho stále připomínat. A taky rád vzpomínám na tu energii a euforii potom - ještě před kocovinou.

Co byste do filmu přidal nebo v něm ubral?

Nechal bych to, jak to je. Udělali jsme to nejlíp, jak jsme mohli. Moc se mi líbí Hynek Čermák jako hlavní postava.

Máte zkušenosti z divadla i z filmové tvorby. Co považujete pro sebe za zásadnější, film, nebo divadelní představení?

To je těžká odpověď, já ani přesně nevím. Mám divadlo moc rád a taky čím dál víc pro divadlo i píšu. Teď zrovna dopisuju hru pro Státní divadlo v Drážďanech. Baví mě, že divadlo je živé a představení se podaří relativně rychle zrealizovat. U filmu nikdy nevíte. Jsem spoluautorem několika filmových scénářů, které spí u producentů v šuplíku a pravděpodobně nikdy nebudou natočeny. Proto jsem rád, že píšu knihy, to má člověk plně ve své režii. Ale každý žánr má svoje. Film je obrazové vyprávění, ale je to běh na dlouhou trať. Zajímá mě na něm vždycky hlavně to, k čemu dalšímu se příběh posune, kam se odrazí.

Jak jste se našli se Štěpánem Altrichterem?

Mám rád jeho film Schmitke, to nás propojilo, protože atmosféra filmu se mi strašně líbila, a taky nás spojilo česko-německé prostředí. Oba trávíme hodně času ve vlaku mezi Prahou a Berlínem, Štěpán mluví německy stejně jako já, je to jeho druhý jazyk, pracuje v něm. Podobně to mám já.

Kde berete předlohy pro své hrdiny?

Myslím, že nejlepší věci se dějí kolem nás, pro všechny své postavy se nechávám inspirovat prostředím, v němž žiju, a lidmi, které potkávám. Třeba k mému novému románu Winterbergova poslední cesta mě inspiroval jeden kamarád. Zaujal mě tím, že cestoval Evropou s posledním průvodcem pro Rakousko-Uhersko, vydaným roku 1913. Hlavním hrdinou knihy je devětadevadesátiletý rodák z Liberce, který se vydává na svou poslední cestu střední Evropou. Mému kamarádovi je sice o padesát let míň než Winterbergovi, ale přesto jsem se v románu snažil zachytit jeho jazyk. Stejně jako jazyk toho kluka, který mě přivedl k Vandamovi.

Jste český i německý autor a část života trávíte v Berlíně. Jak to vzniklo?

Vyrostl jsem v Českém ráji nedaleko od Liberce, kam jsme často jezdili. Němčině jsem propadl už ve svých třinácti čtrnácti letech a nepustilo mě to. Vždycky mě to tam nějak táhlo. Možná i proto, že jsem studoval historii a dějiny jsou pro mě hodně důležité. Když studujete dějiny, určitě musíte umět německy. Ve všech mých knihách se prakticky objeví vztah k historii, od Nebe pod Berlínem přes Aloise Nebela až po Winterbergovu poslední cestu. I Vandam z Národní třídy by si mohl s Aloisem Nebelem nebo s panem Winterbergem o historii popovídat, kdybych je dal dohromady. Možná by to byla docela zajímavá sestava.

Jak jste se v němčině zdokonaloval?

Už v Liberci během studia na pedagogické fakultě jsem jezdil do Německa, pak jsem v Německu i studoval. Od nás to do Německa nikdy nebylo daleko, ani k česko-německým příběhům. Později se ten zájem prohluboval, dlouho jsem žil v Liberci, kde o minulost pořád klopýtáte. Přijde mi, že oba jazyky patří k našim příběhům, ať se odehrávají tady, nebo na druhé straně hranic. Ze příběhy nás s Němci nějak propojují. A když ten druhý jazyk umíte, lépe jim porozumíte. Tak to aspoň vnímám.

Winterbergova poslední cesta je váš první text psaný německy, česky teprve vyjde. Proč jste volil němčinu?

Protože to byl jazyk, který v jisté době spojoval střední Evropu. Od Liberce ke Lvovu až do Sarajeva a přes Zábřeh, všude jste se domluvila německy. A v té knížce cestuju s rakousko-uherským průvodcem, ožívá mi tam minulost, k níž se vracím. Ve Winterbergovi jsem se trochu rozmáchl, zatímco Národní třída je moje nejtenčí knížka, tahle je nejtlustší, má pět set čtyřicet stránek.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.