Rádio je součást mé DNA, říká překladatelka Blanka Stárková

Nedávno běžela na stanici Vltava v rámci nové řady Četba s hvězdičkou četba románu Gabriela Garcíi Márqueze Na paměť mým smutným courám. Ve vašem vynikajícím překladu. Jaký máte vztah k tvorbě tohoto magického realisty a co vás na jeho textech uchvacuje?

Čtenářsky i překladatelsky mám k němu vztah veskrze kladný. Obdivuji jeho práci s jazykem, zcela přesným obrazem či metaforou, rytmus jeho vět, humor, vypravěčskou energii. Jako překladatelka mám moc ráda překážky, které jeho texty staví do cesty při převodu do jiného jazykového systému. Nejvíc potěšení jsem si užívala při překladu Lásky za časů cholery.

„Jsem čtenářka dospělá a žádná dobrá kniha pro mě není choulostivá. Literatura má prozkoumávat každou lidskou situaci i jazyk,“ poznamenává Blanka Stárková k vltavské Četbě s hvězdičkou |foto:David Novotný

Jak vnímáte rozhlasovou četbu či audioknihy? Jsou podle vás náhradou klasické četby knihy, nebo ji podle vás nic nenahradí?

Ačkoli sama jsem zarytá tradiční čtenářka, soudím, že rozhlasové četby a audioknihy významně rozšiřují přístup k literatuře, jsou vítanou a mnohdy jedinou možností, jak „číst sluchem“. S tištěnou knihou přátelsky koexistují. Jsou to dva různé druhy zážitků a myslím, že si nikdy nebudou konkurovat.

Jak hodnotíte novou vltavskou řadu Četba s hvězdičkou, která řeší letitý problém, jak vysílat v rozhlase četbu „choulostivých knih“, jako je právě zmíněná Márquezova kniha?

Jsem čtenářka dospělá a žádná dobrá kniha pro mě není choulostivá. Literatura má prozkoumávat každou lidskou situaci i jazyk. Na druhé straně je nebetyčný rozdíl mezi tím, když si zvolený text čteme sami pro sebe a když nějaký námi nevybraný slyšíme nahlas z rádia. Určité momenty mohou působit velmi agresivně. Četba s hvězdičkou, vysílaná v „zákonném“ čase, umožňuje zveřejňovat kvalitní prózu, která by se jinak do programu nemohla dostat. Rozhodně nejde o nějakou prvoplánovou lechtivost, chtěnou vulgárnost nebo drastičnost. Ze svého překladu jsem teď pro tuto řadu připravovala četbu z románu argentinského spisovatele Abela Posseho Psi z ráje, který velmi svérázně líčí Kolumbovu výpravu ke břehům Nového světa. Číst má Igor Bareš, režírovat Miroslav Buriánek a vysílat by se měla ve druhé půlce prosince – pokud koronavirus nějak neblaze nezasáhne.

Které knihy či kteří autoři jsou vám z plejády děl, která jste překládala, nejbližší?

Nejbližší mi určitě byli už zmíněný Kolumbijec García Márquez, Španělé Miguel Delibes a Javier Marías nebo právě Argentinec Abel Posse.

Podle čeho si vybíráte, zda knihu přeložíte? Dostáváte častěji nabídku k překladu, nebo spíš vy sama nabízíte nakladatelství konkrétní tituly?

Vybírám si podle kvality textu, jeho přínosu pro české prostředí a předpokladu, že se na text dokážu naladit, a tedy ho náležitě převést do češtiny. S nabídkami od nakladatelů a mými nabídkami nakladatelům je to asi tak půl napůl.

Vybavíte si, co bylo impulzem, že jste se rozhodla věnovat se překladatelství?

Osobním založením celý život tíhnu k jižním kulturám. K překládání mě ale nepřivedla literatura ani jazyk, ale pustota sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Byla to jediná práce, která pro mě tehdy měla smysl, svým způsobem to byla životní záchrana.

Blanka Stárková: „Ačkoli sama jsem zarytá tradiční čtenářka, soudím, že rozhlasové četby a audioknihy významně rozšiřují přístup k literatuře, jsou vítanou a mnohdy jedinou možností, jak ‚číst sluchem‘“|foto:David Novotný

Kromě překládání jste dlouhá léta působila v Českém rozhlase, a dokonce jste jeden čas vedla stanici Vltava. Jaký máte vztah k rozhlasu?

Rádio je pro mě něco jako součást mé DNA. Ne každé rádio, ale Český rozhlas. Baví a těší mě na něm nekonečná rozmanitost tvořivé práce. Možnost stále se pouštět na nová území, nacházet nové formy, stýkat se s podnětnými lidmi, dozvídat se – a přitom hledat cesty, jak to vše předat posluchačům. Nejnapínavější byla celodenní vysílání z evropských kulturních metropolí, která jsme připravovali s Jiřím Kamenem, Víkendová příloha nebo velké komponované pořady. Rádio je vzrušující dobrodružství, a když se jím nakazíte, vydrží vám na celý život. Od roku 1990 mi poskytlo naprostou svobodu. Jsem za to osudu vděčná. 

Čtěte také

Vavříny pro magickou realitu v próze i překladu. Státní cenu za literaturu a překladatelské dílo získali Michal Ajvaz a Blanka Stárková

Jsou lidé, kterým víc sedí psaní, a druzí, kteří jsou si zase jisti v mluveném projevu. Obojí je náročné v něčem jiném a vám se daří obojí. Je pro vás jedna z těch poloh přece jen přirozenější?

Obě jsou přirozeně mé. Překládání je introvertní a samotářské. Rádio extrovertní a vždy s lidmi – s posluchači, partnery v rozhovoru, spolupracovníky. Ty dvě polohy se vzájemně vyvažují a umožňují mi celkem se sebou vycházet.

Za své překlady jste získala řadu ocenění. Jak vnímáte to nejaktuálnější, totiž Státní cenu za překladatelské dílo, kterou jste nedávno získala?

Stále s velkým překvapením. Ocitla jsem se ve společnosti překladatelů, kterých si neobyčejně vážím.