Petr Horáček: O příběhu přemýšlím v obrázcích
Petr Horáček (1967) je světově úspěšný autor a ilustrátor knih pro děti. Žije a tvoří v Anglii, získává prestižní ceny. V Česku mu teď vychází jeho nejnovější knížka Nejkrásnější místo na světě a ve velkém formátu i Nový domek pro myšku. Donedávna jsme u nás ale o Petru Horáčkovi mnoho nevěděli. „Napravit“ to lze poslechem vltavských Osudů, vysílaných v týdnu od 16. listopadu.
Žijete a tvoříte v Anglii. Jaká byla vaše cesta do českého prostředí?
Zhruba před deseti lety mě kontaktovala Jitka Netušilová, která učí pomocí mých knížek děti angličtinu. Potěšilo mě už tenkrát, že si mých knížek v Česku někdo všiml. Jitce Netušilové se moje knížky líbily natolik, že jí stálo za to se o nich zmínit její známé z nakladatelství Portál. To pak kontaktovalo mého anglického vydavatele Walker Books a brzy nato vyšla moje první knížka v češtině. Jmenovala se Nový domek pro myšku. Následovaly Husa Líza, Papuchalk Petr a další. Všechny mé knížky, které v Česku vyšly, jsou – až na jednu – překlady z anglických originálů. Poprvé v češtině a zatím jen v Česku vyšla Dlouhá cesta, kterou vydalo pár nadšenců z nakladatelství Pinwheels. O jejím vydání v zahraničí se teprve jedná.
Jak vybíráte náměty ke svým knížkám? Přicházejí samy?
Knížka se mi zpravidla vylíhne v hlavě zničehonic při nějaké ranní procházce. Nejdříve je to jen postavička nebo věta, ale okamžitě následují obrázky. Dříve než vím, o čem ten příběh přesně bude, už vím, jak budu dělat obrázky. O příběhu přemýšlím v obrázcích. Inspirují mě barvy, barevné kombinace, materiál, textury. Často mě inspiruje hudba, text písničky, někdy jen jedna věta, třeba i obrázek, který někde vidím, at' už v galerii, nebo v časopise.
Píšete – a přemýšlíte o nich v angličtině?
O textu k dětské knížce přemýšlím a píšu ho v angličtině. Ne snad proto, že bych zvládal angličtinu lépe než češtinu, ale pro obrázkovou dětskou knížku je text a hlavně jeho rytmus nesmírně důležitý. Text a ilustrace se musejí navzájem doplňovat, být v naprosté harmonii. Je rozdíl mezi obrázkovou knížkou a knížkou ilustrovanou. V obrázkové knížce není potřeba popisovat to, co už je patrné z obrázku, a není potřeba ilustrovat to, co je napsáno. Text v obrázkové knížce je tedy velice úsporný a o to lépe musí být napsaný.
Překládáte své knížky do češtiny raději sám?
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, jak těžké a složité je ten krátký text přeložit tak, aby se uchovala nálada a rytmus původního textu. Nyní české texty píšu společně s bohemistkou Martinou Waclawičovou. Já text napíšu a společně ho pak vyladíme. Martinu jsem poznal během spolupráce na knížce Dlouhá cesta, pracuje v Ústavu Českého národního korpusu, miluje dětské knížky a český jazyk, o kterém toho ví opravdu hodně. Za ta léta jsem už dávno pochopil, jak důležitá je zpětná vazba, dobrý editor, někdo, s kým se můžete o své práci poradit a komu můžete důvěřovat. Bez Martiny by to asi tak dobře nešlo.
Říká se, že děti jsou všude stejné…
Naprosto souhlasím. Děti jsou opravdu všude stejné. K mé práci patří i cestování po školách a knižních festivalech, a to nejen v Anglii. Všude si děti chtějí hrát a chtějí se dozvědět něco nového. Mají rády příběhy a rády si kreslí. Rády se smějí.
Pokračujete ve svých námětech i letos, nebo už přemýšlíte o tom, co budou děti po těch ,,nouzových stavech doma“ více potřebovat?
Snažím se celý rok si práci rozvrhnout tak, abych mohl pár podzimních týdnů strávit v Česku na samotě. Vracím se se skicákem plným poznámek, nápadů a kreseb. Obyčejně se tam najde materiál alespoň na jednu knížku. Letos jsem se tolik těšil a naplánoval jsem si, že zůstanu v Česku o něco déle. No, nedopadlo to. Tento podzim jsem ještě psát nezačal. Ale k vaší otázce. Nemůžu přemýšlet o tom, „co budou děti potřebovat“. Psaní musí především bavit mě. Ale situace je taková, že tahle pandemie má a bude mít dopad na nás všechny. My všichni se zabýváme tím, jak moc pro nás znamená přátelství, jak moc nám chybí naši nejbližší, jak prožíváme odloučení. Zároveň máme možnost trochu zpomalit, dívat se více okolo sebe a všímat si detailů v přírodě, v životě vůbec. Máme i více času si hrát. Možná tady všude jsou náměty na další příběhy.
Máte možnost sledovat, jak odloučení od společnosti prožívají děti v Anglii?
Z toho je mi opravdu smutno. Před pár měsíci jsem jel ze Skotska autem a zastavil na parkovišti. Byl tam tatínek a na ruce měl malého chlapečka asi pět měsíců starého. Koukali jsme s tím klukem na sebe a on byl tak zvědavej… Táta toho dítěte si mě všimnul a říkal: „No jo, on tak kouká, protože ještě neviděl tolik lidí pohromadě. On si myslel, že tu jsou jen máma, táta, děda a babička.“ To dítě prostě kromě svého domu a zahrady nikde nebylo. Pro malé dítě je přitom tolik důležité, aby se stýkalo s co nejvíce lidmi, aby kolovalo z ruky do ruky, aby se učilo rozumět výrazům, gestům, řeči ostatních. Je to smutné, že se rodí generace dětí, pro kterou je přirozené se nedotýkat, vidět lidi v rouškách, nepřibližovat se. Překvapuje mě, jak si pomalu sám zvykám na to, že nepodám při seznámení ruku. Že neobejmu své známé, když se potkáme. Že když odchází návštěva z mého domu, tak si jen řekneme ahoj a já zavřu dveře. Je mi z toho smutno a jen doufám, že to nebude trvat příliš dlouho a že se zase všichni obejmeme.
Související
-
Dokonalá dětská knížka je o vybalancování mezi obrázkem a textem, říká Petr Horáček
Rozhovor s ilustrátorem knih pro dětské čtenáře Petrem Horáčkem nejenom o tom, jak je na tom knižní trh pro nejmladší.
