Příběh „zbytečné“ pevnosti. O Terezín se nikdy nebojovalo, dnes jde o unikátní technickou památku

9. listopad 2020

Terezín. Samotné slovo otevírá temnou minulost koncentračního tábora, avšak terezínská pevnost, již v červnu roku 1940 převzalo pražské gestapo, do té doby nic děsivého nezažila. Zrodila se na konci 18. století, stavěla se jedenáct let a každoročně se na její stavbu spotřebovalo více než dvacet milionů cihel. Zbytečně. Nikdy se o ni totiž nebojovalo. Dnes jde o monstrózní, unikátní technickou památku.

Když jsem s Milanem Krejčíkem, inspirátorem televizního seriálu Za svědky minulosti z osmdesátých let minulého století, ke kterému jsem psal scénář, tvořil seznam míst, kam se vypravíme filmovat pomníky technické minulosti naší země, oslovila nás i zmínka o unikátním díle, které se koncem 18. století zrodilo poblíž řeky Ohře. Do jeho brány jsme vstoupili v březnu roku 1981. Vyrušeni našimi kroky vzlétli z blízké louky havrani, hlasitě zakřičeli a začali kroužit nad nejmocnější a nikdy nedobytou pevností rakouské monarchie. Jako by nás svými skřeky nezdravili vytrvalí strážci starobylé fortifikace, ale samotná její temná minulost. Podle pečlivě vypracovaných plánů měla náročná stavba sloužit nejen jako válečná pevnost, ale i jako plnohodnotné město. Proto byl roku 1782 udělen císařským výnosem Marie Terezie pevnosti pojmenované jejím jménem statut svobodného královského města.

Neviditelné město

Jak už to u vojenských sídel bývalo, dovolil erár bydlet v Terezíně (Theresienstadtu) jen civilistům, které vojenská správa potřebovala pro údržbu fortifikace a život posádky. V domech rozmístěných v pravoúhle se protínajících ulicích žili zbrojíři, kováři, dělmistři, puškaři, hospodští a řemeslníci se svými rodinami, ale rytmus života určovali vojáci. Až do roku 1830 neměl Terezín vlastní civilní správu.

Obytné domy civilistů sevřené hradbami přímo sousedily s ubikacemi mužstva. Doprostřed uliční šachovnice bylo vloženo náměstí s kostelem. Byl vysvěcen ve jménu Vzkříšení Páně a představoval dominantu města, ale z bezpečnostních důvodů se nesměl stát terčem nepřátelského dělostřelectva; jeho výška byla omezena. Ve městě je poměrně málo budov o dvou patrech, většina civilních domů má patro pouze jedno, přičemž přízemí je opatřeno odolnou půlkruhovou klenbou. Kvůli malé výšce budov při vjezdu do Terezína marně vyhlížíte, kdy už se konečně město objeví, a teprve v poslední chvíli spatříte domovní střechy.

Až do roku 1830 neměl Terezín vlastní civilní správu.

Jedním z prvních odborníků, kteří se všimli, že Terezín je nejen významným dokladem vyspělosti válečného stavitelství, ale ve svém celku také unikátní technickou památkou, byl historik Andrej Romaňák, který roku 1972 vydal o Terezíně souhrnné dílo, jež do té doby v české bibliografii chybělo. Čtenářům byl představen svět třísetletého vývoje bastionového způsobu opevňování, který právě na českém území terezínskou pevností vyvrcholil a současně skončil. Dnes odborná ani laická veřejnost nepochybuje, že poblíž Ohře leží skutečný stavebně-technický klenot.

Francouzská inženýrská škola v Mézières, podle jejíchž idejí byl Terezín postaven, ve skutečnosti nedostala ve své domovině žádnou šanci k realizaci vlastních návrhů. Zato habsburská monarchie, která koncem 18. století horečně doplňovala svůj obranný systém na severní hranici, dokázala mézièrské ideje zužitkovat beze zbytku. Tak došlo k paradoxu, že nejdokonalejší francouzská pevnost 18. století leží na území Čech.

Důmyslná fortifikace

Kdybychom se proměnili v havrany a vzlétli vzhůru, spatřili bychom pod sebou osmiúhelníkové jádro takzvané Hlavní pevnosti, protažené v severojižním směru kolmo na tok Ohře. Je to nejdůležitější část opevnění. Všimli bychom si také, že ze všech nároží vybíhají pětiboké bastiony a další prvky opevnění jsou umístěny před hlavní obrannou linií. Celková délka všech pevnostních valů, tlustých přibližně třicet metrů, přesahuje patnáct kilometrů.

Opevnění Terezína obsahovalo celkem pětapadesát hradebních prvků, ve kterých se nalézala rozsáhlá síť podzemních minových galerií. Takzvaná Malá pevnost (neboli Fort) měla tvar mírně se rozbíhajícího obdélníku, doplněného dvěma polobastiony a dvěma pětibokými bastiony. Do pevnosti bylo možné vstoupit šesti hlavními branami posazenými vždy mezi dva bastiony.

Opevnění Terezína obsahovalo celkem pětapadesát hradebních prvků, ve kterých se nalézala rozsáhlá síť podzemních minových galerií.

Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok Ohře o několik set metrů na západ do umělého koryta. Původní tok procházel před Malou pevností (dodnes je na mapách veden jako Stará Ohře neboli Alter Eger Fluss). Nejvýznamnější obranný systém je tedy tvořen Hlavní pevností na levém břehu Nové Ohře a Malou pevností na pravém břehu Staré Ohře. Blízkost řeky byla staviteli důmyslně využita. Kdyby se přiblížil nepřítel, mohli obránci pomocí stavidel zaplavit pevnostní příkopy a kotliny před pevností do výše tří metrů.

Desítky tisíc návštěvníků, kteří každý rok přijíždějí do severních Čech, fascinuje skutečnost, že se světový stavitelský unikát dochoval do dnešních dnů v téměř nepoškozeném stavu. Stalo se tak díky faktu, že nejobávanější pevnost habsburské říše nebyla nikdy obléhána, a tedy ani dobyta. Nepadl tu jediný voják. Nebylo nikdy vyzkoušeno, zda by terezínské hradby dokázaly delší dobu skutečně vzdorovat stále modernějšímu dělostřelectvu a alespoň na čas zastavit pochod nepřátelských vojsk na Prahu a Vídeň.

Čtěte také

Takže se stavělo zbytečně? Vypadá to tak. Poté co ve Francii vypukla revoluce, spory mezi Rakouskem a Pruskem ustoupily do pozadí. Přesto byla pevnost v závěru 18. století s ohledem na možnou hrozbu francouzského vpádu udržována v obranyschopném stavu. Napoleon však dobře věděl, že by svá vojska vystavil velkému riziku, kdyby se rozhodl na Terezín zaútočit. Když se vydal do srdce Čech a Moravy, aby se utkal s rakouským císařem a ruským carem, Terezínu se vyhnul a pro rozhodující bitvu zvolil mnohem vhodnější místo – otevřenou krajinu u Slavkova.

Ani v budoucích desetiletích se na březích Ohře nebojovalo. Válečným konfliktem v roce 1866 sice vyvrcholily spory mezi Berlínem a Vídní, avšak terezínská pevnost se obležení nedočkala ani tentokrát. Pruské armády opevněné město obešly a v okolí Terezína se odehrálo jen několik bezvýznamných šarvátek. K rozhodujícímu střetnutí došlo o kus dál – u Hradce Králové – a roku 1879 byla mezi Německem a Rakouskem-Uherskem podepsána takzvaná dvouspolková mírová dohoda. O devět let později se tedy habsburská monarchie rozhodla císařským výnosem existenci Terezína jako válečné pevnosti definitivně ukončit.

Ztichlé pomníky

Na terezínském hřbitově nebyl pohřben jediný voják, který by padl v pevnosti nebo jejím blízkém okolí. Pohřebiště mělo odedávna jen symbolický význam. Spočívaly tu takřka výhradně ostatky městských velitelů, starostů a generálů. Asi nejslavnějším mrtvým, který tu byl pohřben, i když jen na čas, byl Gavrilo Princip, atentátník, jenž v neděli 28. června 1914 smrtelně zranil následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho ženu Žofii a tím nechtěně uvedl do chodu vražedné soustrojí Velké války.

Rakušané připravili atentátníkovi krutý trest. Popraven sice nebyl, uvrhli ho však do vězení, v němž strádal v cele obklopený naprostou temnotou, a těžce se roznemohl. Pokusil se o sebevraždu, ale byl zachráněn. Když 28. dubna 1918 umíral na tuberkulózu, vážil jen 48 kilogramů. To vše se odehrálo v terezínské pevnosti, která byla v průběhu války proměněna ve vězení. Utéci z ní nebylo možné, protože to byla pevnost nedobytná, vymyšlená tak dokonale, že ani alcatrazští utečenečtí géniové by se jejími tlustými zdmi neprokopali.

Gavrilo Princip byl pohřben na tajné místo v koutě terezínského hřbitova v samém závěru války, kterou zahájil prvním výstřelem. Když byl po strašném masakru nastolen mír, vykopali vlastenečtí Srbové Principovy ostatky a odvezli je do Bělehradu, kde mu postavili pomník. Čert ví ve jménu čeho.

Terezín, vstup do Malé pevnosti

Největší v Evropě

Příběh terezínské pevnosti jako významné technické památky by nebyl úplný, kdybychom neuvedli několik čísel. Na stavbě budov, hradeb, bastionů, obytných domů, skladů, náměstí a ulic pracovalo patnáct tisíc lidí po dobu jedenácti let. Každý rok se spotřebovalo více než dvacet milionů cihel, dohromady celkem čtvrt miliardy! V okolních vesnicích bylo k výrobě staviva zřízeno množství provizorních cihelen, z nichž téměř nepřetržitě proudil materiál na staveniště.

Nároky na rozsah, kvalitu a důkladnost stavebních prací byly tak mimořádné, že se jim mohly rovnat požadavky, kterým museli vyjít vstříc až stavitelé, kteří v první polovině 20. století budovali na obranu před Hitlerem československé pohraniční pevnosti.

Na stavbě pracovalo patnáct tisíc lidí po dobu jedenácti let.

Všechno v Terezíně mělo být obrovské. Pevnostní pekárna mohla upéci padesát tisíc bochníků chleba denně. Měly nasytit nejen posádku Terezína a její obyvatele, ale i polní armádu, operující v předpolí severních Čech a za hranicemi v Sasku. Všechno bylo do puntíku rozpočítáno. Základní posádku pevnosti tvořilo v době míru 5655 mužů, v případě války se počítalo s dvojnásobným počtem obránců. V podzemí se nacházelo 153 skladišť střelného prachu, které mohly pojmout více než patnáct set tun výbušniny. K dispozici byly zásoby sena a krmiva pro 6500 koní. Potraviny a střelivo měly umožnit posádce o šedesáti tisících mužích udržet pevnost v bojeschopném stavu bez vnější pomoci nejméně tři a půl měsíce, než by se nepřátelská armáda dostatečně oslabila nebo z vnitrozemí dorazila pomoc. Nikdy předtím nebylo vymyšleno a realizováno nic tak monstrózního, ale ani nic tak zbytečného.

Pevnost Terezín, kde byl v průběhu 2. světové války koncentrační tábor, po osvobození (květen 1945)

Pod hákovým křížem

A přece se narodil člověk, který rozhodl, že pevnost na Ohři zbytečná nebude. Byl o tom dokonce natočen film nazvaný Vůdce daroval Židům město. Titul a obsah byly ovšem jen matoucí vějičkou pro zástupce Červeného kříže, kteří byli nacisty pozváni do terezínského ghetta, aby se „na vlastní oči“ přesvědčili, jak skvěle se žije židovskému obyvatelstvu v narůžovo natřeném městě, jež bylo ve skutečnosti přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů.

Všechno začalo 10. června 1940, kdy terezínskou Malou pevnost převzalo pražské gestapo. O patnáct měsíců později zde byl zřízen sběrný tábor – židovské ghetto. Panovaly v něm strašné podmínky. Zemřelé vězně zpočátku pohřbívali do jednotlivých nebo hromadných hrobů, desítky tisíc dalších nacisté odesílali na východ, kde byli systematicky vražděni v plynových komorách. Každý pátý vězeň zahynul přímo v ghettu. Také tento fakt je součástí podivné historie pevnosti, nad jejímiž hradbami se za větrných podzimních dnů vznášejí hejna havranů.

Spustit audio

Související

Více o tématu