Martin Písařík: Musí být pro koho hrát

9. listopad 2020

Martin Písařík je všestranně nadaný umělec, který dokáže nejen skvěle propojovat herectví, zpěv a tanec, ale také hudební kompozici a instrumentální interpretaci. Je to tedy dokonalý prototyp muzikálového herce, což řadu let úspěšně dokazuje v Divadle ABC, v Hudebním divadle v Karlíně či v Divadle Broadway. Letos na jaře se stal novou tváří Divadla Ungelt. Je mu však blízké i prostředí rozhlasových studií, kde natočil mnoho audioknih včetně té nejnovější Doktor na moři.

Před kamerou jste se objevil už ve třinácti letech v televizním filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš. Jak k tomu došlo?

To byla náhoda. Byl jsem totiž živé a energické dítě, takže mě rodiče přihlásili na konkurz na roli Mikuláše v tomto připravovaném filmu. Zhruba po roce zavolala produkce, že jsem byl vybrán, a začal jsem jezdit na natáčení.

Karel Kachyňa byl pověstný režijním perfekcionismem. Jak probíhala vaše komunikace?

I když jsem byl hodně malý, pamatuji se, že na place všechno fungovalo tak, jak má, což je na výsledné podobě filmu jednoznačně vidět, včetně umění vyprávět příběh. Pan režisér dokázal všem, hlavně dětským hercům, vysvětlit, co si mají v danou chvíli myslet, co mají dělat a jakým způsobem k tomu mají dojít.

Herec Martin Písařík

Vystudoval jste herectví na Pražské konzervatoři. Na které kantory vzpomínáte?

Náš ročník vedli Vladislav Beneš a Gabriela Vránová. Byli jsme rozděleni do skupin a já jsem nejčastěji patřil právě k Vláďovi Benešovi, který byl sice přísný, ale velmi konkrétní a jeho styl výuky mně vyhovoval.

Jak se stalo, že jste pak začal studovat na Konzervatoři Jaroslava Ježka?

V roce 2003 jsem se účastnil konkurzu na muzikál Rebelové v Divadle Broadway, kde mě vybrali jako jednoho z hlavních protagonistů. Při zkouškách si mě všiml Eduard Klezla, který zde působil jako hlasový poradce, a protože ve mně zřejmě viděl pěvecký i pohybový potenciál, řekl mi, že by bylo škoda jej dále nerozvíjet a že bych měl jít studovat muzikál.

Jak se zpětně díváte na roky strávené na škole?

Nikdy jsem nechtěl skončit u takzvaného hereckého zpívání. Takže studium bylo pro mě velkou výzvou, abych se ve zpěvu mohl zdokonalit a obstát vedle zkušených zpěváků. Zároveň jsem chtěl uplatnit i své herecké schopnosti. Málokterý herec totiž dokáže v muzikálu profesionálně odzpívat pěvecké party, a naopak málokterý zpěvák věrohodně zahrát činoherní scény. Chtěl jsem na sobě pracovat takovým způsobem, abych rovnocenně zvládnul obě disciplíny. Třetí nedílnou složkou muzikálu je tanec, jemuž jsem se tenkrát také hodně věnoval.

Herec Martin Písařík

Už během studií na konzervatoři jste začal hrát v Divadle Na zábradlí pod režijním vedením Petra Lébla. V čem vás tento osobitý režisér ovlivnil?

Bylo mým štěstím, že mě Petr s Evou Holubovou někde zahlédli a zaujal jsem je. V Divadle Na zábradlí působila skupina výrazných osobností, například Leoš Suchařípa, Jiří Ornest, Radek Holub nebo Karel Dobrý, a byla to velmi uzavřená komunita, která mezi sebe jen tak někoho nepustila. Uměleckou tvář profiloval Petr Lébl. Vplul jsem do souboru jako vyjukaný školák a ihned jsem dostal ránu, protože jsem byl na škole zvyklý jeden dialog zkoušet půl roku, a najednou jsem zjistil, že v divadle je celá hra nastudovaná za půldruhého měsíce. Všichni na sebe dokonale slyšeli a se mnou se nikdo nemazal. Petr mi sice řekl, co ode mě chce, ale já jsem k tomu neuměl dojít, což bylo pro mě těžké, ale zároveň okouzlující, protože jsem to divadlo absolutně hltal. Před naší poslední společnou prací jsem si řekl, že buď tady zůstanu a započatý dialog se pokusím s Petrem dokončit, anebo odejdu. Bohužel jsem ho z důvodu Petrova dobrovolného odchodu nedokončil...

Herec Martin Písařík ve filmu LOVEní

Poté jste přijal angažmá v Městských divadlech pražských, kde jste měl možnost hrát po boku doyena souboru, legendárního Lubomíra Lipského. Co jste si vzal za své z jeho přístupu k profesi?

Pokoru a úctu k herectví, což s sebou nese i profesionalitu, co se týče vlastní časové investice. Mireček vždy přišel na zkoušku včas, nikdy neprskal, že na něho přišla řada třeba až po dvou hodinách. A když se zkouška někdy protáhla, nikdy na rozdíl od některých mladších kolegů neupozorňoval, že už musí končit, aby za čtvrt hodiny stihl přejet do rozhlasu nebo do dabingu. Herectvím se živil i těšil, což mu vydrželo až do posledních chvil. Vzpomínám si, jak mu při některých reprízách hry Pan Kaplan má třídu rád už očividně nebylo dobře, ale kdykoliv mu někdo nahrál, okamžitě se mu rozsvítily oči a bravurně smečoval. Také mi byl blízký jeho vztah k humoru, který ale musel dosahovat určité úrovně a slušnosti.

S Lubomírem Lipským jste se v Divadle ABC potkali i ve veleúspěšném muzikálu Šakalí léta. Čím si ten úspěch vysvětlujete?

Šakalí léta měla od začátku smůlu v tom, že jsme je hráli průměrně jednou měsíčně, což je strašně málo. Také nás všechny mrzelo, že byla brzy stažena z repertoáru, v opačném případě mohla být ještě úspěšnější... Jednalo se o moji první spolupráci s režisérem Miroslavem Hanušem, s nímž jsem potom v podobném tvůrčím týmu nastudoval ještě veselohru se zpěvy Pan Kaplan má třídu rád a hudební komedii Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Jeho největší devíza spočívá v tom, že dokáže výtečně spojit humorné prvky s lidským příběhem. V žádné z těchto inscenací nechybí něha či smutek některého z hrdinů, který je ale obklopen humorem, a proto je výsledek tak dokonale funkční.

Martin Písařík, Šakalí léta

Z dalších muzikálů, v nichž účinkujete, nemohu opomenout Sugar (Někdo to rád horké) v Divadle Na Fidlovačce. Vaši roli Joea – Josefiny ztvárnil ve věhlasném filmu Tony Curtis. Nechal jste se při zkoušení inspirovat?

Ne, nechtěl jsem být zatížen tím, že bych někoho kopíroval. Z toho skvělého filmu jsme se snažili načerpat lehkost, hravost a fakt, že se nesmíme bát udělat si ze sebe srandu.

Letos na jaře jste poprvé vstoupil na prkna Divadla Ungelt, a sice v komedii Petera Quiltera Vejšlap. Čím vás toto dílo oslovilo?

Předně, tuto nabídku jsem považoval za velkou výzvu, protože jsem se díky ní mohl po všech velkých muzikálových scénách vrátit do komorního prostoru, kde diváci vidí hercům přímo do jejich kuchyně. Divadlo Ungelt celoživotně vnímám s velkou úctou. Co se týče Vejšlapu, ihned mě zaujala brilantnost, s jakou autor píše dialogy, a také sitcomová forma, v níž Quilter nastavil tři odlišné typy lidí, kteří reagují na dané situace různým způsobem, a to je nesmírně zábavné. Líbilo se mi, že jsme během zkoušek s kolegy Petrem Stachem a Honzou Holíkem mezi sebou nijak nesoutěžili a nesnažili se urvat pro sebe více prostoru, což bylo velmi osvobozující.

Martin Písařík, Vejšlap

V této hře ztvárňujete postavu homosexuála Daniela, jehož jste oprostil od všech prvoplánových klišé, k nimž se herci často při hraní těchto figur uchylují. Přitom jste působil věrohodně. Jakým způsobem jste se k tomu dopracoval?

Těžko říct. Snažil jsem se zkombinovat emoční rovinu včetně Danielovy sebedůležitosti s některými fyzickými pohyby. Žádal jsem však kluky, aby mě upozornili, kdybych náhodou začínal upadat do prvoplánové šarže. Kromě toho se jednalo o afektovaného homosexuála, což bylo obzvlášť náročné. Nakonec se mi osvědčilo, že bude nejlepší reagovat na veškeré podněty zcela upřímně a vážně, a pak mohu být sebeafektovanější, a přitom to bude uvěřitelné.

S jakými pocity jste vstupoval na prkna divadla velkých hereckých hvězd v čele s Alenou Vránovou, Petrem Kostkou či Františkem Němcem?

Doufal jsem, že to snad nikdo z nich neuvidí. (smích) Více jsem měl ale strach o diváky. Věděl jsem totiž, že do Ungeltu jsou zvyklí chodit na velké hráče. Jsem rád, že se z Vejšlapu, i když v něm nehrají legendy, nestala žádná „off“ inscenace, ale naopak sem patří a obohacuje stávající repertoár o novou barvu. Je součástí trojlístku her Petera Quiltera a diváci na něj v hojném počtu chodí, což nás všechny moc těší.

Martin Písařík, road movie Po jedné stopě

Nedávno jste načetl humoristický román Richarda Gordona Doktor na moři, který v říjnu vyšel jako audiokniha. Čím vás předloha zaujala?

Mám rád britský humor a baví mě cestování. Také mi bylo sympatické, že tato kniha nebyla složitě vykonstruovaná, co se týče větné skladby. Když jsem ji však začal číst nahlas, některé úseky mi daly docela zabrat. Myslím si, že pro posluchače bude velmi zajímavé vnímat příběh člověka, který nepatří do určitého prostředí, v tomto případě na zaoceánskou loď, a sledovat, jak se dotyčný hrdina s různými situacemi popasuje.

Podílel jste se na nahrávkách řady audioknih. V čem je pro vás kouzlo této disciplíny?

Audioknihy navazují na letitou tradici úspěšných rozhlasových her, na něž byli posluchači zvyklí, a doposud se zejména k některým hereckým hlasům rádi vracejí. Ke čtení audioknih tedy přistupuji velmi zodpovědně, i když si po každé nahrávce říkám, že příště si na to musím vyhradit více času, abych mohl číst po kratších úsecích.

Natáčení detektivky Vraždy jako z pohádky, Martin Písařík

Jak dlouho trvá jedna frekvence?

Podle toho, jak si ji kdo nastaví. Pro mě jsou limitní čtyři hodiny. Pracovně to nazývám lobotomií, protože člověk sedí u lampičky a nepřetržitě čte. V momentě, kdy se začnu zadrhávat, okamžitě si uvědomím, že jsem nesoustředěný a mozek mi nefunguje synchronně s tělem, což je stejný případ při přebreptech na jevišti. Pak je nutné vnitřně se zklidnit a začít znova.

Jste i vyhledávaným dabingovým hercem. Klade větší nároky na dikci rozhlas, nebo dabing?

Řekl bych, že je třeba rozlišovat dikci a srozumitelnost. V případě dikce je náročnější rozhlas a v případě srozumitelnosti dabing. Toto odvětví naší profese mám rád a je zajímavé, když dabuji dobrý film s dobrým hercem, snažím se být podvědomě lepší, a když naopak dabuji telenovelu, vnímám na sobě, že jsem horší.

Celý rozhovor s Martinem Písaříkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související