Příběhy filmových básní Františka Vláčila

František Vláčil

Ačkoliv se filmy vrcholného tvůrčího období režiséra Františka Vláčila vryly hluboko do myslí citlivých diváků, osobnost jejich tvůrce zůstávala až do nedávné minulosti (na rozdíl od jeho vrstevníků) spíše v pozadí. I to připomenou desetidílné Osudy Františka Vláčila, které můžete poslouchat na stanici Vltava od 2. března v režii Petra Mančala a v podání Michala Przebindy.

Vybrané ukázky pocházejí z téměř devítisetstránkové monografie filmového historika Petra Gajdošíka František Vláčil: Život a dílo (Camera Obscura, 2018), která byla v loňském roce nominovaná na knižní cenu DILIA Litera pro objev roku.
Kniha přináší komplexní a maximálně podrobný obraz Vláčilovy pozoruhodné životní a profesní cesty a detailně zachycuje genezi všech Vláčilových realizovaných i nerealizovaných filmových prací, nejen z oblasti hrané filmové tvorby, ale i tvorby dokumentární.

K filmu na rozkaz

Petr Gajdošík svým opusem završil svůj třicet let trvající zájem o mimořádného solitéra československé kinematografie. Knize předcházel kolektivní sborník Marketa Lazarová. Studie a dokumenty (Casablanca, 2009), jehož byl editorem. O svém vztahu k Vláčilovi říká: „Vláčilovy filmy mi otevřely bránu kinematografie nejen jako umělecké formy, ale jako vztahu ke světu vůbec. Nejvíce souzním s pohledem režiséra Jaromila Jireše, který řekl, že se o rozbor Vláčilových filmů nepokouší, protože jich má většinu tak rád, že by šlo spíše o vyznání. Ve své knize jsem chtěl tedy přinést především jakýsi druh 'svědectví' a napsal jsem ji vlastně proto, že jsem celá desetiletí marně čekal, až ji napíše některý z našich renomovaných filmových historiků."
O tom, že kniha a Vláčilovo filmové dílo jsou stále živé, svědčí například třídenní minipřehlídka Cesta do hlbín Vláčilovej duše, která se za účasti autora a představitelky filmové Markety Lazarové Magdy Vášáryové uskutečnila zkraje února v Nových Zámcích, slovenském Městě kultury roku 2020.
Mnohého posluchače překvapí, že profesní cesta bytostného filmaře Františka Vláčila, tohoto „básníka stříbrného plátna" a „krále českého filmu", původně k filmu vůbec nevedla. V krátkém dokumentárním portrétu svého dvorního kameramana Františka Uldricha V síti času z roku 1989 Vláčil říká: „Už můj vstup do kinematografie byl poněkud neobvyklý a není zcela typický pro mé kolegy, kteří měli buď FAMU, anebo byli žáky nebo pomocnými režiséry předních režisérů naší generace. Na rozdíl od nich jsem se k filmu dostal na rozkaz ministra národní obrany, který mě povolal k dlouhodobému vojenskému cvičení. Ačkoliv jsem velmi usiloval, abych se dostal zpět k povolání, které jsem studoval v Brně, už to možné nebylo a u filmu jsem zůstal." Mladý Vláčil nejprve studoval Vysokou uměleckoprůmyslovou školu v Praze a posléze dějiny umění a estetiku na Masarykově univerzitě v Brně. Odmalička toužil především malovat a výtvarné pojetí filmu, jak o tom svědčí jeho proslulé, dopodrobna rozkreslené technické scénáře, pro něj bylo zcela zásadní.

Marketa Lazarova_Vášáryová


Urputný režisér 

Vojenský výcvik a práce na instruktážních a dokumentárních filmech pro Československý armádní film však začínajícího režiséra zocelily a připravily na pozdější martyrium při natáčení v drsných přírodních podmínkách a možná i na „schvalovací kolečka" a striktní pokyny dramaturgů oddaných komunistické straně. Nesmírně zajímavou rovinou Gajdošíkovy knihy je právě vhled do provozu zejména Československého filmu. Zásahy dramaturgů si mnohdy vyžádaly několikeré přepracování literárního i technického scénáře, poměry se zhoršily zejména po srpnu 1968 a nástupu ústředního barrandovského dramaturga Ludvíka Tomana.

Zvláště dobrodružné peripetie, byť ne dosud ideologického charakteru, Vláčil zažil při natáčení Markety Lazarové (1967). O jeho nebývalé urputnosti svědčí například vzpomínka režisérky Drahomíry Vihanové, tehdejší studentky FAMU, která režiséra sledovala při instalaci rekvizity slunce na speciálně postavené konstrukci: „Bylo to svízelné natáčení -muselo se čekat na slunce, konstrukce byla těžko ovladatelná. Postupně všichni ze štábu odpadávali a on se lopotil se šmouhatým sklem sám. Dodnes mi utkvěl v mysli obraz Vláčila, jak se rve se svou vnitřní představou, absolutně sám, osamělý běžec - a ostatní nejsou schopni, a často ani ochotni, běžet s ním. Tehdy jsem si uvědomila, jak veliké je jeho osamocení." Mohl-li však Vláčil relativně svobodně tvořit, v dialogu s dílem se jeho osamocení vytrácelo.

Od léku k mágovi

Rozhlasové Osudy vzhledem k rozsahu původní předlohy bohužel nemohou být než pouhým pečlivým výběrem kapitol, které Vláčilův nesmírně bohatý a dramaticky vypjatý život pokrývají alespoň v úhrnu, od prvního samostatně natočeného osvětového černobílého snímku Lék č. 2357 z roku 1950 až po poslední barevný celovečerní film Mág z roku 1987, zobrazující život Karla Hynka Máchy. Vzhledem k rozsahu monografie bylo nutné vynechat především detailní údaje o rozpočtech, komentáře k hereckému obsazení či citace domácí a zahraniční kritiky. Klíčové ohlasy jsou však i v našich Osudech zachovány. Ve výsledku jde ale spíše o „příběhy Vláčilových filmů" než o „rozhlasové memoáry", na jaké jsme zvyklí.

Spustit audio
autor: Ivana Myšková

Související