„Když je silný příběh, může se stát zázrak,“ říká herec Václav Kopta

Jak se tak bavíme o českém filmu, narazili jsme i na seriál pro HBO Pustina. Jak je možné, že se u nás objevilo něco tak mimořádného - způsobem natočení a hereckými výkony?

Odpovím vám lapidárně: všechno je otázka peněz. Chraň pánbůh, abyste si vytvořila rovnítko, že dobře zaplacený herec hraje lépe než bídně zaplacený herec. Ale filmová i televizní tvorba stojí a padá s pečlivostí a možnostmi producentů. A ty možnosti vytváří finanční velkorysost. Máte-li na jeden natáčecí den tři obrazy, umožní vám to lépe se soustředit na každý záběr, výborně ho nasvítit, dokonale ho technicky připravit, věnovat čas make-upu, kostýmům, rekvizitám... Ivan Zachariáš, režisér Pustiny, měl i hodně času na zkoušení, aby bylo všechno připravené ne na sto, ale na dvě stě procent.

Hrál jste epizodní roli v Zachariášově seriálu pro HBO Bez vědomí. Víte tedy velmi dobře, o čem mluvíte.

Hrál jsem tam epizodní roli, má postava se v seriálu jen tak mihne. A na natočení té scény jsme měli dva dny! Když jsem viděl tu zaujatost, s jakou kameraman Jan Velický i Ivan Zachariáš každou scénu připravují, nemohl jsem tomu uvěřit. Netušil jsem, že se v Čechách setkám s takhle pečlivou prací. A takto se prý ve světě natáčejí všechny fenomenální seriály, které nám pak berou dech.

Vaše profesní kariéra začala také natočením filmu s přídomkem "kultovní" - Sněženky a machři. Chtěl jste vůbec někdy v životě dělat něco jiného než herectví?

Ten film jsem natáčel jako student herectví na konzervatoři, takže jsem tehdy už jen těžko mohl přemýšlet o jiné profesi. Já totiž míval velký problém s vědami exaktními, a proto nebylo jiné volby než umělecká škola, kde matematika a fyzika nebyly. Ale že bych v dětství inklinoval k jevišti, to ne!

Ve vaší rodině se ovšem umění hojně pěstovalo...

To ano, byli jsme umělecká rodina, ale všichni psali. Dědeček byl spisovatel (Josef Kopta), strejda básník a překladatel (Petr Kopta), táta textař (Pavel Kopta - pozn. red). U nás doma se točili zpěváci a muzikanti, ale nikdy mě nenapadlo, že půjdu podobným směrem. Sněženky, to byla taková zvláštní shoda okolností. Karel Smyczek byl kamarád mýho táty. To on ho přivedl ukázat Františku Vláčilovi, když hledal obsazení do filmu Holubice. A já vždycky říkám, že kdyby Karel Smyczek neměl tu osobní vazbu na mýho tátu, asi bych se v tom filmu neobjevil. Ne že bych tu roli dostal vyloženě z protekce, ale bylo mi třeba odpuštěno, že neumím lyžovat. A to přitom postava Radka Převrátila, kterou jsem hrál, patřila do prvního družstva! Já předtím stál na lyžích jen jednou, takže jsem musel mít dubléra.

„Po divadle mě práce v rozhlase naplňuje nejvíc. Rozhlasové Zlaté časy, to je symbol mé vnitřní svobody,“ říká Václav Kopta|foto: Khalil Baalbaki

Tak moc o vás stáli!

Možná pomohlo i to, že Karel Smyczek měl mého tátu hodně rád a třeba mu tím oplácel nějaký dluh. Téhle mé hypotéze nahrává i to, že jsem se pak už v žádném Smyczkově filmu neobjevil, přestože další z party ze Sněženek - Suchánek, Duchoslav - s ním točili dál. Pořád slyším o tom, jak byl ten film kultovní a podobně, ale já jsem v posuzování nemilosrdný. V čem tkví výjimečnost toho filmu, je pro mě trochu záhada. Podle mě nijak nevybočuje z řady komedií té doby. Jeho úspěch souvisí asi s tím, že každý z nás byl někdy na lyžařském výcviku, opil se tam, prožil první lásku, a v tom vidíme zrcadlo svých vlastních osudů. Ale otevřeně vám říkám, že tehdy nikdo z nás netušil, že natáčíme kultovní film.

Se jménem Kopta je spojen i jiný film - Hlídač č. 47 - v české kinematografii natočený hned dvakrát.

Správně říkáte v české kinematografii, protože film podle tohoto románu byl natočen třikrát, poprvé Josefem Rovenským v roce 1937 s Jaroslavem Průchou v hlavní roli. Natočil ho však i Hugo Haas v Americe. Můj dědeček Josef Kopta a Hugo Haas byli velcí přátelé. Když byl Haas nucen utéct před Hitlerem, dostal se do Ameriky, kde se snažil uplatnit jako režisér, herec a producent. A protože věděl, jak silný příběh kniha Hlídač č. 47 obsahuje, sázel na to, že by mohl prorazit i na americkém trhu. Již tenkrát - ve čtyřicátých letech - se začal v Americe rodit nezávislý, nízkorozpočtový film. Haas tento film, který vůbec není špatný - sám v něm hrál titulní roli -, v roce 1951 natočil. Protože však neměl za zády silného producenta, jeho uvedení v Americe jen tak prošumělo, a myslím, že i v důsledku toho vznikla jistá animozita mezi Haasem a mým dědečkem, která se samozřejmě týkala financí. Hugo Haas mu sliboval, jaké mu pošle peníze za udělení práv, pak nastala studená válka, dědeček měl pocit, že se na ni Haas vymlouvá. No prostě vzniklo mezi nimi určité napětí, o kterém vypovídá i jejich vzájemná korespondence.

Měla jsem na mysli verzi Filipa Renče z roku 2008, který do hlavní role obsadil Karla Rodena.

Kdykoliv o tomto filmu mluvím, pokaždé vyseknu Filipu Renčovi velkou a hlubokou poklonu. I kdyby nic jiného nenatočil, tímhle filmem složil maturitu z vysoké filmařiny. Nestane se náhodou, že se někdo umí podívat na látku těmahle očima, že někdo tak výborně pracuje s tématem, s herci, že ve střižně postaví kompozici filmu, vybere adekvátního autora hudby. Renč v mých očích tímhle snímkem poskočil do vysoké filmařské kategorie. A vidíte, zase jsme u toho, o čem jsme mluvili na začátku: když je silný příběh - a mimochodem, děda si ho nevymyslel, ale zaslechl ho od někoho vyprávět -, může se stát zázrak, který nikdy nezestárne. Princip toho románu - psychologie postav, otázka křivdy a svědomí - je nadčasový.

Václav Kopta v Revizorovi na scéně Divadla ABC|foto: Divadlo ABC

Známkou kvality filmu je i to, že vám ani po čase některé obrazy nevymizí z hlavy.

To máte pravdu, ale spravedlivě je třeba uvést jméno toho, kdo vedl kameru, a to je Karel Fairaizl, výborný a náročný kameraman. Já prožívám něco podobného s Herzovým Spalovačem mrtvol. Ten film mě zcela zasáhl. V mládí jsem o něm věděl, protože táta patřil k téhle generaci a znal se se všemi - i s Rudolfem Hrušínským nebo Jiřím Menzelem. A vždycky mi říkal: „To bys koukal, to byl film! On je v trezoru, už ho asi zničili. A kdybys viděl tu kameru, on ten Milota celej film odchodil s,handkou‘!“ V roce 1988 táta odešel a někdy v roce 1990 se na programu televize Premiéra objevil Jirka Menzel a svým tichým hlasem říkal: „Já vám chci pustit jeden film, jmenuje se Spalovač mrtvol, a prosím vás, podívejte se na to, jak hraje Rudolf Hrušínský. Ale hlavně sledujte tu kameru." Tehdy jsem poprvé viděl Spalovače a byl to pro mě zázrak. Druhý film, který mě takhle dostal, byl v mých konzervatorních letech Michalkovův Oblomov s Olegem Tabakovem.

Z toho, co říkáte, je znát, jak máte rád film. Vůbec mě proto nepřekvapuje, když se v úvodu pořadu vysílaného na ČRo Dvojka Zlaté časy ozve:..... To bylo tenkrát, kdy se promítaly filmy, na které stálo za to vystát frontu.“ Na které filmy jste vy stával ve frontě?

Zatímco dnes trpíme nadprodukcí filmů, v oněch časech, které nazýváme zlatými, se ten zázrak stával častěji. Když už se tedy v té záplavě sovětských filmů a snímků z produkce spřátelených zemí ten zázrak stal a objevily se klenoty jako filmy Louise de Funese, Paula Belmonda, Petera Sellerse nebo americký Podraz, už se to v naší generaci nemůže zopakovat. Pokud nejdete cíleně za režisérem, za látkou a podobně, už se ten zázrak nestane.

V roli moderátora loňského ceremoniálu předávání Českých lvů|foto: ČT

Když zůstaneme u rozhlasového pořadu Zlaté časy, zajímalo by mě, kdo vybírá písničky.

Musím podotknout, že to, co ohlašuje název pořadu - tedy Zlaté časy -, jsou i moje zlaté časy. Ten čas, který jsem za takřka rok mého působení na Dvojce strávil u mikrofonu, patří k jedné z nejšťastnějších etap mého profesního života. Za celou tu dobu mně nikdo nekladl žádnou podmínku. Jsem v kontaktu s Ondřejem Nováčkem, programovým ředitelem, a i když se mi občas snaží naznačit něco, o čem si myslí, že by to pořadu prospělo, nikdy neřekne direktivně: „Bude to takhle, Václave!" Tato velkorysost je dle mého soudu nejdůležitější věc, která vede k tomu, že se do rozhlasu těším. Musím říct, že po divadle mě práce v rozhlase naplňuje nejvíc. Rozhlasové Zlaté časy, to je symbol mé vnitřní svobody. Dělám je s čistým srdcem, aniž by mně kdokoliv hodil stéblo do cesty. A toho si vážím nejvíc.

Na Dvojce jste k zaslechnutí i v novém poradu Vypravěči.

S pozvanými hosty se snažíme navázat na tradici Sedmilhářů, rozhlasového fenoménu šedesátých let. Redaktorka Dita Skálová si tehdy k mikrofonu zvala například spisovatele Jindřišku Smetanovou, Zdeňka Jirotku nebo scenáristu Františka Vlčka a dala jim prostor pro vyprávění historek ze života. Nu a na to navazuje náš pořad. Když jsem v archivu poslouchal Sedmilháře, říkal jsem si, tohle tady chybí, všichni si posíláme esemesky, ale povyprávět pořádnou historku, to aby jeden takového člověka pohledal. A najít je, to je moje ambice. Už nás navštívili Liliana Malkina, Arnošt Goldflam, neurochirurg Vladimír Beneš, Miroslav Hanuš... Pořad moderujeme s mou kamarádkou Ester Kočičkovou, s kterou se báječně doplňujeme. Vysílá se jednou měsíčně v neděli hned po Zlatých časech, takže mnoho lidí nalezne důvod do rádia napsat, že je překoptováno.

Celý rozhovor s Václavem Koptou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.