Trója: Mýtus a skutečnost v Britském muzeu

Tŕoja, Eleanora Antin

Trójská válka. Příběh starý snad tři tisíce let znají všichni přinejmenším v euroatlantickém prostoru. Starověkou řeckou báji nyní v Britském muzeu oživuje výstava Trója: Mýty a skutečnost, která je přístupná do 8. března. Připomíná také novověkého objevitele legendárního města, amatérského archeologa Heinricha Schliemanna, i to, jak Trója v průběhu staletí rezonovala v literatuře a zejména ve výtvarném umění.

"V Malé Asii, v krajině nedaleko Hellespontu, stávalo v dávných dobách město Trója. Za mohutnými hradbami vládl svému národu král Priamos s královnou Hekabe. Jedné noci měla královna podivný sen. Zdálo se jí, že se jí narodí děťátko. Když je chtěla vzít do náručí, proměnilo se dítě v hořící pochodeň. Plameny pochodně přeskočily na královský hrad, z hradu na okolní domy a za chvíli hořelo celé město."
Tak začíná báje o trójské válce v podání českého spisovatele Eduarda Petišky. Právě díky němu znají starověký příběh celé generace Čechů, Moravanů, Slezanů i Slováků. Vždyť’ poprvé vyšly jeho Řecké báje a pověsti na konci padesátých let minulého století a zatím naposledy v loňském roce. Myslím, že právě v tomto podání se Homérův epos dostal k většině čtenářů. A to přesto, že je Homér ve světovém měřítku nejčtenějším a nejpřekládanějším básníkem v historii.
I když se převyprávění Iliady a Odyssey může jevit ve srovnání s originálem „jen jako klavírní výtah k symfonii", jak kdysi napsal autor řady publikací literatury faktu Vojtěch Zamarovský, Petiškovi se podařilo napsat vynikající „klavírní part“, v němž formou srozumitelnou i pro nejmenší čtenáře přiblížil příběhy Heleny, manželky spartského krále Meneláa, kterou unesl trójský princ Paris, což - ve stručnosti - vedlo k „trestné“ výpravě Řeků proti Tróji. Je to rovněž příběh řeckého reka Achilla, jeho protivníka trójského prince Hektora, krále Priama a jeho manželky královny Hekabe, jejíž sen se po desetileté válce vyplnil. Trója byla lstí dobyta a celé město lehlo popelem...

Britské muzeum_Trója

V Londýně po 150 letech

Právě tomuto příběhu se věnuje současná výstava v Britském muzeu, jež představuje na tři sta artefaktů. Je to po téměř sto padesáti letech první expozice, která se v Londýně starověké Tróji věnuje. Poprvé se tak stalo v sedmdesátých letech 19. století, kdy se v metropoli nad Temží představily poklady, které jen pár let předtím vykopal německý obchodník a amatérský archeolog Heinrich Schliemann na pahorku Hisarlik v západní části Malé Asie, tedy v místě, kde bájná Trója ležela.
Současná výstava se nesoustředí na zlaté poklady, ale dává přednost spíše předmětům denní potřeby včetně řady hliněných nádob i různých nástrojů, jako jsou třeba mlýnská kola. Právě ty mohou nejlépe přiblížit, jak v Tróji žili lidé před třemi tisíci lety.

Obdivovat zmíněné artefakty můžeme především díky německému obchodníkovi a amatérskému archeologovi Heinrichu Schliemannovi (1822-1890), který na počátku sedmdesátých let 19. století Tróju objevil. Do té doby se toto bájné město považovalo spíše za výplod Homérovy fantazie než za skutečnost. Schliemannův neobyčejný příběh nám již na počátku šedesátých let přiblížil velmi poutavým způsobem autor literatury faktu Vojtěch Zamarovský ve své knize Objevení Tróje (naposledy byla vydána v roce 1992).
V malém Heinrichovi vzbudil touhu k nalezení starověkého města jeho otec, chudý evangelický pastor, který mu vyprávěl příběhy z Iliady, Odyssey i Aeneidy. „Až budu velký, já Tróju najdu!“ prohlásil tehdy Heinrich. A po padesáti letech napsal: „Celá moje pozdější práce byla ovlivněna dojmy z nejranějšího mládí.“
Z velmi chudých poměrů se Schliemann vypracoval na úspěšného podnikatele. Ovládal více než deset jazyků včetně staré a moderní řečtiny. V listopadu 1858 usoudil, že je již dost bohatý, a vzdal se obchodování. Mohl se tak plně věnovat studiu dějin starého Řecka a začít pátrat po místu, kde kdysi stála jím tolik obdivovaná Trója. Několikrát také navštívil Britské muzeum. Studia úspěšně zakončil na univerzitě v Rostocku. „Vysoce vznešenému Heinrichu Schliemannovi byl udělen titul doktora filosofie a mistra svobodných umění na základě habilitační práce Ostrov Ithaka, Peloponnésos a Trója,“ můžeme číst na diplomu s datem 27. dubna 1869. „Hisarlik, 11. října 1871. Dnes ve 12 hodin začaly vykopávky!“ mohl si konečně Schliemann zapsat do svého deníku. A jak víme, vykopávky vedly k objevení Tróje.
Úvodní část současné výstavy se proto věnuje právě jeho výzkumům.
Nechybí tu ani snímek jeho ženy Sofie, rozené Engastrominové. Pod ní jsou vystaveny šperky z takzvaného Priamova pokladu, kterými se pro fotografování ozdobila.

Trója v umění

Homérův epos fascinoval umělce již ve starověku a reflektují jej i dnešní výtvarníci a filmaři, což dokumentuje i londýnská výstava.

Můžeme tak obdivovat třeba antické vázy či stříbrné poháry, na nichž jsou mnohé výjevy z trójské války i Odyssey. Dávný příběh inspiroval i tvůrce nástěnných maleb ve starověkém Římě. Epizodu z dávného konfliktu najdeme i v tvorbě Williama Shakespeara, a to v jeho hře Troilus a Kressida z roku 1602. Před necelými třiceti lety se Trójou inspiroval i nositel Nobelovy ceny za literaturu, irský básník Seamus Heaney. A toto téma se objevuje i v moderním výtvarném umění. Na výstavě proto nelze přehlédnout abstraktní plátno z roku 1962 amerického malíře Cy Twomblyho nazvané Achillova pomsta. Nedaleko něj jsou pak skulptury Smrt Hektora či Král Priamos, které v devadesátých letech minulého století vytvořil britský sochař Anthony Caro. Nepřehlédnutelná je rovněž fotografie americké konceptuální výtvarnice Eleanory Antin, která v roce 2007 zcela neobvyklým způsobem ztvárnila Paridův soud.

Britské muzeum_Trója.png


Reflexe dávného příběhu však najdeme i v Praze. Například v nedávno znovu otevřeném Schwarzenberském paláci můžeme v Sále trójské války obdivovat zrestaurovanou stropní malbu se čtyřmi výjevy: Paridův soud, Únos Heleny, Dobytí Tróje a Aeneův útěk z hořící Tróje od neznámého renesančního malíře.

Trójský kůň nechybí

Ocenil jsem, že si autorky výstavy Alexandra Villingová a Victoria Donnellanová nevybraly jako ústřední motiv expozice trójského koně. Bylo by to příliš prvoplánové, téměř jako „danajský dar“. Pověstný kůň se sice objevuje na antických artefaktech či na plakátu k filmu Trója z roku 2004 režiséra Wolfganga Petersena, ale tím to končí.

Příběh o dřevěném koni do velké míry neuspokojoval již ve starověku. Podle britského básníka a spisovatele Roberta Gravese, autora rozsáhlého díla Řecké mýty, měli staří Řekové různá vysvětlení. Například, že Řekové použili stroj podobný koni, aby prorazili hradební zeď, nebo že jeden z Trójanů pustil Řeky do města zadní brankou, na níž byl namalován kůň. Znamení koně pak mělo odlišit ve tmě a zmatku Řeky od jejich nepřátel. Graves také uvádí, že Trója mohla být dobyta s pomocí dřevěné věže na kolech, zakryté mokrými koňskými kůžemi proti zápalným střelám.
Na druhé straně jsme se mohli již dávno rozloučit s názory, které odkazovaly trójskou válku jen do říše mýtů. Archeologické nálezy existenci Tróje věrohodně dokazují. „A není snad přehnané, jestliže řekneme: báseň a pravda se mají v Homérově Iliadě k sobě jako román a skutečnost v Tolstého Vojně a míru nebo v Sienkiewiczových Křižácích," napsal kdysi Vojtěch Zamarovský.

Britské muzeum_Troja

Zlo kráčí dál

"Skončila trójská válka a nikomu nepřinesla dobro. Trójané leželi mrtví v troskách domů a jejich ženy a děti odvlekli do otroctví. Předčasně jásali Řekové nad pádem Tróje. Jen málo těch, kdo ušli smrti, uzřelo daleký rodný kraj. Válečnou kořist, zlato a stříbro, pohlcovaly bouřlivé vlny i s loděmi a s plavci. Kdo po bludné pouti doplul domů, nalézal místo svých milých často jen hrob. Jako cizinci po bludné pouti se vraceli hrdinové do vlasti a synové nepoznávali tvář vracejících se otců a ženy marně hledaly v tvářích starců drahé rysy svých mužů. Skončila válka a zlo, které zrodila, kráčelo dál." Tak končí vyprávění Eduarda Petišky.
Z dávné války se bohužel lidstvo nepoučilo dodnes. Jisté je však to, že Homérův epos budou číst i příští generace a že se jím budou inspirovat mnozí výtvarníci, spisovatelé a básníci. K povědomí o něm zcela jistě napomáhá i ojedinělá výstava v Britském muzeu.