Marka Míková: Psát pro děti mě baví, protože můžu pustit fantazii na špacír

Váš tatínek byl právník a maminka učitelka, která zpívala v Kulmově sboru. Jak vás to ovlivnilo?

Oba moji rodiče mě ovlivnili velice silně. Tatínek svou láskou k historii a zájmem o politiku, maminka svým vztahem k hudbě. Zpívala nám jako dětem odmala. Naučila nás vymýšlet si druhé hlasy a zpěv se díky ní stal přirozenou součástí mého života. Zpívala si při mytí nádobí, trénovala u piana skladby do sboru, a abychom se při cestě autem nenudili, zpívali jsme s ní lidové písničky.

Vy jste navštěvovala dramatický kroužek a brzy jste debutovala před kamerou ve filmu Robinsonka. Pak přišla Růženka v pohádce Jak se budí princezny. Jak na ten čas vzpomínáte?

Byla to krásná doba. Veliké dobrodružství. Každé setkání se slavnými herci se člověku vtiskne do paměti. Já měla možnost pracovat se slavnými režiséry, jakými byli Karel Kachyňa, Václav Vorlíček, František Vláčil a Věra Plívová Šimková. Zároveň jsem zažila zblízka velké herce, Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, Milenu Dvorskou, Františka Filipovského... Na jejich vyprávění v taxících, maskérnách i na place moc ráda vzpomínám.

Chtěla jste studovat herectví, ale nevzali vás. Nakonec jste šla na loutkoherectví na DAMU. Bylo to dobré rozhodnutí?

Rozhodně. S odstupem jsem velice ráda, že jsem vystudovala právě tuto školu. Loutkové divadlo přináší velikou svobodu. Využívá nejen práci s loutkou, ale i herectví samotné. Já mám ještě navíc tu výhodu, že si můžu hru vymyslet, zdramatizovat, zrežírovat a nakonec v ní sama i hraju.

Začínala jste jako režisérka v divadle Minor a od roku 2000 vedete loutkový divadelní spolek DAMDAM. Kde všude hrajete, kde vás mohou lidé vidět?

Jsme kočovné divadlo, hrajeme v kulturních domech, ve školkách, na náměstích, na hradech, zkrátka všude, kam si nás pozvou. Mimo to působím ve spolku Loutky v nemocnici, a tak mě mohou lidé potkat i ve všech pražských špitálech, ale také v krajských městech a léčebnách po celé republice.

Hraje, skládá, píše, režíruje... Pro Marku Míkovou je její práce koníčkem|foto: Foto archiv Marky Míkové

Hodně se věnujete hudbě, začínala jste v dívčí kapele Plyn, která se postupně proměnila na Dybbuk a Zuby nehty. Jakou hudbu máte ráda?

Mám široký záběr. Miluji klasickou hudbu. Pokaždé, když zajdu na koncert, cítím se jako v lázni, když slyším akustické hudební nástroje a vnímám dynamiku a sílu jejich projevu. Zároveň miluji hudbu lidovou a jsem moc ráda, že můžeme dětem v nemocnici zpívat lidovky a rozšiřovat tak povědomí o hudbě, která je podhoubím pro současnou českou hudbu. A jak už jste zmínila, sama mám kapelu Zuby nehty, kde se spoluhráčkami a spoluhráčem vymýšlíme vlastní písničky.

Jak vznikly Loutky v nemocnici?

Na počátku byl kamarád mojí maminky Ottokar Seifert, který v Německu začal navštěvovat děti v nemocnicích a hrát jim loutková představení. Nejprve jsem mu pomáhala a později jsem založila podobné sdružení v Čechách. Příští rok už to bude patnáct let. Působíme v nemocnicích, léčebnách a zdravotnických zařízeních po celých Čechách, a dokonce i na Slovensku.

Napsala jste řadu knížek pro děti. Proč právě pro děti?

Psát pro děti mě baví, protože můžu pustit fantazii na špacír. Dětský svět je mi blízký i proto, že se práci s dětmi věnuji i v divadle.

Sama máte čtyři děti, našly se také v umění?

Některé ano. Matyáš studuje DAMU, alternu, režii a dramaturgii, hraje ve spolku Loutky v nemocnici i v DAMDAM, stejně jako Kryštof. Šimon velmi rád vyřezává a mám od něj několik loutek. A Sára? Ta si maluje spíš sama pro sebe...