Po bitvě ještě zdaleka není...

Média by i v době ohrožení epidemí měla činy politiků hodnotit kriticky. Je nasnadě, že oprávněný strach je nejlepším prostředím pro jejich případnou snahu zcela ovládnout společnost, píše v exkluzivním komentáři pro Týdeník Rozhlas Radko Kubičko.

Situace se změnila dramaticky. Ještě v minulém článku (Hysterický mediální virus, TR 9/2020) jsme se v médiích sami ptali, nakolik je na místě totální ovládnutí stránek a vysílacího času koronavirem, protože už jsme měli neblahé zkušenosti z planých poplachů kolem různých jiných nemocí, šířících se podobným způsobem z Asie. Ne že by nebyly nebezpečné a masově nezabíjely, ale nakonec se je podařilo zastavit a zvládnout a svět nemusel přijímat celoplošná opatření. Média se také původně obávala nejhoršího, ale nakonec o nich informovala střídmě, v souladu s jejich významem. Nyní je to jinak. Situace v Číně a poté v Itálii a ve Španělsku, kde počet umírajících začal jít do stovek denně, svět vyděsila na nejvyšší míru. Co bylo dříve nepředstavitelné, pokud jde o omezování občanských svobod a drastických ekonomických opatření, je najednou zcela běžné a mnozí se naopak děsí, co z toho může vzejít.

Po bitvě je každý generálem a také média se začala ptát politiků, zdali to vše nemělo být zavedeno už dříve. Jenže ani sama média neuměla odhadnout, co všechno se může stát.


Ohrožená důchodkyně, jak se označila čtenářka, kritizující můj předchozí článek, ve kterém jsem sice hrozící pandemii nijak nezlehčoval, ale přesto vyzýval k určité mediální obezřetnosti nad činy politiků, snažících se využít strachu lidí k vlastní prezentaci, měla za to, že žádné varování není dostatečné. Asi mluvila v tu chvíli k věci, ale varování platí dále, i v čase pandemie by média neměla zcela podlehnout hysterii a činy politiků hodnotit kriticky. Je nasnadě, že oprávněný strach je nejlepším prostředím pro jejich případnou snahu společnost zcela ovládnout.

A s kritikou mohou i do vlastních řad, k určitému podcenění zde opravdu došlo, třeba právě v Itálii a ve Španělsku. Česká republika měla to štěstí, že k ní koronavirus přicházel o něco později, a měla tedy čas opatření zavést a připravit se. Přesto trvalo týdny, než se podařilo dovybavit lékařská pracoviště ochrannými pomůckami. Média na to upozorňovala, ale také ne úplně od začátku. Posléze přišli jak někteří politikové, tak i někteří novináři se sebekritikou. Jenže je to těžké, jedni i druzí jedním dechem připomínali, že kdyby se naopak opatření ukázala přehnanými, jak se v minulosti mnohokrát stalo, sklidili by kritiku stejně.

Média jako krizová centra

Politikové v některých zemích, třeba ve Velké Británii a v Německu, chtěli ostatně proti pandemii zvolit mnohem umírněnější taktiku. Vycházeli z vyspělosti svých zdravotních systémů a z logiky pandemie, že totiž bude lépe ji co nejdříve absolvovat a vybavit tak obyvatelstvo imunitou. Hospodářské ztráty ze zavedených opatření by byly horší. Jenže pod vlivem hrozivých zpráv z Itálie začali též couvat a o dostatečnosti kapacit svého zdravotnictví při přirozeném vývoji pochybovat. Tak i Německo a Velká Británie nakonec šly stejnou cestou jako Česká republika, cestou drastických omezení života. Do karantény musela nakonec i německá kancléřka, což bylo symbolickým zakončením původních záměrů. Po bitvě je každý generálem a také média se začala ptát politiků, zdali to vše nemělo být zavedeno už dříve. Jenže ani sama média neuměla odhadnout, co všechno se může stát. A po bitvě ještě zdaleka není, proto i se odhady rozplývají. Bohužel v této chvíli nemají vizi ani lékaři a vědci, na jejichž odpovědi se možná spoléhalo více, než byli schopni poskytnout. Opět se ukázalo, že lidstvo nemá ani zdaleka vše pod kontrolou, jak by tomu občas rádi někteří věřili. Globálně neotřesitelný miliardový farmaceutický průmysl raději cudně mlčí, vakcína se rodí velmi pomalu.
Média nyní přebírají spíše roli krizových center, informují o situaci, následováníhodných příkladech chování, jako je třeba celonárodní šití roušek, snaží se spíše pomáhat. Často bez komentářů přebírají projevy premiéra a dalších politiků.
Jejich kritická role nicméně není úplně zrušena a ani být nesmí. Až se pandemii podaří porazit, jako byly ostatně v minulosti nakonec poraženy všechny epidemie, byť s velkým ztrátami, bude zase čas se ptát, co se mohlo udělat lépe a hlavně, jestli tzv. koronavirus nebyl někdy jen záminkou ke zcela jiným záměrům.