Nejsem žádnej rychlošípák, říká zpěvák Dan Bárta

Po dlouhých sedmi letech natočil Dan Bárta s kapelou Illustratosphere studiové album. Jmenuje se Kráska a zvířený prach. Plánované turné, na kterém chtěli album představit, však muselo být kvůli koronaviru odloženo. Víc než žánrově obtížně zařaditelné, skvělé desce jsme se tak v rozhovoru s Danem pohříchu drželi nejžhavějších, řekněme společenských témat, k nimž nepochybně patří také ekologie, kterou Dan Bárta vystudoval na Ostravské univerzitě.

Bude to rovných dvacet let od vydání první desky skupiny Illustratosphere. Napadlo by vás v době, kdy kapela vznikala, že vytváříte sestavu s tak dlouhou životností?

Mno, v té době, kdy Illustratosphere vznikla, jsme byli v takovém stavu, že jsme slovo životnost ani neměli ve slovníku... To víte, že nenapadlo. Ani se tak neuvažovalo. Ale vzhledem k tomu, že momentální sestava je už čtvrtá, což značí průměrně pět let na jednu sestavu, zas taková jízda to není. Dvacet let jsme v kapele jen já, Filip Jelínek a Robert Balzar.

O skupinách soustředěných kolem známých zpěváků máme sklon mluvit jako o kapelách "toho a toho interpreta". O Illustratosphere bych si ale nedovolil tvrdit, že je to „vaše“ kapela. Jak byste ji charakterizoval vy?

No, že je to kapela, ve které zpívám a již z velké části píšu repertoár. Takže je to skupina, která trochu vypadá jako moje, ale ve skutečnosti je naše. I když, občas mívám truchlivý pocit, že je spíše jejich. Rozhodně je to až nesnesitelně demokratické těleso. Prostě skoro bych řekl – kapela, jak má být.

S Illustratosphere jste právě vydali nové album Kráska a zvířený prach. Uvedl jste, že je to o něco osobnější a angažovanější nahrávka, v porovnání s předchozími alby. V čem?

V textech i v muzice. Méně spekulací a formy pro formu tam je. Roste naše tendence se přiznávat – kým jsme, kde nás tlačí bota, co má jeden každý z nás rád, odkud přišel, k jakým hrdinům se hlásí a tak. To mě vlastně těší. Ono je to těžké, otázka typu "jaké je to nové album?" zní poměrně často, našinec se musí pokusit vygenerovat pár přívlastků. Inspirací k většině textů je můj osobní prožitek – krásné klišé – a tu a tam se vztáhneme k tomu, co rezonuje ve společnosti. To je taky pěkná floskulička. Nicméně je to album, pravda, osobnější. Na obalu jsou naši.

Kráska a zvířený prach


Na nové desce máte i dvě písně s anglickými texty – od vaší drahé polovičky Alžběty... Bavili jste se spolu o tom, co by mělo v textech zaznít, nebo jste jí nechal volnou ruku?

Happy Ginger napsala Bětka a Haifa Hairdresser jsem vykopnul já, přičemž jsem ji poprosil, ať mi pomůže, říkal jsem jí, o čem to má být a tak. My se doma bavíme o mých textech, nechávám si poradit, Bětka jazyku rozumí. Má vystudovanou češtinu v angličtině (bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pozn. autora), byl bych bambula, kdybych nevyužil jejích schopností a vhledu. O tom, že je mou Múzou, ani nemluvě.

Nečekaný je váš debut ve slovenštině v písni Hrdina nášho času. Jaká je historie téhle skladby?

Filip přišel s takovou zvláštně monotónní posmutnělou skladbou a já měl v šupleti ten slovenský text. Přišlo mi, že by se to mohlo spojit, protože ten text měl být původně recitovaný, no, rapovaný. A spojilo, k té Filipově náladě se to tak jako hodilo, zpěvová linka té věci chtěla spíše rytmické než melodické vyznění, aby tu monotónnost moc nerozbíjela, to by byla velká škoda. A s tím „kulhavým“ spodkem se ta minimalisticky melodizovaná slovenština slila v takový docela dobrý, dokonce lehce alibistický tvar, to nás na tom začalo bavit, že to má jiný charakter, že je to svým způsobem takové, no, subtilně pikantní, pardon.

Dan Bárta


Takže jste o té písni jako o česky zpívané ani neuvažovali?

Vlastně ne, ta slovenština byla hned první nápad, který nás ale okamžitě nadchnul. Často tam hrajeme, na Slovensku, Martin Valihora (bubeník Illustratosphere, pozn. autora) je Slovák, my všichni jsme se narodili v Československu... Ale to jsou jen takové dodatečnosti, to první nadšení bylo určující.

Album Kráska i zvířený prach bylo původně v plánu už loni, ale odložili jste ho kvůli nemoci kytaristy Miroslava Chyšky. Už je v pořádku?

Jak rybka zdráv je ten kluk.

V době jeho absence asi leckoho napadlo, že jiné kapely nemoc některého z členů řeší záskokem. To je v Illustratosphere nemyslitelné?

Myslitelné je leccos, v AC/DC zaskakuje Axl Rose na postu zpěváka, například, ale nám to zkřížilo plány úplně. Jednak to přišlo naráz a těsně před šňůrou, a repertoár Illustratosphere není lehké hrát, mnoho je toho postaveno na vzájemné souhře a znalosti, soundu a tak. Jsme nejen profesionálové, ale i kamarádi a máme slušné vychování, chtěli jsme představit nový materiál, který jsme spolu v potu vytvořili. Vyhodnotili jsme, že takhle to bude nejlepší. Lidem patří velký dík za trpělivost a pořadatelům za vstřícnost, mohlo to být mnohem těžší, to je důležitý říct.

Řekl jste, že koncerty fungují i jako síto nových skladeb. Co se stane s písní, která sítem neprojde? Prostě ji necháte umřít, nebo s ní ještě časem zkusíte něco udělat?

Buď, anebo. Leckdy přestane bavit nás, někdy nevíme, co s ní a nedáme jí čas si sednout, to je různý. Luxusní by bylo nejdřív některé písně naskládat, pak je prověřit hraním a pak je nahrát, což jsme koneckonců už zkusili a funguje to. Je to kus od kusu.

Vedle Illustratosphere vás už desetiletí zaměstnává taky členství ve formaci J. A. R., jež před časem triumfovala s albem Eskalace dobra. Jak byste popsal své role v těch dvou skupinách, kde se cítíte svobodněji, víc "svým pánem"?

Já tuhle otázku nemám rád, zakládá hierarchické uvažování, které do muziky nepatří. Jsou každá jiná, obě sveřepé, mají každá svůj originální jazyk, svůj druh transu, svoje fanoušky, svoje vzlety i propady, limity i svobody, kromě Martina Valihory hrajem z Illustratosphere v J. A. R. všichni – dobrovolně, rádi, s plným nasazením. Takže moje svoboda spočívá spíš v tom, že můžu s gustem "svírat" v obou formacích, užívaje si tady intimnější a vážnou, tam zběsilejší a praštěnou tvář, které mám díky těm dvěma skupinám k dispozici. A také jim je můžu za sebe dát. Illustratosphere by bez J. A. R. nevznikla. Ta tělesa jsou komplementární, doplňují se. A jedno druhé posouvá.

V J. A. R. i v Illustratosphere vás obklopují vlastně výhradně vaši plus minus vrstevníci. Necítíte někdy potřebu nové krve, netušených nápadů, mladistvé energie?

Zvuk, charakter, styl vznikají společnou rukou a hlavou. Od sebe bych se nové krve, mladistvé energie a netušených nápadů dočkal velmi rád, ale když změníte pouze své okolí, zdaleka to nemusí fungovat. Porozumění a souzvuk, společné nasazení, sdílené napětí, tvrdost – to nejsou otázky mladické čerstvosti, přesněji: nesouvisejí s ní.
Zralost, dospělost jsou velmi platné parametry, slyšitelné, hmatatelné. Souvisí to úzce s tím, jak jste se ptal, jestli je Illustratosphere moje kapela nebo "jen" kapela. Kdyby to byla pouze moje kapela, takové jako pozadí, možná by to fungovalo. Kdo ví, zda bych ale nevypadal spíš legračně – narudlý postpadesátník s mladičkou filipínskou manželkou, no, víte, co myslím... Na druhou stranu, občas si zahraju s o generaci mladším pianistou Jenem Hovorkou, což je mimochodem reprezentant toho progresivnějšího a navíc řemeslně velmi zručného proudu české pop music – a rozumíme si, spoluhrajeme. Jirka Levíček nebo Vítek Křišťan jsou taky mladší kluci, hrajou jinak než my.

Takže žádné zaječí úmysly?

Jasně, že mám sem tam roupy, nejsem žádnej rychlošípák. Ale kapela jako taková prostě táhne tu svou káru tak nějak stále dál, za jeden provaz a její členové vypadají z výhledu své společné přítomnosti jako osudově spjati podobnou historií. Je generačním mluvčím, ta kapela, znamením své doby a tohleto, a musíš tomu věřit, ať chceš nebo ne. Na zlatém dně se navíc na věk nehraje. A na světě zkrátka naštěstí jen mladí lidé nežijí.

Dokončil jste studia ekologie na Ostravské univerzitě. Dodatečně gratuluji. O ekologii dnes mluví a píše kdekdo. Mění se ale podle vás nějak přístup běžného člověka k životnímu prostředí? Má ta ekologická "masírka" nějaký efekt?

Ekologů přibylo jen málo, to jen to slovo ekologie je nadužíváno, funguje jako zaklínadlo nebo červený hadr, jak kdo chce, aniž by se vědělo, co znamená. Dříve znamenalo vědní obor, který se zabýval podmínkami a způsobem přítomnosti organismů na Zemi v čase a vztahy mezi nimi. Dnes je takovou zkratkou, která evokuje představy sladkých velkých okurek pěstovaných „bez chémie“, zákaz aut ve městech, obzory plné ošklivých větrníků a tak podobně. Vzbuzuje spoustu vášní, ta její mrňavounká část týkající se člověka zvaná environmentalistika a z ní vyplývající ideologie zvaná environmentalismus, jejíž erupce a výlevy zmítají veřejností. Stává se z ní ale vážné celospolečenské téma, ne jen program radikálních skupin, ať už zelených, nebo modrých.

Dan_Bárta

Zelení a modří... V čem se ve své radikálnosti liší?

"Zelení" se chtějí navrátit k přírodě odmítáním očkování, jádra a GMO technologií a prorokují zánik lidstva. Jejich reálná moc je ovšem malá, protože nemají peníze. A "modří" anachronicky a neúnavně mávají neviditelnou rukou trhu a prorokují zánik Západu. Jejich reálná moc je ve světle nových poznatků a palčivé potřeby nové společenské smlouvy zatím příliš velká, protože oni peníze mají, a to mnoho, skoro všechny. Zelení volají omezit, zastropovat, změnit daňový a dotační systém, modří hned začnou volat: "Nový socialismus a úřednický teror!" Jde, zkráceně řečeno, o změnu mocenských poměrů a to vyvolává mnoho vzteku, zmatení a povyku. A komunikačních leváren, což zvláště teď, kdy má každý, kdo má díru do řiti, svou pravdu a kdy jsou si všechny pravdy rovny, opravdu situaci neprojasňuje, spíše zatemňuje.

Že máme jako společnost globální problém, ale už nikdo nezpochybňuje. To je přece pokrok, ne?

Mění se veřejné mínění, stupňuje se tlak zdola. Ale o mnoho se neposuneme, dokud ta debata nebude racionálním vyjednáváním postaveným na datech a společné vůli, dokud nebude hledáním cesty kruhu ven pomocí malých funkčních globálně koordinovaných kroků ošetřených nezávislými zpětnými vazbami. A to se zatím, alespoň podle toho, co lidem zprostředkovávají panická, ze senzací a anomálií žijící média, spíše neděje. V posledku nad výdělkem spíše spláčeme. Asi jako vážně nemocný pacient, kterému běží čas a nad nímž se vášnivě dohadují mladý ezoterik s homeopatickým kyvadélkem a starý ranhojič s analgetickým skalpelem, přičemž ten souboj autorit streamuje kanál a v přímém přenosu komentují krásná kozatice a nekorektní komik, protože to lidi chtěééj... Mimochodem, právě mi odpadla šňůra. Ne pupeční, koncertní.

Taky Zvířený prach tour zatípnul koronavirus.

Koronavirus, to je mimo jiné krásný, teoreticky ekologický problém. Ne v tom smyslu, že se nám příroda mstí a že je to kvůli chemii v sejrech a podobný píčoviny. Ale že jsme, při svém počtu – a generační době a způsobu existence jsoucen typu virus – prostě prostřeným stolem, který z povahy, ze samé oportunistické podstaty živého světa nemůže zůstat bez povšimnutí. Ze i my jsme, jako pevná součást přírody, nikoliv jako něco, co stojí proti ní, životním prostředím pro jiné sebereplikující se systémy, jejichž budoucnost závisí i od toho, jak moc jsou úspěšné v umírněném využívání svých hostitelů-zdrojů. Až k symbióze, což mu, koronaviru, s námi zatím skoro vychází, smrtnost – tedy likvidace zdroje – na třech procentech je zanedbatelná. Kdoví, třeba nás náš koronavirem poučený imunitní systém jednou ochrání před něčím mnohem horším. Hle, odpírači očkování, takhle a ještě mnohem, mnohem strašněji to může dopadnout, když dopustíte, aby se probral démon z hlubin, ten, kterého neopatrný hobití zvědavec probudil, když shodil do té studny ten zpráchnivělý džber nebo co to bylo. Všichni ostatní tam jen hleděli jeden na druhého, no, jako pitomci, kteří za to, že svět je, jaký je, nemohou. A jen starý Gandalf Šedý věděl v té chvíli, že právě teď skončila sranda a že se za chvíli ukáže, že ne, ne a ještě jednou neplatí, že všechny pravdy jsou si rovny.

Celý rozhovor s Danem Bártou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Milan Šefl

Související