Píseň z odpadkového koše. Fejeton spisovatelky Zuzany Dostálové

Podél domů rozkvétaly stromy a na záhonech předzahrádek se červenaly tulipány. Přešla jsem na druhý chodník, zastavila se před přechodem a čekala, až mě nějaký řidič pustí. Otočila jsem se mírně doprava a vyhodila do odpadkového koše kapesník. Pylová sezona totiž už dávno začala, a s ní i moje alergie.

Na odpadkovém koši ležela gramofonová deska. Jen tak v jemném igelitovém obalu...|foto:Vydavatelství Panton

Na odpadkovém koši ležela gramofonová deska. Jen tak v jemném igelitovém obalu. Přebal se třpytil v jarním slunci a na červené vinětě nebylo nic k přečtení. Musela jsem se naklonit. Vzápětí zatroubilo auto. Řidič byl galantní, ale já mu omluvným gestem naznačila, že přecházet nebudu. Naklonila jsem se nad koš znovu a zaostřila. Bratříčku, zavírej vrátka, přečetla jsem, a zarazila se. Jistěže mi došlo, o co jde. A jistě nejsem jediná, tedy doufám, komu by to došlo. Že to bude ale v čase, kdy společnost řeší výbuchy muničních skladů ve Vrběticích, do kterých byli zapojeni příslušníci ruské tajné služby, kdy český prezident tuto hypotézu nepřekvapivě zpochybňuje, a dokonce v měsíci, ve kterém se Karel Kryl narodil, mi přišlo v dané chvíli víc než přízračné. Zároveň symbolické a svým způsobem uklidňující. Protože Karel Kryl je ikonou. Symbolem boje proti totalitní moci. Proti lži. A rovnováha, přinejmenším mentální, a výzva, jak a proč je důležité rozlišovat dobro od zla, by měly být nutností za každých okolností.

„Cesta je rozbitá, budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme...“|foto: Artcam

Další auto zastavilo. Na řidiče jsem se usmála a opět s omluvou naznačila, že zůstávám. Poklepal si na čelo a šlápl na plyn. Nechala jsem odjet poslední auto a přešla přes přechod. Ohlédla jsem se. Jednou, dvakrát. Možná deska někomu překážela, možná dotyčnému přestal hrát gramofon, a třeba majitel neměl srdce ji odhodit přímo do koše. V dobrém úmyslu desku jen tak odložil, a doufal, že někomu ještě poslouží. I já v to doufala. Věřila jsem v dobrý úmysl předchozího majitele. Ale i budoucího. Protože ten, kdo si ji vezme, udělá alespoň dobrý skutek.

Cestou zpátky jsem kráčela tou samou trasou. Už z dálky jsem vyhlížela odpadkový koš a možná si trochu přála, aby tam ještě ležela. Tentokrát bych si ji, ač nemám gramofon, vzala. Vlastně jsem na to myslela celou dobu. Ona si totiž to odložení nezasloužila. A nejen ona. My všichni, naši předci. Auta jezdila přes přechod se stejnou intenzitou, slunce ještě pálilo do očí a opíralo se do odpadkového koše. Kamenného odpadkového koše, na kterém ještě nedávno ležela gramofonová deska.