Důležité je nemít plán B, říká zpěvák a textař kapely Jelen Jindra Polák
Kapela Jelen ještě nehraje ani deset let a už dosáhla úspěchů, k nimž se jiní nepropracují za několik dekád. Tím největším je stabilní zájem fanoušků, kteří po stovkách (i po tisících) opakovaně míří na energické koncerty „jeleního stáda“. Zpěvák, textař a kytarista skupiny Jindra Polák mi v rozhovoru prozradil, jak se vypořádává s nucenou koncertní pauzou, vyplněnou natáčením aktuální desky Věci a sny, i s tím, co mu nikdy nezevšední.
V souvislosti se současností Jelena je zmiňován „claim“ Vracíme se do současnosti. Můžete ten výrok rozvést?
Muzika Jelena byla vždy spojována návratem ke kořenům, k tomu, na čem jsme vyrůstali, co máme rádi. Folk, blues, bluegrass, country. Tyhle kořeny jsme, myslím, už prozkoumali dostatečně, dostali jsme se nejhlouběji, kam jsme se mohli dostat. Od poslední autorské desky uplynulo už pět let, během kterých jsme se posunuli, nejen lidsky, ale i hudebně. Posloucháme jinou muziku, sami jsme trochu jiní, a to všechno by měla přirozeně reflektovat naše muzika. Kdybychom se dál chtěli držet konceptu kapely, která se vrací ke kořenům, už bychom škodili muzice, kterou chceme nyní vytvářet. Proto tedy návrat do současnosti, do doby, v níž se teď my sami lidsky i hudebně nacházíme. Prostě bylo načase, abychom od kořenů postoupili trochu výš ke koruně, ke sluníčku.
Proměnilo se nějak i složení kapely?
U řady nových písniček jsme cítili, že už potřebují kompletní bicí soupravu, ne jen buben, aby opravdu zněly, jak mají. Proto jsme přijali nového člena, Víťu Poláka, šikovného bubeníka.
To je přízeň, nebo shoda jmen?
Shoda jmen. Hodně se na to lidi ptají, asi i proto, že jak jsou zavřená kadeřnictví, tak už mi dost narostly vlasy a Víťa je má taky dlouhé – takže nejenže se stejně jmenujeme, jsme si i podobní. (smích)
Čtěte také
Natočili jste třetí desku. Proces jejího vzniku byl asi logicky jiný, než tomu bylo u předchozích alb, ne?
Doba to album určitě hodně ovlivnila, ale musím říct, že paradoxně spíš pozitivně. Tím, že jsme byli vlivem pandemie rozstrkaní po celé republice, nemohli jsme se potkávat tak často a intenzivně, jak jsme byli zvyklí. Část kapely je v Praze, část na Vysočině, já sám se, ještě než to celé vypuklo, přestěhoval do jižních Čech. Alespoň nás to ale donutilo opustit zajeté koleje, svoje komfortní zóny, a začali jsme pracovat jinak. Písničky jsme si připravovali víc doma a nápady a verze jsme si navzájem posílali. Přirozeně tak vznikla taková tři produkční centra, jedno v Praze u našeho dvorního producenta Martina Ledviny, druhé u mě v jižních Čechách, kde jsem si vybudoval domácí studio a poprvé v historii kapely jsem některé písničky i sám produkoval. Úžasná zkušenost, kterou bych si rád někdy zopakoval. To třetí produkční centrum bylo na severu Moravy, u Honzy Balcárka z kapely Light & Love. Známe se už hrozně dlouho a vždycky se mi hrozně líbil způsob, jakým Light & Love kloubili dohromady pop a akustickou muziku. Honza do procesu vzniku desky přinesl hodně svěží vítr a to se odrazilo na větší barevnosti alba.
Jelen je kapela, která potřebuje koncertovat, což už více než rok nejde. Dá se nějak nahradit energie, kterou vám na koncertech vrací publikum, máte nějakou takovou alternativu?
Týden před vydáním desky jsme uskutečnili náš první velký streamovaný koncert z Loftu Bubny. Lidi se mohli připojit a přes aplikaci Zoom reagovat i po koncertě, kdy jsme uspořádali malou after party, podpisovku a focení s fanoušky. Byl to pro nás velký zážitek, což ale samozřejmě neznamená, že se netěším, až bude možné zahrát si před fanoušky, které uvidím tváří v tvář. Mít před sebou sál plný lidí a slyšet, jak tleskají, to je přece jen úplně jiný pocit.
Přišli jste o spoustu vystoupení a co si budeme povídat, taky o spoustu peněz. Jak to v kapele řešíte, jedete ze železných zásob, nebo už musíte volit nějaký příležitostný výdělek?
Neumím si představit, že by měl někdo z muzikantů na naší úrovni finanční zásoby na rok dopředu. Situace je pro lidi, kteří se živí muzikou, velmi složitá, na druhou stranu si uvědomuju, že to tak zdaleka není jen v kultuře. Mám kolem sebe kamarády, kteří si před covidem otevřeli malé krámky nebo kavárny a restaurace, pracovali na tom svém vysněném podniku kdovíjak dlouho, vzali si půjčky – a teď krachujou… My v Jelenu se protloukáme, jak to jde, ale musím to zaklepat, zatím to zvládáme. Část kluků v kapele měla vždy vedle muziky i jinou práci, často to byly srdcovky, kterých se nechtěli vzdát. To je teď živí. Pár kluků ještě studuje, no a někdo si musel vzít dočasnou práci, třeba basák Ondra Málek začal jezdit s Rohlíkem.
A co vy, jak přežívá frontman?
Nemám žádný stálý příjem, ale pořád se snažím něco dělat, trošku využívám toho, že jsem původně grafik, něco málo plyne i z muziky. Zatím to jde líp, než jsem čekal. Já i kluci v kapele jsme optimisti, věříme, že budeme moct brzy vyrazit za lidmi, to nás drží nad vodou. A pomáhá i to, že jsme všichni spokojení v soukromí a máme podporu ve svých rodinách.
Mluvil jste o tom, že jste jako skupina starší, zkušenější. Promítlo se to i do textů k novým písním. Napadá mě třeba skladba Mater Mors. Nebo jsou ta vážnější témata v písních daná ne zrovna šťastnou dobou, již žijeme?
Myslím si, že vážnější texty odrážejí spíš naše lidské zrání. Už proto, že za poslední rok vznikly jen některé z nových písniček. Kdysi o nás někdo napsal větu, která se mi hrozně líbí. Že vesele zpíváme o smutných věcech. To je hodně výstižný. Když se někdy zaposlouchám i do našich starších písní, tak byť jsou třeba sebesmutnější, vždycky je v nich naděje, nějaký životní optimismus. Jelení písničky prostě nikdy nekončí tím, že je všechno v pytli… (smích)
Prošel jsem si stopáže písniček z nové desky. Všechno se vejde do čtyř minut, třetina písní je dokonce pod třemi minutami. V psaní je stručnost a umění škrtat výhodou, co v muzice? Dojde třeba i k tomu, že vyndáte z původní skladby sloku nebo refrén?
Kdykoli píšu text, snažím se ve finále vyhazovat přebytečná slova. Myslím si, že našim písničkám sluší, když je základní myšlenka vyjádřená co nejjednodušeji, aby bylo sdělení jasné na první dobrou. Takovou zkratku mám prostě rád. A pokud jde o formu písniček, určitě to není tak, že bychom hlídali stopáž a ve chvíli, kdy přelezeme čtyři minuty, vyhazovali sloku, jen aby nás hráli v rádiu. Spíš jdeme po tom, co písničce prospívá, aby jako celek dávala smysl a šla odněkud někam. Aby ve správný čas gradovala a skončila ve chvíli, kdy je třeba.
Vrátil jste se ke své erbovní písni Magdaléna a ve skladbě Ještě jednu noc jste autorsky domyslel příběh původní písně a její hrdinky. Je mezi o sedm let starší Magdalénou a dospělejším Jelenem nějaká paralela?
Určitě je. Když jsem psal nový text, pořád se mi vracelo téma nevěry, které je v Magdaléně. Říkal jsem si, že za těch osm let od napsání původní písničky jsme se neposunuli jen my jako kapela, ale že se musela posunout i ta naše Magdaléna, ta holka, kterou jsem jednou po ránu potkal v tramvaji a slyšel, jak do telefonu vysvětluje svému klukovi, kde celou noc byla. Bylo vidět, že je ztracená, že se nechala strhnout vírem osudu a jen se z toho snaží vymanévrovat. Teď, když jsem se k ní v nové písni vrátil, už to není ta vyjukaná holka, ale dospělá ženská, sebevědomá a krásná, která sebou nenechá mávat a režíruje si věci sama.
Z nových písní jsou opět slyšet vokály „stálého hosta“ Kateřiny Marie Tiché, s níž máte na desce i duet. Změnila se nějak její role v kapele? Třeba i s ohledem na to, že Kateřina loni vydala debutovou sólovou desku?
S Káťou spolupracujeme od samotného začátku. Hned první písničku Jelena, se kterou jsme vylezli ven, Tančíme spolu, jsem nazpíval s Káťou. To jí bylo sedmnáct. Hledala se, ale už tehdy uměla napsat silnou melodii, hrát si slovy, ale byla na začátku. Sledovat, jak vyrostla jako zpěvačka i textařka, je pro mě fascinující. Když jsem slyšel první demáče z její sólové desky, tak mi spadla čelist. Takže poslední, co bych chtěl, by bylo brzdit Káťu v rozletu. Asi by se ani nenechala, podobně jako ta naše Magdaléna už si své věci dokáže ošéfovat sama a nenechala by si do ničeho mluvit. Chceme hrát s Káťou, dokud to jen půjde, a díky tomu, že máme stejný management, tak je možné naše závazky docela dobře synchronizovat. Za ta léta je Káťa nedílnou součástí jeleního stáda, pro nás je jako naše ségra, byla by škoda vzdát se jí bez boje.
Závěrečnou písničku Rozlučková jste věnovali Davidovi Stypkovi, spřízněnému písničkáři, který loni bohužel prohrál boj s rakovinou. Co se vám vybaví, když si na něj vzpomenete?
Zpívám o tom v písničce, která je mimochodem asi nejstarší na albu. Vznikla při turné k albu Vlčí srdce, kdy s námi David a jeho skupina Bandjezz jeli jako předkapela. Skvěle jsme si sedli, nejen hudebně, ale i lidsky. Pro nás to bylo strašně hezké období, myslím, že jedno z nejlepších v historii Jelena, atmosféra turné byla neopakovatelná. Patřily k tomu nekonečné večírky a jamy na hotelových pokojích a v zákulisí, spousta legrace, ale i vážných rozhovorů, kdy jsme probírali texty a muziku, věci, které jsme měli společné, i ty, které jsme společné neměli. S Davidem jsme stejný ročník, oba jsme se živili jako grafici a jako muzikanti jsme se do povědomí dostali až po třicítce, kdy už jsme měli rodiny. Takže jsme si ve spoustě věcí rozuměli a měli jsme o čem mluvit. Spousta lidí si myslí, že název Rozlučková se vztahuje k loučení s Davidem, ale ta písnička vyjadřuje pocit, který má muzikant po posledním koncertu turné, kdy končí závěrečný večírek, pomalu se rozednívá a vy si uvědomíte, že další den se už musíte vrátit do reality. A realita je od života na turné dost odlišná, člověku se do ní moc nechce.
Čtěte také
Před dvěma lety jste s Jelenem vydali tribute album Půlnoční vlak Michala Tučného. Podnikli jste i turné s Tučného dcerou Míšou. Co vám osobně tahle country kapitola dala?
Když jsem se začal před projektem Půlnoční vlak probírat písněmi Michala Tučného, zjistil jsem, že to nejsou jen takové veselé popěvky. Měl jsem ty písničky naposlouchané z dětství, kdy u nás doma hodně zněly, táta měl Tučného moc rád. Ale jako kluk jsem nevnímal, že jsou v nich často silná existenciální témata. Taky jsem si uvědomil, že Michalův přístup k muzice byl hodně podobný tomu našemu. On byl brán výhradně jako zpěvák country, ale sám se tomu bránil, měl hrozně široký hudební záběr. Jeho nejoblíbenější interpret byl ostatně Willie Nelson, taky muzikant, který je vnímán jako country zpěvák, ale přitom dělal všechno možné, od country přes jazz a reggae až třeba k desce s písněmi Franka Sinatry. Ani my s Jelenem nechceme být zaškatulkovaní a jsem rád, že lidi, které máme v muzice rádi, to měli úplně stejně.
Jelen má za sebou sedm vydařených let, ať už mluvíme o hitech, oceněních nebo vyprodaných koncertech. Čím si ten úspěch vysvětlujete? Přišli jste prostě ve správný čas?
Když se na tohle zeptáte kteréhokoli muzikanta, kterému se povedlo dostat nahoru, tak asi každý dojde k odpovědi, že šlo o souhru spousty šťastných náhod. V případě Jelena to začalo mým setkáním s Ondrou Málkem a Martinem Kasalem, kdy mezi námi přeskočila jiskra a začalo nám to fungovat i hudebně. Zároveň jsme měli štěstí v tom, že se tehdy díky kapelám jako Mumford & Sons otevřely dveře muzice, kterou milujeme a chtěli jsme ji dělat. A přihodil bych ještě naši podle mě nejsilnější stránku, tedy to, že děláme české písničky s melodiemi, které si lidi snadno zapamatují, a s texty, s nimiž se můžou ztotožnit. Právě v době, kdy jsme začínali, byl u nás po takových písničkách docela hlad.
Protiepidemická opatření trvají, ale rozvolnění je stále reálnější. Máte jako kapela vizi, jak by mohla vypadat vaše nejbližší budoucnost – v té ideální i méně optimistické variantě?
Ideální varianta je, že se uskuteční vše, co máme v kalendáři, který máme plný na celé léto a v září je v něm i náš velký open-air festival Jelen a přátelé v Přibyslavi, přeložený z loňska. K tomu máme na podzim naplánované turné k nové desce. Ideálně bychom tedy do konce roku mohli objet celou republiku. Jenže jestli nás ta současná doba něco učí, tak je to neulpívat na svých plánech, žít v přítomném okamžiku a ze dne na den. Počítáme tedy samozřejmě i s tím, že se cokoli z toho, co jsem vyjmenoval, může zrušit. Ale jak ve své proslulé motivační řeči pravil Arnold Schwarzenegger, důležité je nikdy nemít plán B! (smích) Tím bych se řídil. Protože když máte jen jediný plán, tak si za ním prostě jdete a uděláte všechno, abyste k tomu původnímu cíli došli.
Celý rozhovor s Jindrou Polákem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Jindra Polák z kapely Jelen: Drží nás pohromadě přátelství,...
Frontmanovi a kytaristovi kapely Jelen Jindrovi Polákovi a akordeonistovi Jankovi Kováříkovi je s nástroji všude dobře, dokonce i ve studiu Radiožurnálu, kde společ...
-
Báli jsme se, že nás fanoušci Divokého Billa vypískají,...
Kapela může klidně vzniknout i v hospodě u piva. Své o tom ví výtvarník Jindra Polák. Jeho hudební skupina Jelen má za sebou úspěšný rok – vydala album, objevila se...
-
Zapomínáme, že bychom si měli plnit sny, říká frontman kapely Jelen, která vydává album Věci & Sny
Návrat k hudebním kořenům – tak se profilovala od vzniku skupina Jelen. Po dvou úspěšných deskách ale kapela přidává k jejich tradičnímu folk-rockového zvuku i nové žánry.
