Pat & Mat na Edeně aneb Moebius 80
Kdyby před šesti lety nezemřel, oslavil by letos osmdesátku: Jean Giraud, řečený Moebius, jedna z nejvlivnějších postav frankofonního komiksu po druhé světové válce. Známý u nás fajnšmekrům přes časopiseckou značku Métal hurlant, širšímu publiku pak asi nejvíc ze spolupráce s filmařem a scénáristou Alejandrem Jodorowským. Dvě česká nakladatelství aktuálně vzdávají Moeblovi hold hned dvěma knihami: jednou velkou a druhou ještě větší.
Zatímco čtyřsetstránkový Svět Edeny (z produkce nakladatelství Argo) nabízí řádně rozkošatělý příběh, v jehož čitateli demonstruje autor svou vášeň pro vědeckou fantastiku, zatímco ve jmenovateli se rozvíjí netradiční love story - album Dlouhý zítřek a další příběhy (Crew) představuje Moebia jako komiksového povídkáře, jako mistra všemožných literárních žánrů a výtvarných stylů, od absurdní bajky po rozhovor se sebou samým, od řízné karikatury po naprostou bezpříznakovost, vizuální objektivitu.
Je to šikovná, vlastně ideální kombinace: dlouhá řada drobností, které si vyžádala nejrůznější příležitost, versus opus magnum, na němž autor pracoval průběžně od konce osmdesátých let po kraj nového tisíciletí.
Odkud, kam, koho
Moebius začínal v padesátých letech minulého století s westernem, v šedesátých měl povahou své práce blízko k patafyzickému žurnálu Hara Kiri (později Charlie Hebdo), v sedmdesátých letech zahořel pro sci-fi, někdy přiživované surreálními fantaziemi nebo hororovými motivy lovecraftovského typu.
V osmdesátých letech se pak, zřejmě po vzoru Jodorowského, obrodil na duchu, propadl světům mystiky, magie - a skutečnosti v jeho příbězích (stejně jako jejich obyvatelé) se začaly vrstvit, zmnožovat, prolínat se sny, vizemi a mýty, podivně deformovat, smršťovat i natahovat, jako by šlo o vesmír svého druhu.
Dlouhý zítřek ukazuje, odkud Moebius přišel a kam dospěl, stejně jako komu byl během svého tvůrčího vývoje formálně nablízku (od Hergého, tvůrce slavných Tintinových dobrodružství, po Roberta Crumba) a koho ovlivnil v našem prostředí: v sedmdesátých a osmdesátých letech Káju Saudka, po roce 2000 pak Nikkarina, autora třídílné ságy 130; zatímco první přijal Moebiův vliv kreativně, už jako hotový autor, druhý se stal jeho řemeslně dost toporným, mdlým epigonem.
V Dlouhém zítřku jde sotva o „to nejzásadnější" z Moebiova díla, jak se nám snaží nakukat obálka, na to je dvě stě stránek příliš nejednotných, rozbitých obrazově, a příliš málo rozvitých slovně, příběhově - mistrovství v jednom i druhém autor nabízí ve Světě Edeny.
Od stroje k člověku (a zpět)
Svět Edeny je vyložený komiksový monument. Navenek sice navlečený v poněkud otřepaných šatech „jiných", „budoucích" světů, jejich posunutých zákonů a specifické logiky, pojatých dystopicky a zabydlených neméně „posunutou" biomechanickou rasou, jejíž reprezentanti přežívají v zajetí vlastních úzkostí a strachů - ovšem samotný příběh, výrazně dějový a silně „atmosférický", je dobře známého, romantického typu. Nejde tu o nic menšího než o lásku a smrt, a především poznání, že všechno je iluzivní, že na dosah je vždycky jenom sen, přelud.
Edena je planeta, která funguje svému rajskému názvu navzdory -žije v totalitě, podle mechanického, nelidského řádu. Podobně dvojice vesmírných opravářů, vizuálně blízkých zmíněnému Tintinovi nebo slavné dvojce Pat a Mat. Jakmile se subjekt střetne s objektem, strojová, bezpohlavní podstata zmíněné dvojky se začne měnit, humanizovat.
Každý pak musí po své ose dospět, vypořádat se s nároky vlastního podvědomí i kolektivního nevědomí a probudit se - „opravit" svůj život. Moebius jim to ovšem nijak neusnadňuje: kreslí nezaujatě, bez emocí, s jistým kosmickým chladem; jeho kresba je „vyčištěná od ega", jak stojí v předmluvě. A přitom otvírá jedno téma aktuálnější než druhé, jako klonování, virtuální realita, odlidštění člověka. V podtextech je tedy Svět Edeny knihou ekologickou i existenciální. Velkým a současným (a možná i budoucím) dílem.
