Je svět dobrý, nebo zlý?
V září letošního roku spatří světlo nová knížka novináře Jana Petránka Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi. Obsahuje osm esejů zabývajících se otázkami, které si občas klade každý z nás. Ale ne každý má tolik nadhledu, životních zkušeností, vzpomínek a také vypravěčského talentu. Jan Petránek seznamuje čtenáře s představami o vzniku života, o smyslu lidské existence, o uspořádání mezinárodních i mezilidských vztahů.
Jedná se o osobní zpověď provázenou mnoha unikátními vzpomínkami na klíčové okamžiky vlastní životní cesty - například na srpnové dny roku 1968. A právě z těchto pasáží přinášíme následující ukázky.
Před půlstoletím se vyčítalo Ludvíku Vaculíkovi, že k nám dvěma tisíci slov pozval z dalekých stepí tisíce železných maringotek. Ludvík Vaculík byl geniální. Dovedl dokonale shrnout, co jsme si mysleli, v co jsme doufali. Stal se mluvčím národní duše, jejíž síly se zlotřilí vládci cizí i domácí a jejich lokajové smrtelně báli. My jsme v roce 1968 neprohráli. Ten rok byl hvězdným časem našich duší. Chybují ti, kteří myslí pouze na srpnový vpád. Ten byl jen štoudví cizácké nenávisti zuřivě vržené do naší krajiny národní hrdosti a radosti ze strhávání panských pout. Do našich rukou se vracela vláda věcí našich, ale ještě se musela dostat přes barikády trosek ideologie, o níž Masaryk tak věcně říkal, že je neživotná, neboť není založena na žádné dosavadní historické skutečnosti. Můj největší dojem, starý nyní už půl století: Vyslovovat tehdy zásadní pravdy, do té doby tabuizované, znělo jako vyzvánění zvonů. Nevím, zda se to dá vůbec sdělit jiným, kteří myšlenkové otroctví neprožili. Ale bylo to tak.
Vpád supů
V tu zpropadenou noc z úterý na středu k nám vpadli. Pětice supů v čele s jedním velesupem. Tehdy nebyly počítače ani mobily. Televize pracovala se skromným vybavením. Hlavním moderním prostředkem komunikace byl rozhlas. Tak jsem se na chatě v Jizerských horách dozvěděl o vpádu východních vandalů až ráno. Říkaly mi to známé hlasy mých rozhlasových kolegů. Nechal jsem na chalupě maminku, manželku, děti a spěchal do Prahy.
Sovětům se nepodařilo - ačkoliv se o to zuřivě snažili - legální vysílání Československého rozhlasu umlčet. Nepomohl jim vpád do rozhlasových budov v celé zemi a nakonec ani rušicí stanice dopravené k nám na speciálních vlacích. Vojensky dobře provedená invaze myšlenkově naprosto zkrachovala. Rozhlasoví technici si zaslouží nejvyšší uznání za zajištění vysílacích možností. Ale toho se jim sotva dostane. Je to jako s uznáním pro neznámé vojíny. Mí hluboce vážení a skvělí mistři techniky, oživující rozhlasové vlny, skláním se před vámi v upřímné pokoře s díky za každou hodinu svobodného vysílání. Byla to opravdu hvězdná epocha Československého rozhlasu. Veřejnost to ocenila. Vláda na to neměla čas. Nebo ani pomyšlení?
Jak se tomu postavit?
Má domovská redakce bývala tehdy ve druhém patře hlavní budovy Československého rozhlasu. Okna vedla na Vinohradskou třídu. Z té se orientální samopalníci postarali svým střeleckým uměním o pozdější nové zasklení. Před budovou vchod blokovala sovětská jednotka. Vojáci s údivem zjistili, že budova je prázdná. Ve studiích, kancelářích a dalších místnostech nikdo nebyl. Technicky negramotní okupanti nechápali, že stačí mít natažený kabel, případně jen pár drátů a mikrofon - a dá se vysílat.
Pověstný rozhlasový výtah, páternoster, nejel. Vyběhl jsem po schodech až do své redakce ve druhém patře. Uviděl jsem spoušť, jaká bývá po zlodějích či opilých barbarech. V té smutné době mi to skoro přišlo k smíchu. Vyrabované stoly, smotky rozhlasových magnetofonových pásků. Z šuplat mého stolu zmizely dvě bílé košile a kravata. To jsme měli v redakci skoro každý pro případ, kdybychom se někde museli objevit rychle a reprezentativněji. Z protějšího stolu Jirky Dienstbiera zmizel jeho osobní magnetofon, malý tranzistorák a ještě pár věcí. Ze skříně sekretářek zmizely jejich pracovní šaty. Hodně to odnesly stropy místností. Střelba z ulice je pořádně zmasakrovala. Na tom všem ale tolik nesešlo. Ve chvílích počínající národní tragédie jsem ustrnul nad jinou věcí.
Nejdřív jsem na to ani nepomyslel. Hned první hodiny osudového srpna 68 rozmetaly gruntovní životní představy milionů našich lidí. Milovaná zem, kde je navždy domov náš, byla po třiceti letech zase podřezávána jako ovce. Jak se tomu postavit? Jak se může člověk postavit proti zemětřesení nebo jiné katastrofě? Je to naivní otázka. Mám na ni asi ještě naivnější odpověď. Každý se postaví tak, ja k ho to napadne, jak může. Jeho charakter mu poradí, zda zaleze, nebo zda udělá to, co mu radí svědomí. U nás se v rozhodující chvíli statečně postavilo proti okupaci tolik lidí, že jsme získali ve světě velkou úctu. Bolestnější byl další vývoj.
Pravda a smích
Já jsem ze své bezpečné chalupy podnikl to, co jsem mohl. Dojel jsem co nejrychleji do Prahy, k rozhlasové budově. Sovětští oficíři obsadili vchody (ale zapomněli na vchod do garáží) a všechna studia. Jenže to jsme už díky pohotové práci techniků vysílali (Jindra Sobíšková, Věra Sťovíčková, Sláva Volný a další) ze sklepa a už se připravovala další skrytá studia jinde v Praze. Z těch jsme říkali orientálním vandalům: Táhněte k čertu, zpátky do pekel, tedy zpátky k sobě domů.
Když spěšně vyšla brožura TASSu o kontrarevoluci u nás, dozvěděl jsem se, že bývalý rozhlasový zpravodaj v Moskvě Jan Petránek vyzýval sovětské vojáky k neposlušnosti vůči svým velitelům a doporučoval jim, aby se vrátili domů. Autory brožurky ještě velmi pobouřilo, že jsem si dovolil zazpívat několik ruských „blatných písniček". Takové se ve velkém rodily v gulazích i mimo ně a jejich nezastavitelné šíření v Sovětském svazu režim hodně poškozovalo. Normální člověk těžko pochopí, proč popěvky vytočí vrchnost až k nepříčetnosti.
Jenže je v tom jádro všech svobod - odpor podřídit své myšlení někomu jinému. Tohle bylo vlastně to hlavní, proč k nám armády vpadly. „Blatné písničky" byly a jsou pro Rusko totéž jako pro nás anekdoty. Lehce rozpárají svěrací kazajky doktrín a ideologií. Proto v nich v každé době hledejme sílu. Pravda a smích jsou léky nejvyšší účinnosti. A nemysleme si, že by někdy v budoucnosti už mohly být zbytečné. V žádné epoše nepřestanou platit.
