Na záporáky mám obličej

5. srpen 2018
Andrej Hryc

Rodné kořeny má spleteny z několika národních výhonků jako správný Středoevropan. Často pracuje v Česku jako řada špičkových slovenských herců. Má četné umělecké i mimoumělecké aktivity, což se u tak košaté a temperamentní osobnosti dá předpokládat: herec a režisér Andrej Hryc. Známe ho z mnoha desítek výrazných filmových a televizních rolí, například Čáry režiséra Petera Bebjaka, který získal Cenu za režii na karlovarském filmovém festivalu 2017.

Který svůj film považujete pro sebe za nejdůležitější?

Asi slovenský snímek Rivers of Babylon Vladimíra Balca z roku 1998, natočený podle románu Petera Pišťanka. Tragikomické podobenství o mocenském vzestupu topiče jednoho bratislavského hotelu, který využije společensky nejisté doby po roce 1989. Hrál jsem v něm hlavní roli. Už je to dvacet let, ale tento film stále považuji ve své kariéře za velmi důležitý.

Ve vaší rozsáhlé filmografii je i hodně českých titulů. Který z nich pro vás hodně znamenal?

V televizním seriálu Juraje Herze Černí baroni si Andrej Hryc zahrál postavu majora Terazkyho

Zásadním českým projektem byl pro mě jedenáctidílný televizní seriál Černí baroni, který téměř před patnácti lety natočil režisér Juraj Herz. Velice jsem se na něj soustředil, protože jsem hrál Terazkyho, a v této roli ve stejnojmenném filmu exceloval Pavel Landovský.

Náročné srovnání?

Cítil jsem obrovskou zodpovědnost, ale z jiného důvodu. Novináři se mě často ptali, kde vůbec beru tu drzost tu roli hrát, jestli se nebojím, že mě budou srovnávat s Lanďákem. Ve skutečnosti mě ale nenapadlo, že by mě s ním srovnávali, vždyť on hrál Terazkyho ve filmu a já v televizním seriálu, to je podstatný rozdíl. A taky si myslím, že sotva může nastat situace, aby se někdo díval paralelně na Landovského a na můj výkon, aby to mohl kvalifikovaně porovnat. Ale velkou trému jsem měl z toho, že do seriálu byla obsazena absolutní česká herecká špička - vedle mě hráli třeba Petr Nárožný, Bolek Polívka, Karel Heřmánek a další. Za každým jménem je obrovská filmová historie. Divák mohl na jednom místě, na jedné obrazovce srovnávat můj výkon s osobnostmi českého herectví! Z toho jsem byl samozřejmě nervózní. No, snad to nedopadlo špatně.

Ten seriál se moc nereprízuje.

Vůbec ne! Česká televize ho odvysílala jen jednou, zatímco film Černí baroni uvádí často. Ptal jsme se dramaturgie, proč to tak je, a odpověděli mi, že kdysi před lety napsala organizace politických vězňů do televize protestní dopis, který tvrdil, že náš seriál dehonestuje politické vězně. Vůbec nepochopili, že jde o komedii, o nadsázku. A že právě tou nadsázkou jsme chtěli ukázat absurditu tehdejšího režimu. Od té doby má Česká televize nějak zafixováno, že seriál někoho uráží. Přitom na YouTube si ho může kdokoliv pustit, a má tam obrovskou sledovanost. Viděly ho miliony lidí, ale nikoliv v České televizi.

Letos jste strávil část léta pracovně v Česku. Co jste natáčel?

Právě jsem dotočil pro Českou televizi původní pohádku Kouzelník Zito, která se bude vysílat o Vánocích. Autorem scénáře i režisérem je Zdeněk Zelenka.

Andrej Hryc

Jste populární herec, ale o divadle, které jistě hrálo ve vaší profesní kariéře významnou roli, se v souvislosti s vámi moc nemluví. Přitom jste vystupoval na bratislavské Nové scéně i v jiných divadlech, jeden čas jste byl i divadelním ředitelem. Proč to tak je?

Protože já vlastně celý život preferoval film a televizi. Divadelní práce je totiž velmi nevděčná, namáhavá a časově náročná. A navíc, upřímně řečeno, nedá se z ní vyžít. Neznám divadelního herce, který by se uživil jen z divadelního platu. A chcete-li si udržet určitou životní úroveň, musíte se pořádně otáčet. Když jsem byl ředitelem rádia Twist, úplně jsem z divadla odešel a nechal si pouze film a televizi. Patnáct let jsem na prknech vůbec nestál. Na divadlo jsem ale nezanevřel, jen ho na čas omezil.

Ale nakonec si vás přece jen našlo.

Když jsem se vrátil do normálních kolejí, zase jsem se do divadla vrátil. Ale trochu jinak než předtím - na muzikálovou scénu.

Což vás opět spojuje s Českem.

V Praze jsem se podílel například na otevření Divadla Kalich, které zahájilo představením Hamleta. Postupně jsem začal hrát v neuvěřitelném množství muzikálů. Korunou všeho pro mne samozřejmě byli Producenti Mela Brookse a hlavní role v tomto představení - postava zkrachovalého židovského producenta Maxe Bialystocka. To je Mount Everest muzikálového zpívání! Nic těžšího v muzikálové literatuře pro chlapa neexistuje. Postava Maxe je dvě a půl hodiny na jevišti, zpívá devět písniček, každá je jiná a všechny jsou velice těžké.

Když mluvíte o Producentech, jako byste se celý rozsvítil.

To představení považuji za osobní limit, za jakousi hranici, kterou jsem si sám určil. V Bratislavě jsme Producenty uvedli jako soukromou produkci, režíroval jsem je a hrál hlavní roli. V době, kdy jsme to na Slovensku hráli, byli tam jen dva herci v naší věkové kategorii, kteří to bylo schopní uzpívat - Marián Slovák a já. Oběma se nám poštěstilo, že jsme tu roli dělali. Producenti měli obrovský úspěch, není divu, že jsem Maxe chtěl hrát i v pražském karlínském divadle, ale nevyšlo to, režisér mi nabídl jinou roli, kterou jsem odmítl.

Proč osobní limit?

V životě jsem si přál hrát tři velké divadelní postavy, ale ani jednu jsem nikdy nehrál: Lopachina ve Višňovém sadu, Cyrana z Bergeracu a Tevyeho v Šumaři na střeše. Nepodařilo se mi dostat ani jednu z nich. V době, kdy jsem byl v nějakém divadle zaměstnán, se ty hry nedostaly na repertoár. A tak mi vysněné role unikly. Myslím, že jsem si je vynahradil právě Producenty, kteří jsou stejně nároční.

"V životě jsem si přál hrát tři velké divadelní postavy, ale ani jednu jsem nikdy nehrál: Lopachina ve Višňovém sadu, Cyrana z Bergeracu a Tevyeho v Šumaři na střeše."

Proč vás ve filmech tak často obsazují do záporných rolí?

Tak se na mě podívejte, copak můžu s tímhle obličejem hrát kladnou?!

Ve vašem profesním životě má důležité místo nedávno zemřelý režisér Juraj Herz. V jeho filmech jste hrál radu zajímavých postav, například v Habermannově mlýně, v hororu T. M. A., v seriálu Černí baroni. Jistě pro vás hodně znamenal.

Ano, vždyť já vlastně hrál skoro ve všech jeho filmech. V Pasáži, v Císařových nových šatech, v Přezůvkách štěstí... T. M. A. byla poslední. Juraj Herz vyoral v mém životě brázdu, která vede celým mým profesionálních životem. Kromě toho byl můj kamarád, je mi moc líto, že odešel. A neméně lituju, že zemřel tak, ja k to nikdy nechtěl. Měl katastrofální závěr života. Asi půl roku ležel úplně paralyzovaný v posteli, nemohl se pohnout, neovládal tělo, přitom byl při plném vědomí a všechno vnímal.

V Česku dlouho hrajete také v Noci na Karlštejně. Připravujete na muzikálové scéně i něco nového?

Teď v srpnu začínáme zkoušet v Hybernii nový muzikál. Napsal ho Zdeněk Zelenka na motivy jedné povídky Julese Verna, jmenuje se Doktor Ox, autorem hudby je Jiří Škorpík. Velmi se na to těším. Mám radost i z dalšího muzikálu, který má Zdeněk Zelenka už připravený. Má název Al Capone aneb Zastřelte toho Čecha.

To zní dobře.

Ano, docela atraktivní a „prodejný" titul, přitom výstižný. A podle mě skvělý text. Jde o příběh gangstera Al Capona a primátora Chicaga Čermáka, původem Čecha. Odehrává se ve třicátých letech minulého století a pojednává o střetu Čermáka se známým gangsterem. Já v něm mám hrát Al Capona. Chceme se do toho pustit hned po uvedení Doktora Oxe. Byl bych moc rád, aby se to povedlo, protože uznejte, hrát Al Capona se někomu hned tak nepoštěstí.

Máte spoustu „mimouměleckých“ aktivit. Například jste byl zakladatelem a ředitelem slovenského soukromého rádia Twist. Jak dlouho?

Patnáct let. Vymyslel jsem ho, založil, dal do toho peníze, nakonec jsem ho ale musel z finančních důvodů prodat. Přesto nevzpomínám na ta léta špatně, z malého bratislavského rádia jsem vybudoval celoplošnou populární a vlivnou stanici. Například spolu s televizí Markíza a deníkem SME výrazně přispěla k tomu, že v roce 1998 Mečiar sice vyhrál volby, ale nepodařilo se mu postavit vládu. To by bez nás médií nebylo.

Počkejte, ale vy jste přece Mečiara jeden čas podporoval.

Ano, nepopírám, byl to velmi charismatický chlap, ale zároveň sviňa. Já mu pomáhal, protože jsem se domníval, že za to stojí. Ale už za dva měsíce jsem pochopil, kdo Mečiar je, a odešel jsem od něj pryč.

Jste také honorárním konzulem Seychel na Slovensku, co taková funkce obnáší?

Státy, které nemají velvyslanectví akreditované na Slovensku - podobně je na tom Česko -, potřebují mít nějakou formu diplomatického zastoupení. Ale většinou na to nemají peníze, používají tedy honorární konzuly. Což jsou lidé, které si vysílající stát najde a pověří, v mém případě to jsou Seychely. Přijímající stát s ním samozřejmě musí souhlasit. Když to obě vlády schválí, vy v podstatě vykonáváte funkci velvyslance vysílajícího státu se všemi náležitostmi.

Jenomže zadarmo.

Ano, slovo „honorární" v tomto případě nepochází od slova honorář, ale od honor - tj. čestný. Je to čestná, nehonorovaná funkce.

Před časem jste napsal knihu Inventura, hodně se o ní mluvilo. Zamýšlel jste ji jako autobiografii, paměti?

Kdepak, nejde o paměti, je to inventura politická a společenská. Měl jsem k ní závažný důvod: Když bylo dvacáté výročí převratu, kterému my Slováci eufemisticky říkáme „nežná revolúcia", mnozí její hlavní představitelé na Slovensku, například Fedor Gál, Milan Kňažko, Ján Budaj a další, napsali na ony události různé vzpomínky. Já je všechny přečetl a kupodivu nikde jsem nenašel své jméno.

Proč ne, když jste také patřil k představitelům Listopadu?

Protože revoluci si každý rád přivlastní, ten, kdo o ní píše, se vylíčí jako nejdůležitější. Každé hrábě hrabou k sobě. Po přečtení vzpomínek různých autorů jsem si řekl, že to není oukej. Až bude mým vnukům dvacet, budou se o roce 1989 učit ve škole a zákonitě se zeptají - „a co tehdy dělal náš děda?" Nikde o tom nenajdou záznam. Tak jsem se naštval a napsal o tom knihu, osobní zpověď. Cítil jsem potřebu říct na dané téma něco o sobě, a taky jsem zjistil, že s mnoha lidmi nemám vyrovnaný účet. Přitom je mi už tolik let, že můžu kdykoliv umřít, proto to musím říct co nejdřív. Knížka měla značný ohlas, prodalo se jí na dvacet tisíc výtisků, což je na Slovensku vysoké číslo. Teď začnu psát druhou knihu, bude se asi jmenovat Čára.

Jako tlustá čára za něčím? Za čím?

Chystám se udělat krok, který, jak si myslím, úplně změní můj život. A v té souvislosti potřebuji zase rozčeřit vodu.

Jaký krok to bude?

Teď to ještě nemůžu říct. Dozvíte se to v pravou chvíli, určitě o tom budou psát noviny. Rád bych ale něco dodal k tématu, o kterém jsme v souvislosti s knihou prve mluvili - revoluci: Já si nemyslím, že jakákoliv revoluce může být něžná. A když je, tak to není revoluce. Ta naše dojela právě na to, že nebyla důsledná a radikální. Myslím, že jsme hned na počátku měli řádně potrestat hlavy komunistického režimu. Já navrhoval dekomunizaci Československa hned, když byla zrušena vedoucí úloha strany. Měli jsme to udělat - a neudělali. A doplácíme na to.

Na závěr dovolte jednu osobní otázku: Odhadla jsem podle vašeho jména správně, že máte rusínské kořeny?

Není to tak jednoduché. Žiju obklopený Rusíny, skoro celá moje rodina je vlastně rusínská. Můj otec se narodil ve vesničce Rudlov, která leží v rusínském regionu, jeho předkové i on byli zjevně Rusíni. Moje maminka ale byla Polka, takže jsem vlastně i trochu Polák. Jenže můj děda z maminčiny strany byl Bělorus. Jsem tedy skutečně produkt smíšené středoevropské krve. Moje manželka je ovšem čistá Rusínka, moje dcera i vnuci jsou Rusíni. Jsem „v zajetí" Rusínů, ale sám se cítím jako Slovák.

Spustit audio
autor: Agáta Pilátová