Nikdy není pozdě změnit kurz. Jak za nárůst nových pandemií může naše chování k přírodě

Ekologická ekonomka a pedagožka Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity Naďa Johanisová tvrdí, že za nárůst nových epidemií může to, jak se chováme k přírodě. Podle ní však může aktuální pandemie konečně připoutat pozornost většinové společnosti k řešení problémů spojených s klimatickou změnou. A nakopnout změnu našeho myšlení.

Koronavirová pandemie ještě zdaleka není u konce a vědci už nás varují před nebezpečím dalších, které by mohly přijít. Co by je mohlo způsobit?

Nárůst nových epidemií je způsobený tím, jak se lidé chovají k přírodě. Narušujeme její rovnováhu. Likvidujeme pralesy, budujeme plantáže, stavíme rekreační komplexy na místě, kde dřív vládla příroda. Divoká zvířata ztrácejí svůj domov. Pak buď vyhynou, nebo se přizpůsobí a ocitnou se třeba na plantáži nebo poblíž farmy s intenzivně chovanými zvířaty. A viry, které na nich žily a často jim ani neškodily, se pak snadno přesunou na hospodářská zvířata a na člověka, kterému mohou škodit docela dost. Svou roli při vzniku nových patogenů hraje také klimatická změna – zvířata migrují a viry a další patogeny se přesunují s nimi a mění hostitele. Takže epidemie určitě nejsou něco, co na nás spadlo jen tak. Je to důsledek naší vlastní činnosti, naší vlastní pýchy. Přivlastňujeme si stále větší díl planety a nebereme ohled na její ostatní obyvatele. 

Věříte, že by nyní mohlo dojít k zásadní proměně smýšlení?

Zážitek koronavirové pandemie je velmi silný. Dopadl na masy lidí. Nevyhnul se ani takzvaným vyspělým či bohatým zemím Západu. Pedagogické teorie hovoří v této souvislosti o „výchově prožitkem“: když si něco skutečně prožiju, třeba i něco nepříjemného a náročného, a mám možnost to pak se zkušeným facilitátorem promyslet, může to dost proměnit moje hodnoty a způsob, jakým žiju. To ovšem platí pro jednotlivce. Otázka je, jak se „koronáč“ promítne do rozhodování na úrovni obcí a dalších institucí veřejné správy. A to včetně těch nejvyšších. Žijeme v okamžiku zlomu, kdy se ukazuje neudržitelnost našeho dosavadního způsobu ekonomického fungování. Hrozí různé kolapsy. Finanční, který už málem proběhl před dvanácti lety a hrozí zas. Klimatický, který už se delší dobu ohlašuje, u nás zejména vyššími teplotami, nedostatkem vody a kůrovcovou kalamitou. Pandemie koronaviru je dalším nakopnutím právě k zásadní změně myšlení.

Naďa Johanisová

Které systémové změny vidíte pro budoucnost jako nejzásadnější?

Nestačí jen přejít na bezuhlíkové zdroje. I když to je nejspíš v tuto chvíli to nejnaléhavější. Musíme si zároveň přiznat, že naše civilizace kráčí po špatné cestě. Měli bychom přestat věřit v nekonečný růst produkce a spotřeby a hledat cesty, jak se vymanit z diktátu ekonomického růstu. Produkce a spotřeba nemůžou růst do aleluja na konečné planetě. V praxi by to mohlo znamenat třeba začít přemýšlet, jestli je model akciové společnosti, která má jako hlavní cíl co nejvyšší dividendy pro své akcionáře, opravdu ten pravý ořechový. Anebo hledat cesty, jak postupně omezovat moc bank. Ty totiž investují vždy jen do toho, co má nejvyšší finanční návratnost. A to se nemusí slučovat s dlouhodobou bezpečností a stabilitou na naší planetě.

Jak se díváte na volný trh?

Má řadu výhod. A to zejména pro spotřebitele. Ti dostávají levnější zboží, protože je vyráběno někde na druhém konci světa a náklady v podobě často otrocké práce či ničení přírody platí někdo jiný. Rychlý přesun zboží po celém glóbu má ale i řadu nevýhod. Jedna z nich je komplikovanost a zranitelnost takovýchto řetězců, o tom nás poučil koronavirus. Roušky, léky, inhalátory – vše se muselo dovážet z čínských továren, které ale tak trochu kolabovaly a naše zdravotnictví tím bylo zaskočeno. Další nevýhodou je obrovské plýtvání palivy na bázi ropy. Ropa jednak pomalu dochází, jednak její masivní spalování přispívá ke klimatické změně. Pokud ropu využíváme k tomu, abychom dopravili ryby z Evropy do Asie, kde se vykuchají a pak se zase dovezou zpátky, tak je to obžaloba ekonomického systému. Ten vlastně selhává v tom nejzákladnějším – v ochraně a zachování života.

virus

Není už na změnu pozdě?

To záleží na tom, jak se na věci díváme. V jistém smyslu pozdě je. Pro všechny ty živočišné a rostlinné druhy, které vyhynuly, pro krajiny, které zmizely. Je pozdě i v tom smyslu, že klimatická změna už je nastartovaná a Země se bude proměňovat, bude méně pohostinná, teploty a s nimi požáry porostou, pobřeží budou zaplavována, extrémních událostí bude přibývat. Ale na druhé straně se dá říct, že nikdy není pozdě změnit kurz. Protože jinak bude ještě hůř.

Kde může každý jednotlivec začít?

Hodně záleží, v jaké je situaci. Může využít koronavirovou krizi k tomu, aby přehodnotil svůj život, zjednodušil ho, zpomalil, méně konzumoval. Aby se snažil nakupovat místní zboží, na místních zelinářských trzích, něco si sám vypěstoval, přestal používat chemii. Prohluboval své vztahy – nejen s blízkými lidmi, ale i s místy, která má rád. A tato místa bránil, když jsou ohrožena nějakou problematickou stavbou. Přemýšlel, co si umí sám vyrobit, opravit, směnit, aby byl méně závislý na vzdálených trzích. Podle nedávného průzkumu nosí polovina všech Čechů podomácku vyrobené roušky – to je krásná ukázka toho, že navzdory dekádám masírování tržní ideologií stále ještě nejsme pouhými jednorozměrnými spotřebiteli produktů a služeb.  

V článku Může koronavirus zachránit svět?, který jste napsala pro Deník Referendum, mluvíte o nerůstovém hnutí. Mohla byste ho přiblížit?

Nerůstové hnutí vzniklo v jižní Evropě, jižní Francii a ve Španělsku a rozšiřuje se do celého světa. V jedné rovině je to právě hnutí lidí, kteří se snaží vystoupit z takového toho krysího závodu: ještě víc pracuj, ještě víc vydělej, ještě víc nakupuj. Znakem nerůstového hnutí je hlemýžď a lidé kolem nerůstu se snaží zpomalit, jak už jsem o tom mluvila. V jiné, systémovější rovině je to přesvědčení, že technologické změny nestačí, že je třeba hlubší transformace společnosti. Nejen, že bychom toho měli jako společnost produkovat a spotřebovávat méně. Měli bychom také přehodnotit víru, že štěstí je dáno materiálním blahobytem, že privátní vlastnictví je vždy to nejlepší nebo že peníze jsou na prvním místě.

Existují nějaké psychologické studie o tom, zda je politika nerůstu slučitelná s lidskou přirozeností?

Pochybuji o tom. On už ten pojem „lidská přirozenost“ je dost sporný. Jak ji vyextrahovat z kulturního nánosu? Kdysi jsem četla o epizodě, kdy se návštěvník z Evropy snažil zabavit skupinu tibetských dětí tím, že chtěl mezi nimi uspořádat závod v běhu. Ale neuspěl. Děti na něj koukaly, jako kdyby spadl z Měsíce. Nedokázaly pochopit, že ten, kdo vyhraje závod, je v něčem lepší, prostě je neoslovil princip soutěže. Naopak naše děti a vlastně i my jako bychom soutěžili skoro pořád. Ve škole o známky, v práci o uznání. Která je ta pravá „lidská přirozenost“?  Člověk se proměňuje podle toho, kde a v jakém prostředí vyrůstá, co je v dané společnosti považované za normální či přirozené. Někdy je za normální považováno něco, co vůbec normální není. Je například normální vyrábět z ropy, neobnovitelného zdroje, plasty na jedno použití, které pak skončí v oceánu? Myslím, že politiky nerůstu by pomohly změnit představu o tom, co je normální a přirozené.    

Může být taková nerůstová politika v souladu s potřebou „nastartovat“ ekonomiku, podaří-li se nám pandemii překonat?

Zastánci nerůstu upozorňují, že současné zpomalení ekonomiky není totéž, co nerůst. Nerůst sice také volá po snížení produkce a spotřeby. Ale muselo by se o něm rozhodnout demokraticky, musela by to být pečlivě prodiskutovaná a dlouhodobá veřejná politika, která by zároveň řešila problémy nezaměstnanosti a sociální spravedlnosti. Tak, aby nedošlo k absolutnímu propadu ekonomiky a k ekonomické depresi, jaká hrozí nyní. Na druhé straně podle mého názoru současná krize skýtá už teď dost možností, jak ekonomiku „nastartovat“ a zároveň se přiblížit některým nerůstovým, klimatickým a sociálním cílům. Namátkou by se mohlo jednat o veřejnou podporu zateplení domů, decentralizované solární energetiky, investice do ekologické obnovy lesů anebo v oblasti sociální třeba o posílení počtů romských asistentů ve školách. Negativní dopady krize by mohly omezit i radikálnější veřejné politiky, jako je nepodmíněný základní příjem. Ten by mohl podpořit zaměstnanost a snížit nerovnosti ve společnosti.

koronavirus_karanténa

Jak se díváte na diskusi o zavádění nepodmíněného základního příjmu ve Španělsku? Mohlo by se tímto modelem nyní inspirovat víc evropských zemí?

Nepodmíněný základní příjem, tedy určitou částku, kterou by stát vyplácel všem svým občanům, prosazovala v historii řada autorů. Například známý ekonom John Stuart Mill v 19. století. Podle zastánců to povede k tomu, že lidé budou mít určitou základní existenční jistotu. Což je dost důležité. Také se jim vyplatí pracovat i za nízkou mzdu nebo začít podnikat, protože o nepodmíněný příjem nemůžou přijít. Na rozdíl třeba od současných sociálních podpor. „Koronakrize“ tuto debatu oživila. V různých zemích vznikají petice, existuje i petice za zavedení nepodmíněného příjmu v celé Evropské unii. Skutečný nepodmíněný základní příjem ale zatím v žádné zemi zaveden nebyl. Zdá se, že ani ve Španělsku nebude, protože nejspíš nebude stačit pro všechny, ale jen pro rodiny s nízkými příjmy. V tuto chvíli ale ještě neznáme jeho konečnou podobu.

Je to reálné? Může to fungovat?

Funguje to do určité míry na Aljašce, kde místní vláda již od roku 1982 posílá každé domácnosti určitou částku kolem tisíce až dvou tisíc dolarů ročně, zdrojem jsou příjmy z těžby ropy. O nepodmíněném příjmu se mluví stále více i proto, že jsou obavy z masové nezaměstnanosti vinou nastupující automatizace výroby. Na jeho financování se ale názory liší. Někdo navrhuje využít progresivní zdanění, někdo větší zdanění gigantů, jako jsou Google či Facebook. Zdrojem pro nepodmíněný příjem by mohla být i uhlíková daň, daň z robotů či daň z finančních transakcí. Každopádně je to velmi zajímavá debata, kterou stojí za to sledovat.