Tři podvodníci mistra hrůzyplných příběhů Arthura Machena
Tři přátelé ve velkém zchátralém domě se smějí podivným smíchem. Mladá žena s očima barvy lískového oříšku, patřící do veselé trojice, drží v rukou úhledně zabalený balíček. Z balíčku něco odkapává. Chcete vědět co? Tedy poslouchejte. V četbě z románu klasika hororového žánru Arthura Machena Tři podvodníci, kterou od 18. června vysílá Dvojka ČRo, uslyšíte několik příběhů, avšak nikdy nebudete vědět, co je lež a co pravda. Ostatně – jste si jisti, že to chcete vědět?
Epizodický hororový román Tři podvodníci vyšel v Anglii poprvé v roce 1895. Fabule vypadá jednoduše: dva muži a jedna žena sledují mladíka, jenž se zoufale snaží uniknout. Přitom se neustále záměrně pletou do cesty dvěma intelektuálům a snaží se získat jejich důvěru vyprávěním příšerných nebo přinejmenším výstředních příběhů.
Českému čtenáři, v našem případě posluchači, bude třeba alespoň několika větami představit samotného autora – Velšana Arthura Machena (1863–1947), kočovného herce, novináře, překladatele a okultistu, člena významného hermetického řádu Zlatý úsvit, magické společnosti, jež sdružovala mnohé osobnosti (připomeňme alespoň Gustava Meyrinka nebo Williama Butlera Yeatse). Machenovy hrůzyplné příběhy byly v Anglii znovuobjeveny v šedesátých letech, u nás však tento podivuhodný autor, jehož díla (Bílí lidé, Temnota nepomíjí, Velký bůh Pan) ovlivnily a inspirovaly H. P. Lovecrafta, Roberta E. Howarda i Stephena Kinga, stojí ve stínu jiných žánrově příbuzných prozaiků.
Tématem Machenových příběhů jsou nadpřirozené, lidským rozumem nepochopitelné jevy, ale spisovatelovu pozornost poutalo především zlo, které je skryto v každém z nás, zlo čekající na jakýkoli impulz, pokyn z pekla, aby se projevilo. Ostatně proč být „dobrý“ nebo „ctnostný“, když nás takové postoje vystavují konkurenční nevýhodě?
Román začal Arthur Machen psát začátkem jara 1894 pod vlivem Nových povídek Tisíce a jedné noci Roberta Luise Stevensona. Tři podvodníci splétají v ulicích Londýna síť klamů, do níž touží lapit vzácnou římskou minci, jsouce mylně přesvědčeni, že ji má v držení „mladý muž s brýlemi“ (William Butler Yeats?). Děj se posouvá vpřed prostřednictvím zdánlivě uzavřených příběhů (některé z nich byly dokonce publikovány jako samostatné povídky), jež se však v impozantním závěru, odehrávajícím se v typických hororových gotických kulisách, spojí v jeden a poskytnou tak nečekané rozuzlení. Komplikovaná stavba románu připomíná ruskou matrjošku, z každého příběhu – v knize je jich celkem třináct – se zcela nečekaně vyloupne další.
Pokud podlehneme kouzlu temného vypravěče, čeká nás pohlcující zážitek.
A mezi jednotlivými příběhy si dva dekadentní románoví kolegové, spisovatel Dyson a přírodovědec Fillipps, stejně jako Machen užívají brouzdání uličkami starého Londýna s pochmurnou atmosférou fin-de-siècle. Město samo je pro ně tou největší záhadou a jednou z hlavních postav Tří podvodníků. (Machen není ostatně sám, kdo ve své době přiznává fascinaci londýnskými zákoutími, stejně tak Arthur Conan Doyle posílá tehdy svého Sherlocka Holmese do podobného labyrintu.) Tři podvodníci nás k cíli vedou klikatými cestičkami. Některé z nich jsou slepé, jiné se prudce lámou uprostřed děje, ale pokud se skutečně necháme vést, pokud podlehneme kouzlu temného vypravěče, čeká nás pohlcující zážitek, který změní způsob, jakým obvykle chápeme okolní svět.
Vydavatel Tří podvodníků John Lane byl v atmosféře vyvolané procesem s Oscarem Wildem, obviněným z přečinu proti mravopočestnosti, poněkud nervózní, a tak žádal o zmírnění některých scén. Machen však odmítl. Nakonec souhlasil alespoň s drobnou úpravou závěrečné goticky hororové scény. Úprava spočívala v odstranění slova, které se Johnu Laneovi zdálo příliš popisné. Šlo o slovo... vnitřnosti.
