Lenny: Chystám se zdivočet!

Je patrně jedinou naší muzikantkou, které se otevřely dveře na evropský hudební trh, aspoň co se pop-rockové scény týče. Držitelka pěti cen Anděl právě vydává nové album Weird & Wonderful, jehož mix vznikl v Anglii, stejně jako singlová nahrávka Wake Up, nahraná v prestižních londýnských Red Bull Studios. Zpěvačka a skladatelka Lenny má zkrátka v šestadvaceti našlápnuto k mezinárodní kariéře a domácí rybníček dost možná už brzy nechá daleko za sebou.

Nová deska nezní zrovna česky – a vůbec nemám na mysli jen angličtinu v textech. Cílíte programově mimo domácí scénu?

Nedělám muziku s tím, že to tady všem natřu. Spíš se snažím psát písničky a zpívat, jak mi pusa narostla. Přemýšlím samozřejmě i nad tím, jestli má moje hudba exportní potenciál, protože je fajn mít cíl. Od svých začátků narážím na hranice české scény, snad to nezní moc namyšleně a nevděčně, ale pocitově mi to tady přijde malý. Když už tu není ten šílenej komunismus a nemusíme tvořit jen doma, tak proč toho nevyužít a nezkoušet dostat svoji muziku za hranice.

Žila jste v Londýně a dnes jste tam skoro jako doma. Nebo jste už v Anglii opravdu „doma“?

Doma jsem tady v Praze, ale srdcem jsem světoběžnice. Cestovat pro mě bylo vždycky přirozený. Mám velké štěstí, že už jsem z generace, která může jezdit ven bez omezení a nemusí přemýšlet, jestli tím někoho nekompromituje.

Vaše debutové album vyšlo v roce 2016 a už tehdy se začalo rodit nové. Někdo desku vychrlí v záchvatu inspirace pomalu za víkend, vy jste písničky na desku střádala čtyři roky. Bylo to proto, že jste se jako autorka hledala, nebo je v tom třeba autocenzura?

Autorské pochyby jsem měla u první desky Hearts. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem ze sebe schopná vymáčknout dost kvalitních písniček, aby to nebyly jen hezký rýmovačky s melodií. Když jsem začala psát nové album, už jsem věděla, že mám autorsky co říct, takže ten proces byl zdlouhavej spíš proto, že album vznikalo po kouscích a materiál na desku podstupoval spoustu změn a obměn. Třeba nápady, o kterých jsem byla ještě loni přesvědčená, přebily novější a lepší. Neviděla jsem taky přínos v tom, vydat desku rychle, myslím si, že všechno má svůj čas.

Lenny

Kdy a podle čeho poznáte, že je písnička hotová, že už na ni nemusíte a vlastně ani nechcete sáhnout?

Někdy je písnička skoro hotová už ve tvaru demosnímku, myslím autorsky hotová. Ale pak se teprve dostane do rukou producentů. A ti mají dost často nutkání ji vylepšovat a vylepšovat, jako když vaříte dort a přidáváte tu trošku čokolády, za chvíli zase špetku skořice. Někdy se takový proces obtížně zastavuje, musíte vyloženě říct „dost!“. Hranice mezi tím, kdy je písnička hotová a kdy už přeplácaná, je velice tenká.

Proto pořád pracujete s českými producenty? Nechtěla jste být ještě důslednější a poohlížet se po spolupracovnících na ostrovech?

Největším umem producenta je umět potlačit sám sebe, nevkládat do projektu až tak svoje ego. Pro Ondru Fiedlera, který produkoval obě moje alba, to platí. Je těžké takového člověka najít a k tomu mít to štěstí, že vám sedí lidsky. Na dalších deskách bych chtěla spolupracovat s producenty z Čech i ze zahraničí, ale zatím mám pocit, že produkce mých desek nejlíp sedne Ondrovi. Že je Čech, nehraje tolik roli, v muzice bariéru, jazykovou nebo národnostní, odbourávám. A myslím si, že i u nás jsou osobnosti světových kvalit. Jen jsme holt malá země, takže se musíme o prosazení víc poprat.

Specifikou nové desky je i to, že v souladu se zahraničními zvyklostmi před vydáním alba zveřejňujete singlové nahrávky – z dvanácti písní alba je už venku pět singlů. Není to moc? Nepřipravujete posluchače o očekávání, co nové album přinese?

Lhala bych, kdybych řekla, že nad tím nepřemýšlím. Posluchači jsou dnes takoví, že si málokdo poslechne album jako celek. V Anglii se běžně vydají před release alba první tři songy jako singly. Lidi si je zadarmo pustí a pak se teprve rozhodují, jestli budou poslouchat další písničky a zda si vůbec album koupí. Ta doba, kdy si posluchači z prodejny nadšeně odnášeli vinyl, pomalu jako vzácnost, a těšili se, až si ho doma pustí, je pryč. Žijeme v konzumní době, bohužel.

Lenny_kapela

 Takže patříte k těm, kteří věští soumrak „dlouhohrajících desek“?

Už když jsem vydávala svou debutovou desku, tak mi lidi ve vydavatelství říkali, že je to možná poslední deska, která mi vyjde na cédéčku. Mezitím přišel vzestup vinylů a v poslední době zase spousta kapel, které ráda poslouchám, vydává muziku na kazetách, protože všichni hipsteři prý dneska chtějí kazety… Ale to je asi jen móda, za čas alba zmizí úplně, je mi to líto, ale ten trend je jasnej.

V souvislosti s novou nahrávkou zdůrazňujete i její vizuální stránku, zmínila jste se o tvorbě moodboardů, což je vyloženě designový pojem, jakási obrázková koláž vystihující náladu projektu. Mělo svůj moodboard i album Weird & Wonderful?

První moodboardy jsem si začala vytvářet, když jsem šla na focení. Spřádala jsem takové pavučinky nápadů na oblečení, make-up, účesy i pózy, ve kterých bych na fotkách mohla být. Vize, ať už módní nebo hudební, se mi lidem popisují líp přes obrázky. I producentovi nového alba Ondrovi jsem přinesla moodboard, aby se nám vůbec podařilo ta hudební puzzle poskládat dohromady. Vizuální vjem je pro mě vůbec hrozně silnej.

Když jsme u vizuality, vaše první album bylo růžové, jaká barva nebo grafický prvek vystihují to nové?

Jsou to květiny. Jako symbol – něco jsem zasadila a z těch semínek něco vyrostlo. Polopatě řečeno, květiny jsou právě tak rozmanité jako žánry, které jsou na desce obsažené. Proto titulní fotka desky, kytice květin. Album je moje pestrobarevná žánrová kytice, kterou předávám posluchačům.

Jednou z nových písní je debut s vaším partnerem Marpem. Jak skladba Easy s rapovou pasáží vznikala?

Už delší dobu jsem chtěla odpovědět na feat, ke kterému mě před dvěma lety Marpo vyzval v písničce Kruh. Říkala jsem si, že by bylo fajn, vytvořit něco, co by bylo zase mým pozváním pro něj. A ve stejné době mě napadnul beat s pianem, brala jsem ho původně jako námět pro svou další věc a ani jsem neuvažovala, že by v něm figuroval rap. Marpovi se ten motiv zalíbil, a tak jsem z toho udělala duet. Takže Easy vznikla naprosto spontánně, žádný marketingový záměr.

Jak vypadá vaše muzikantské soužití s Marpem?

Hudba není to, na čem by byl náš vztah postavenej, ale hraje v něm svou roli. Jako muzikanti se inspirujeme, máme k sobě respekt. A když je třeba, dovedeme si navzájem poradit. I když pro mě i pro Marpa je příznačný, že si nenecháme nic diktovat, a to ani od partnera. Ale zase se můžeme spolehnout, že názor toho druhého je upřímnej. Vím, že když se Marpovi něco líbí, tak se mu to opravdu líbí, že mi jen nemaže med kolem pusy. A když mu něco naopak nesedí, beru to od něj jako zdravou kritiku.

V jednom z vašich posledních klipů Figure It Out jste použila spoustu půvabných záběrů z rodinného VHS archivu vaší maminky Lenky Filipové. Vypadá to, že u vás doma bylo vždycky hodně veselo.

Musím říct, že jsem ráda za to, kde jsem teď, do dětství bych se už se asi nerada vracela. Jako dítě jsem byla outsider, samotář. Nepatřila jsem k nejoblíbenějším, dokonce si myslím, že jsem byla takové ošklivé káčátko, které neví, co se sebou. Navíc jsem jedináček, neměla jsem oporu třeba ve starším sourozenci, který by mě usměrnil. Ale dětství jsem měla hezký, nemůžu říct nic jiného. A taky už spoustu věcí líp chápu. Můj táta byl třeba dost přísnej, ale naučil mě určitým principům, které se mi dneska hodí. Vedl mě například k samostatnosti a dneska už vím, že přísnost prostě musí být.

Lenny_Marp.jpg

A jaké to bylo, vyrůstat jako dítě slavné zpěvačky?

Jako malá jsem to nevnímala, brala jsem to tak, že máma mívá večer práci, a tak mě hlídá babička, a že s mámou budu o víkendu. Pak jsem od šesti do dvanácti chodila do anglické školy, kde byli kolem mě samí cizinci. Ti moji slavnou mámu neřešili a tím pádem jsem ji nemusela řešit ani já. Ale samozřejmě se stávalo, že jsme šli s mámou po ulici nebo do obchoďáku a zastavovali nás lidi, že se s mámou chtějí vyfotit. To mi bylo nepříjemné, cítila jsem se jako nenormální a hrozně jsem chtěla zapadnout do davu. Nakonec můj vztah k matce vykrystalizoval do období, kdy jsem s ní v šestnácti sedmnácti letech začala vystupovat a teprve jsem ji pořádně docenila – jako pracující ženskou, která se musí v životě otáčet. Měla vlastní kariéru, do toho se starala o mě a ještě vedla domácnost.

Je něco, co jste se naučila vyloženě od ní?

Myslím, že se nepřímo zasloužila o to, že se teď jen tak z ničeho nezblázním. Vyrůstala jsem vedle slavné zpěvačky, takže jsem byla na popularitu připravená. Věřím tomu, že takový Justin Bieber, který v patnácti vystřelil na vrchol popularity, mohl mít velké problémy tu slávu zvládnout. Moje sláva samozřejmě není tak omračující, dokonce bych se ve svém případě pojmu sláva i vyhnula, ale to, že mě lidi na ulici poznávají a chodí na moje koncerty, mi nedělá v hlavě, s prominutím, bordel.

Taky vás mamka asi vedla k profesionalitě, nebo ne?

Pamatuju si, jak jsme se jednou právě kvůli profesionalitě hrozně pohádaly. Když jsem začínala, vystupovaly jsme s kapelou na nějaké VIP akci, při které lidi večeřeli. Vím, že jsem se večer zoufalá vrátila domů a řekla mámě, že už na žádné takové akci nikdy hrát nechci, že muziku, která mi normálně působí radost, nemůžu takhle devalvovat. Máma se mi snažila vysvětlit, že k profesionalitě patří i takovéhle hraní, že musím zvládat jakoukoli situaci, která z muziky vyplyne. Dost mě tím posadila na zadek. A taky mi řekla, opatrně, ale řekla, že člověk se přece musí vypracovat, že nemůžu čekat, jak ze mě po půl roce veřejného vystupování budou všichni hotoví.

K profesionalitě patří taky to, že se člověk nebojí říct si o peníze. Umíte to?

Já myslím, že jo. Když něco chcete, měl byste si o to umět říct. A to se netýká jen financí. Taky si myslím, že je dobré lidi náležitě odměnit. I tohle jsem se naučila od mámy. Je hodně velkorysá, co se týče peněz, a ráda kapele dopřeje. Není škrt. To mám po ní.

I váš děda Adolf Filip byl kumštýř, herec, starší ročníky si jeho tvář asi vybaví z mnoha českých filmů. Nebyla jste tím jako holka postavena před volbu: herečka, nebo zpěvačka?

Vůbec ne. Já měla odjakživa muziku pod kůží. Ačkoli z tátovy strany jsem měla na vybranou – babička navrhuje oblečení, taky teta vystudovala módní návrhářství, strejda je sochař a táta akademický architekt. No, nepotatila jsem se, kreslit neumím, i když to obdivuju. Ale na dědu si občas vzpomenu, když točím klipy, myslím, že něco málo talentu po něm musím mít. Nemyslím hereckého, až tak si zase nevěřím, spíš je ve mně ten dar šoumenství.

Váš děda byl typický herec malých rolí. Ale hrál i v divadle. Stihla jste ještě nějaká jeho představení?

Hrával v Divadle pod Palmovkou i na Fidlovačce, chodila jsem se na něj jako holka dívat. Byl to úžasný typ, snadno zapamatovatelná tvář, strašně hezkej chlap. Ale máte pravdu, že ve filmu byl vždycky jen v drobných rolích. Zato jich byla spousta. Ať se kouknete na jakýkoli film nebo seriál ze sedmdesátých nebo osmdesátých let, tak on se tam fakt skoro vždycky objeví. I když na chvilinku. Mívali jsme třeba nedělní rodinné obědy a já se před jídlem koukala na televizi. On se tam vždycky na moment objevil. „Ježiš, děda!“ vykřikla jsem, a než se všichni seběhli, děda najednou zmizel a už zase nebyl…

První písničku jste složila už v jedenácti a po gymnáziu jste tři roky studovala obor songwriter v Londýně. Možná víte o alchymii komponování víc než jiní. Jak vás vlastně napadají písničky?

To je různý. Někdy vyklízím nádobí z myčky nebo třeba řídím a hlavou se mi mihne hudební motiv. Rychle si ho nahraju a pak už s nástrojem ten motiv převádím do demo podoby. Ale stává se i to, že si z dlouhé chvíle jen tak hraju na piano a nápad mi přijde mezi prstokladovým cvičením.

Využila jste nějak ty týdny nouzového stavu, kdy se nic nesmělo?

Pandemie jsem využila k dokončení alba. Měla jsem klid a mohla se soustředit. I kdyby nouzový stav nepřišel, stejně bych se někam zavřela. Nemám se samotou problém, jsem na ni zvyklá a na domácí prostředí taky. Nevadí mi být doma, protože tam mám svou pracovnu a nástroje. Takže jsem mohla svobodně tvořit a nemusela jsem se rozptylovat různými schůzkami, které se dají v klidu vyřešit i po telefonu.

Kdykoli jsem vás viděl naživo, přišlo mi, že si muziku fakt užíváte. Jak moc vám v době pandemie chyběly koncerty?

To je asi jediný, na co nadávám. Bohužel mi odpadla spousta koncertů a hezkých výletů, měli jsme hrát v Maďarsku, v Itálii, byla rozjednána i vystoupení v Anglii. Je mi to líto, i za kapelu. Člověk taky vyjde ze cviku, málo platný, muzikant potřebuje hrát, je to pro něj to samý jako pro sportovce trénink.

Na 4. prosince jste ohlásila největší koncert své kariéry. Co všechno pro vystoupení v O2 Universum připravujete?

Zrovna se scházíme nad kreativní částí show. Čekala jsem, až vyjde deska a bude jasná i její vizuální a grafická podoba – aby se motivy propojily i s podobou scény. Ale koncert určitě nebude postavený jen na písničkách z nové desky, bude to spíš průřez mou dosavadní tvorbou. Těším se a zatím si ujíždím na vymýšlení překvapivých momentů, které pro koncert chystám. Chci nabídnout co nejsilnější zážitek a napadají mě i zajímaví hosté.

Když se obloukem vrátíme na začátek rozhovoru: přemýšlíte už teď, kdy vám vychází nové album, o desce příští? A o tom, kam byste se chtěla v dalších letech v muzice dostat?

V době karantény jsem přišla na to, že mám chuť dělat i živelnější věci. Odjakživa miluju rock, vyrůstala jsem na punkrockových kapelách…

Takže se chystáte zdivočet!

No, docela jo. Já v sobě prostě mám dvě polohy: tu s pianem a tu divočejší. Tyhle žánry se ve mně vždycky míchaly a asi se dál míchat budou. Taky snad novou desku zvládnu udělat dřív než za čtyři roky. Jde jen o to sestavit ten správnej tým a uvést věci do pohybu.

Celý rozhovor s Lenny si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Milan Šefl

Související