Neexistuje univerzální „panelák“. S dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou (nejen) o králíkárnách
Dokumentaristka a novinářka A2larmu Apolena Rychlíková, jejíž film Hranice práce získal v roce 2017 cenu za nejlepší český dokument na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, je v rozhlase jako doma. Na webu stanice Plus je stále k poslechu její únorová dokusérie Život během pandemie, již natočila s Ivanem Studeným, a na Dvojce právě běží seriál o pražských sídlištích Paměť sídlišť, který připravila s pěticí dalších dokumentaristů a dokumentaristek.
Vy sama jste vyrůstala v Brně, nyní žijete kousek od Václavského náměstí a o životě v centru Prahy jste natočila díl do loňské rozhlasové série Paměť města. Jaký máte k sídlištím vztah?
Ambivalentní. Jako dítě, vyrůstající jednak v centru Brna a druhak v postkomunistické společnosti, jsem i já byla ovlivněna diskurzem „králíkáren“. Sídliště jsem do určitého věku považovala za komunistický relikt, než jsem pochopila, že tomu tak vůbec není. Že neexistuje univerzální „panelák“ a že ve své době představovala sídliště snahu celé Evropy vyrovnat se s poválečnou krizí bydlení a s novorozeneckým boomem. V mém rodném Brně je řada unikátních sídlišť, třeba Lesná, patřící urbanisticky mezi nejhodnotnější sídliště u nás, nebo Kamenný Vrch, kde se nachází unikátní biodiverzita. Postupně se můj vztah k sídlištím měnil a dnes je považuji za plnohodnotnou součást města. Pokud jsou udržovaná a kvalitní, poskytují svým obyvatelům i nadstandardní služby a vybavenost.
Králíkárny – tak říkal panelákům Václav Havel. Bydlí v nich dnes třetina Česka, a i když nejde o žádný luxus, ceny sídlištních bytů stále rostou. Jaké otázky jsou dnes podle vás v souvislosti se sídlišti zásadní?
To, co je dnes skutečně důležité, je otázka vybavenosti. V novodobém soukromém developmentu se málokdy dbá na opravdu kvalitní veřejný prostor, výstavbu škol, školek, kulturních center, což ale pro řadu sídlišť byla dřív absolutní samozřejmost. Je proto důležité k sídlištím přistupovat komplexně a společně s těmi, kteří na nich žijí, hledat, co na nich obyvatelkám a obyvatelům chybí, jak vnímají sami jejich postupnou proměnu, čeho se ve vztahu ke svým domovům bojí. Často jsou to necitlivé zásahy a rozšiřování sídlišť, osekávání služeb, zvyšování nájemného. To všechno místní trápí.
Čtěte také
Nechcete se v budoucnu věnovat i dalším městům s panelovou zástavbou?
To by bylo skvělé, ale zatím k tomu teprve sbíráme odvahu. Rozhodně se však nezajímáme jen o Prahu, sledujeme situaci švédského Heimstadenu, který vlastní největší bytový fond v Česku – 40 tisíc bytů na Ostravsku a Karvinsku, nebo se zajímáme o nové developmenty v jiných městech. Věříme, že se náš tým časem rozroste i o nové odborníky.
Spoluzakládala jste s architekty a dalšími odborníky platformu Paměť města, která se snaží zdůraznit sociální funkci bydlení. Nakolik souvisí dokusérie Paměť sídlišť s projektem Paměť města?
Naše platforma Paměť města je volné sdružení lidí, kteří chtějí i v mediálním prostoru více akcentovat optiku lidí postižených dynamickými proměnami města. Chyběla nám. Spolupracujeme a vzájemně si pomáháme, informujeme se, hledáme si podklady, využíváme interdisciplinarity k tomu, abychom o tématech spojených s bydlením uměli mluvit poučeně a zároveň empaticky, v kontextech a různých formátech. Jedním z nich je i tento dokuseriál.
Podobným propojením sociologického výzkumu a dokusérie je i Život během pandemie. Co vás na stejnojmenném sociologickém výzkumu inspirovalo?
Idea byla velmi jednoduchá: vysvětlit data skrz příběhy. Sledovala jsem tento sociologický panel a pořád si kladla otázku, co se za těmi čísly skrývá, jaké příběhy, jaké osudy, jaké okolnosti. Pak jsem data vzala a snažila se jim dát tělo. Snad se to povedlo.
Jste také filmová dokumentaristka. Co vás baví na audiu?
Mám rozpracovaných víc filmových projektů, jen se většina z nich komplikuje kvůli covidu-19, tak s nimi čekáme. Film je mé srdcové médium, ale audio dokument mě učí větší pozornosti. Pochopitelně, když chybí obraz, musíte umět vyprávět jinak a dramaturgicky stavět příběh po jiné ose.
Jak sama coby matka malých dětí zvládáte být během pandemie tak aktivní dokumentaristkou a novinářkou?
Těžko, nebudu lhát. Moje děti měly to štěstí, že ještě donedávna chodily do školky a školy. S posledním zpřísněním opatření se ale vrátily domů a opět zakoušíme to, co většina rodičů už mnohem déle. Někdo říká, že home office je placená dovolená – takovému člověku bych přála roky na mateřské, ale ještě s prací za zády. Sladit se doma jednoduše není snadné.
Související
-
Paměť města. Proměny současné Prahy skrz příběhy těch, na které nejvíce dopadají
Smíchov, Holešovice, Žižkov, Karlín, Staré a Nové Město. Pět pražských čtvrtí a nespočet příběhů ukrytých v jejich ulicích.
-
Někdo je má za nepovedený experiment, jiní na ně nedají dopustit. Jak se dnes žije v „králíkárnách“?
Jaká je současná situace pražských sídlišť, co těší a trápí místní obyvatele? To sleduje pětidílný dokuseriál Paměť sídlišť, který v březnu odvysílá Dvojka.
