Literární testament z černého uhlí. O hornických inspiracích v české literatuře
Po více než dvou stech letech končí těžba černého uhlí v ostravsko-karvinském revíru. A s posledními vozíky uhlí mizí i přímé hornické inspirace pro českou literaturu. Havíř se mění v historickou postavu a už žádný novodobý Petr Bezruč s ním nesfárá osm set metrů pod zem. Nejen Bezruče, ale mnohé další hornické inspirace v literatuře připomene pořad Uhelné doly kulturou se rozechvěly aneb Literární testament ostravsko-karvinského revíru, který stanice Vltava vysílá 7. dubna.
Když v roce 1909 poprvé knižně vyšly Slezské písně básníka Petra Bezruče, svazek rychle pronikl i do hornických kolonií na Ostravsku a Karvinsku. „Takovy tenky zešitek. První basničku, keru haviře recitovali, byla Maryčka Magdoňova. Haviři na taku knižku, jak su Slezske pisně, čekali jak slepa kura na zrno,“ vzpomínal havíř Felix Uher v padesátých letech minulého století na první setkání s Bezručovým dílem. „Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem / sto roků kopal jsem uhlí,“ začínala legendární báseň Ostrava z pera poštovního úředníka Vladimíra Vaška, který se v roce 1909 schoval za pseudonym Petr Bezruč.
Havíř Felix Uher těžil uhlí na počátku 20. století, horník Radek Bugaj z Dolu Darkov u Karviné na jeho sklonku a na počátku nového milénia. „Začínal jsem na šachtě 1. června 1991, takže bez pár měsíců jsem v podzemí odrobil třicet roků,“ vyprávěl Českému rozhlasu letos na konci února před posledním fáráním svého života, šachta byla druhý den navždy uzavřena. „Po šichtě odevzdám věci, no a končím,“ vyprávěl. Do předčasného hornického důchodu mu ale zbývají čtyři roky, prý zkusí najít místo řidiče.
Jisté je, že už ho ve štole nezavalí uhlí ani kámen uvolněný ze stropu sloje. „To je pravda, i když na to nemyslíte, o život jde v dole každý den. Jeden velký důlní otřes jsem zažil na Barboře, to bylo jako zemětřesení. Celá chodba se zatřepala a zvířil se prach, že jsem neviděl ani vlastní ruku. Tehdy jsem myslel na nejhorší, naštěstí jsem přežil,“ zavzpomínal.
Uhlí z Burni
Havíř Bugaj postupně fáral v podzemí dolů Barbora, 9. květen a ČSA. A stejně jako Felix Uher si občas vzpomněl na Petra Bezruče, kterého ctí jako básníka havířů. Dokázal totiž skvěle vykreslit, jak se cítí zpocený a udřený horník skoro kilometr pod zemí. „Uhelný prach sed mi do očí, / rubíny ze rtů mi uhly, / ze vlasů, z vousů a z obočí / visí mi rampouchy uhlí,“ zarecitoval Bugaj oblíbeného Bezruče bez jediného zaváhání.
Kamenné uhlí nalezl v údolí Burňa klimkovický mlynář Jan Augustin v roce 1763.
Těžba černého uhlí začala na severovýchodní Moravě a ve Slezsku již na sklonku 18. století. Velké drama práce ale po více než dvou stech letech dospělo do finále, letos v únoru se uzavřely dvě ze tří dosud činných šachet v revíru, Doly Darkov a ČSA. Poslední důl bude uzavřen nejpozději do roka. „Prvý na Ostravsku dobýval uhlí kovář jménem Keltička, a to na Polské Ostravě v údolí Burňa. Zda kovář ten je skutečně objevitelem bohatství Ostravska, je pochybno, neboť takový kovář-objevitel se vyskytá v tradicích skoro všech uhelných krajů,“ připomněl Moravsko-slezský sborník z roku 1919 dávnou ostravskou legendu. Citované periodikum vedl prozaik a gymnaziální učitel Vojtěch Martínek.
Časem však byla legenda proklepnuta historiky a takto ji vypráví nejnovější vydání oficiálních Dějin Ostravy: „Kamenné uhlí nalezl v údolí Burňa klimkovický mlynář Jan Augustin v roce 1763. Objev vzápětí potvrdil šichmistr Jan Jakub Lutz a v roce 1787 začal hrabě František Josef Wilczek s pravidelnou těžbou.“ Legenda z údolí Burňa zůstává živá i v roce 2021 a nejnověji ji zpracoval současný ostravský insitní básník Milan Krupa: „Uhlí kde se našlo, kurňa? No v údolí Burňa.“
Ve stopách Zoly
Ostravská beletrie je od svého počátku křtěna krví, uhlím a rozžhavenou ocelí. Potoky slz, ale také radosti z výplaty, která se ovšem často prohýřila v hospodě, zatímco doma hladověla rodina. „Třicet putyk kolem cesty / stojí jako na číhané. / Nestavím se ani v jednu! / V třicáté však mlčky stane,“ popisoval básník Lev K. Karvinský návrat havíře ze šichty ve sbírce Písně horníka z roku 1919. Práce, kořala, násilí. Kapitalisti, komunisti a znova kapitalisti.
S těžkou dřinou souvisel alkoholismus, těžké osudy hornických žen, důlní neštěstí.
Na počátku ostravské poezie inspirované hornictvím stojí již citovaný Petr Bezruč, zatímco průkopníkem velké hornické prózy byl František Sokol Tůma. „Denně po břiše soukali se jenom, lézti nemohli, lokty a hlavou se opírajíce, posunovali se ku předku. Konečně jsou na místě. Vleže na břiše tepali do ležaté vrstvy uhelné, stále ve stejné výšce 35–40 cm,“ charakterizoval Tůma těžbu uhlí v nízkých ostravských slojích v trilogii Černé království. „Ne že by se před ním hornické tematice v Ostravě nevěnoval žádný jiný prozaik, Sokol Tůma ale k tématu přistoupil opravdu důkladně. Se všemi sociálními jevy, které tuhle práci doprovázely. S těžkou dřinou souvisel alkoholismus, těžké osudy hornických žen, důlní neštěstí. Tůma dokázal podat obraz Ostravska podobně naturalisticky až démonicky jako slavný francouzský spisovatel Émile Zola,“ přemítá Jan Malura, vedoucí katedry české literatury na Ostravské univerzitě.
Malura připomíná, že Tůma viděl Ostravu jako příšerně krásné město, v němž doutná vztek bezmocných. „Tito lidé sem chodí každý den. Pět centimetrů nad nimi je smrt, jen o tři prsty může být horní vrstva snížena, ssednout a ulehne na tělo horníkovo a rozdrtí, rozmačká ho. K tomu ke všemu výdělek tak malý, nepatrný. A smrt tak blízko, blizoučko,“ vylíčil Tůma havířskou bídu. Podle Malury se na románové ságy Františka Sokola Tůmy nyní snaží navázat Karin Lednická karvinskou havířskou trilogií Šikmý kostel, ale jejímu dílu schází naléhavost předchůdce.
Noviny plné balad
Jan Malura jmenuje ještě dva autory, kteří převážně v prvé půli 20. století dokázali stvořit hodnověrné prózy s hornickou inspirací: Vojtěch Martínek a Ladislav Třenecký. „Ostrava je velká a lidí tam potřeba mnoho. Přitékají z blízka i daleka a mizejí v ulicích. Bědní polští přivandrovalci klopýtají v houfech, mají úžas ve vybledlých očích, uzlíčky se jim třesou na pomačkaných rukávech. Ostrava je všecky pohlcuje. Jedni se ztratí pod zemí, druzí ve fabrikách, třetí u roztaveného železa,“ popisoval Martínek industriální Ostravu v knize Stavy rachotí. Martínek se zabýval i literární kritikou a teorií a už v roce 1913 nabídl recept, jak namíchat autentickou hornickou poezii: „A nelze jiné písně zapěti v tom kraji než tvrdou a drsnou melodii, jejíž zvuk duní jako balvany řítící se z hor, v níž chvěje se zašlapaný hněv a potlačená krev, melodii nestylizovanou a výbušnou, na níž by ležel černý prach uhelný.“
Básníci opisovali z ostravské reality, k níž každý den patřil nějaký ten k smrti upitý či před hospodou ubitý Magdon.
Krátce před první světovou válkou a posléze hluboko do třicátých let značná část básníků z Ostravska napodobovala až do omrzení Petra Bezruče, třebaže mnozí z nich srdnatě tvrdili, že Vladimír Vašek opisuje od nich. Za epigona svých veršů považoval Bezruče třeba básník Josef Holý, jenž vydal rozsáhlou skladbu Zasypaný horník. Kritika rozhodný vliv slezského barda odhalila mimo jiné v díle Čechoslava Ostravického, M. Kurta, Fráni Richtera, už zmiňovaného Lva Karvinského nebo Jana Vrby. Nebylo to přitom čiré epigonství. Bezruč naznačil směr a citovaní básníci opisovali především z ostravské reality, k níž každý den patřil nějaký ten k smrti upitý či před hospodou ubitý Magdon. Tohle je třeba černá kronika z roku 1932: „Strašlivá smrt zoufalého horníka. 43letý horník František Moravec opásal se kolem těla šňůrami s dynamitovou trhací patronou, kterou pak přivedl doutnákem k výbuchu. Nešťastníkovo tělo bylo roztrháno. Pravou paži nalezli až ve vzdálenosti 50 kroků v poli. Moravec zanechává vdovu a tři nezaopatřené děti.“
Pestré vrstvy
Po druhé světové válce se zrodil ostravský socialistický realismus. Budovatelské euforii na stavbě Donbasu (Nové huti Klementa Gottwalda), hornickým úderkám a hrdinství práce tehdy podléhali i mimoostravští spisovatelé, kteří přijížděli do černého města na podnět spisovatelského svazu. Kdo tak učinil, odevzdal jakýsi povinný desátek režimu a mohl se pak více věnovat skutečné tvorbě. O revíru takto zapěl třeba Jan Skácel nebo Milan Kundera, dělný lid v Ostravě ale jejich básně příliš nečetl a zamiloval si spíš socialistickou satiru místního Frana Směji a údernické častušky Ericha Sojky: „Soudruh Gottwald do Ostravy pismo dluhe napsal / že pry u nas cely revir pětiletku zaspal / ja ja ja zaspali zme ale vstaněm zase / na Ostravsku buděm rubať jako na Donbase.“
Až v románu Ivana Landsmanna Pestré vrstvy se republika dozvěděla, jak žili havíři za Husákovy normalizace.
Trvalo to pak celých jednačtyřicet let, než se literatura inspirovaná hornictvím zbavila všech vědomých či podvědomých direktiv komunistické ideologie. A snad až v románu Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, který vyšel v roce 1999 péčí nakladatelství Torst, se republika dozvěděla, jak žili havíři za Husákovy normalizace. Jak fedrovali, chlastali, ale třeba také psali na důlní vozíky hesla typu: „Komunisti jsou kurvy.“ Landsmannova próza patří k nejlepším reflexím hornického prostředí za posledních třicet let, byť je to víc dokument než román. „Po Pestrých vrstvách je pořád velká sháňka. Jak se kniha objeví, během pár hodin se zase prodá,“ potvrzuje Dana Struhalová z ostravského antikvariátu Fénix, že Landsmann je v Ostravě kultovním spisovatelem. „Jedina věc, co na haviře haže špatne světlo, je ten chlast. To je fakt. Ale viš, čemu to je? Protože když haviř nabere špičku a měl by spravně přestat chlastat, tak si řika, co by sem se haltoval, jak třeba už dneska piju naposled,“ napsal Landsmann.
Oheň bělí kosti
Stejně jako v Pestrých vrstvách jde v podzemí o život i dnes. A zůstane to tak až do vytěžení posledního vozíku v revíru. Metan třeba vybuchl 20. prosince 2018 osm set metrů hluboko v útrobách Dolu ČSM u Karviné, kde v plamenech a obrovském žáru zahynulo třináct havířů. Těla některých z nich byla přitom vyproštěna až v květnu 2019.
„Měsíc visí uprostřed tohoto večerního bytu, / kdy oheň bělí kosti mrtvých, nyní už zcela klidných horníků / a bude tam, zdá se, plát až do vánoc / jako betlémské světlo kapitalismu,“ napsal bezprostředně po tomto neštěstí ostravský básník a pedagog Roman Polách. A touto tragédií poznamenaný Důl ČSM je teď vůbec poslední činnou hlubinnou šachtou v České republice. Nechť ji patronka horníků svatá Barbora ochrání před další tragédií. I na bránu Dolu ČSM ale bude do Vánoc pověšen zámek, nejpozději z kraje příštího roku. Pak už doly nikoho nepohřbí a vymizí i smutný status žen, kterým se říká hornické vdovy a s nimiž dokumentaristka Kamila Hladká předloni sepsala emočně vypjaté rozhovory. V roce 1955 na havířské vdovy pomyslel i brněnský básník Oldřich Mikulášek, a napsal tyto citlivé verše: „Ostravské uhlí na lomu / je černé a lesklé. / Byl by to krásný kámen do prstenu / všech vdov, jež lomí rukama, / všech vdov, jež u bran postávaly.“
Související
-
Román o ztraceném městě, příběhy hornických vdov a ponurá romantika vytěžené kraj
Šikmý kostel Karin Lednické, Hornické vdovy od Kamily Hladké i Vytěženej kraj Veroniky Bendové se nezávisle na sobě pustily do dlouho opomíjeného tématu hornictví.
-
Havířský chleba na ženský způsob
Příběhy ze světa, v němž krutou daň za tvrdé černé řemeslo platí nejenom muži, ale i jejich ženy, přináší kniha Hornické vdovy.
