Herec Petr Štěpánek: Touha nastavovat lidem a světu zrcadlo je nezničitelná
Obnovená premiéra loutkového filmu Jiřího Trnky Sen noci svatojánské s hudbou Václava Trojana a libretem Josefa Kainara se měla uskutečnit na podzim. Pandemie přípravy interpretů – Symfonického orchestru Českého rozhlasu, dirigenta Jana Kučery, Dětského pěveckého sboru ČRo, zpěváků Patricie Janečkové a Richarda Samka a herce Petra Štěpánka v roli vypravěče – dočasně zmařila. Právě ale vychází nová nahrávka Snu noci svatojánské, na níž se podíleli všichni jmenovaní umělci.
Jaká byla historie natáčení Snu noci svatojánské se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu? Proč jste tuto nabídku přijal? Čím vás zaujala?
Je to skoro rok, kdy jsem byl osloven, abych se tohoto projektu zúčastnil. Bohužel problém s koronavirem vše posouval a posouvá až na letošní říjen. Myslím, že je výborný nápad spojit živé vystoupení s filmem a s živým orchestrem. To, že se tato divadelní verze nakonec natočila pro posluchače, a to nejen rozhlasové, je skvělá volba pro všechny, kteří se na koncert z různých důvodů nedostanou. A proč jsem to přijal? Je to nádherná nadčasová věc, a já mám navíc dílo Jiřího Trnky moc rád, spojení s Trojanovou hudbou je geniální.
Prý jste se znal s Jiřím Trnkou osobně, jako malý chlapec jste k němu chodil se svým tatínkem. Vzpomínáte si, jak na vás působil? Byl to otevřený člověk?
Máte pravdu, občas mě k němu táta vzal na návštěvu, ale to neznamená, že jsme byli nějací kamarádi. Kamarádil s ním můj táta, já byl tehdy malý kluk a vnímal jsem ho jako takového zamračeného strejdu. Až mnohem později jsem si uvědomil, že pan Trnka byl génius.
Sledoval jste ho někdy při práci?
Ano, nikdy na to nezapomenu, on začal pravou rukou v pravém horním rohu plátna, levou v levém dolním rohu. A jel souběžně oběma rukama. A já jen zíral, jak během nějaké doby na tom plátně vznikl nádherný obraz.
Když se řekne Jiří Trnka, naskočí mi Špalíček a František Hrubín. Sen noci svatojánské zase doprovodil svými verši Josef Kainar. Básníci, poezie… Ostatně i Trnkova Zahrada je poetická. Jak vy jste si budoval vztah k Trnkovi?
Vše, co vytvořil, je tak poetické, ale zároveň plné fantazie a vnitřního napětí, že to oslovuje diváky všech generací dodnes. Pro mne jeho filmy mají jakousi zvláštní tajemnou atmosféru a pamatuji si, že právě tohle mě na jeho obrázcích a filmech přitahuje. Na některé jsem chodíval jako dítě s rodiči do kina a seděl jsem jako přikovaný, ačkoli bych za jiných okolností hrál určitě někde fotbal.
Libreto ke Snu noci svatojánské napsal Josef Kainar. Jak se vám jeho text interpretuje – ve spojení s Trojanovou hudbou? A jakou má pro vás vůbec hudba důležitost jako pro herce profesionála?
Je to nádherné spojení. Při čtení textu vás vede, udává vám temporytmus, náladu, inspiruje vás. Důležitá při natáčení byla také přesnost, nasazení, které vyžadují velkou koncentraci. Hudba jako taková je vůbec velmi výraznou součástí jakéhokoli divadelního představení, ale i filmu a dalších audiovizuálních děl. Například v rozhlase má neuvěřitelnou sílu pro umocnění příběhu, pro jeho atmosféru.
Váš hlas je podmanivý a umíte ho obdivuhodně ovládat. (I když jak jste řekl v jednom rozhovoru, prý se nerad posloucháte.) Považujete svůj hlas za dar, nebo jste si svůj projev kultivoval sám, vlastními zkušenostmi a citem?
V poslední době slýchávám, že jsem čím dál tím víc podobný mému tátovi. Což mne těší, protože třeba právě hlas měl táta výrazný a nezaměnitelný. Něco je dar a geny, ale zbytek je práce, hlavně ta divadelní, rozhlasová, ale i dabingová. No a pak jisté herecké zkušenosti. Je to prostě součást mojí profese a budete se možná divit, ale já se v ní pořád mám co učit.
Jste výborný recitátor. Kdo ovlivnil váš přístup k recitaci, verši, poezii? A vůbec k deklamaci textu? Je to pouze otázka herecké techniky, které se člověk po čase „vyučí“?
Technika je samozřejmě důležitá, je to součást a základ hereckého povolání. Ale poezie je partitura a záleží na interpretovi, jak s ní naloží, jak ji rozezvučí. Jaký jí dodá náboj a emoce.
Jaké to bylo pro mladého herce vyrovnávat se s odkazem svého otce, jehož dikci měly v uších a v srdci generace? Čím to je, že dnes je tak pomálu mladších herců, kteří nedosahují hlasové techniky a kouzla například pánů Vosky, Cupáka, Brouska, Třísky, abych nejmenovala jen generaci vašeho otce. Nebyl ten důraz na hlasovou techniku jedním ze znaků herců této a vaší generace?
Nikdy jsem se nechtěl tátovi vyrovnat, to by ani nešlo. V lecčems mi mohl být vzorem, třeba tou jeho příkladnou dikcí. Já bych ale dnešní mladou generaci neodsuzoval, žije v jiné době. V televizi se většinou točí seriály a filmy ze současnosti. A ledabylá mluva, často zaměňovaná nebo považovaná za civilní herectví, i mě někdy tahá za uši. Je jen málo divadel, kde jsou na repertoáru klasické hry třeba i ve verších, je také málo režisérů, kteří po hercích správnou dikci vyžadují. Naše generace vyrostla hlavně na pestrém žánrově bohatém divadelním repertoáru. Osobně ale znám spoustu mladých talentovaných herců, kteří na sobě chtějí pracovat a rádi naslouchají zkušeným kolegům.
Od devadesátých let – po odchodu z Národního divadla – jste hrál v Karlínském divadle, v Divadle Broadway, obrátil jste se i k muzikálu, hudebnímu divadlu. Tento přechod asi vyžadoval pozměnit herecké řemeslo?
Odchodem z Národního divadla se mi tehdy otevřely dveře mnoha divadel. A protože mám muzikály moc rád, ale i operety a hry, kde se zpívá, nabídka z Karlína mě potěšila. Rád vzpomínám třeba na Producenty nebo na Noc na Karlštejně. Na Broadwayi to byli Rebelové nebo Adéla ještě nevečeřela. Několik let jsem hrál velmi krásné role i v Divadle Ungelt, v ABC Dobře rozehranou šachovou partii a v Rokoku třeba Hodinu před svatbou. Na angažmá v Národním vzpomínám s láskou a úctou, hrál jsem tam s plejádou slavných herců, například s Rudolfem Hrušínským, Danou Medřickou, Luďkem Munzarem, Janou Hlaváčovou, přesto odchod z Národního divadla považuji za kladný posun v mém životě. Momentálně hraji hlavně ve Studiu DVA.
Čtěte také
Tam hrajete se svou paní Zlatou Adamovskou ve dvou inscenacích – Misery a Vzpomínky zůstanou. S komorním repertoárem máte zkušenost i z Divadla Rokoko, Ungeltu. Jaké nároky klade tento typ divadla na herce?
Divadlo je buď dobré, nebo špatné. Záleží na textu, složení tvůrců a na celkové konstelaci ve společnosti. U komorních příběhů mám rád větší možnosti niternějšího projevu, ale v každém případě vám to vždy divák musí věřit. Vždycky jde o použití výrazových prostředků. Hrajeme tyhle komorní hry i na velkých jevištích po celé republice a fungují i tam.
Co je před vámi? Na co se chystáte?
Momentálně na natáčení televizní pohádky Tajemství staré bambitky II a na zkoušení hry Noc na Karlštejně v pardubickém divadle.
K rozhlasovým rolím jste utíkal už v dobách DAMU. Jak se váš vztah k rozhlasu později vyvinul?
Máte pravdu, v rozhlase jsem toho natočil spoustu, vždycky mě to bavilo, ale v poslední době se nějak míjíme. Jsem ale pořád oddaným rozhlasovým posluchačem.
Připomenou vám lidé občas rytíře des Grieuxe z televizního zpracování Nezvalovy Manon Lescaut? Jak na vznik téhle inscenace vzpomínáte? S Janou Preissovou jste stvořili dokonalý obraz Manon a des Grieuxe. Dodnes diváci v komentářích na filmové databázi zmiňují étericky krásnou Janu Preissovou a spanilého Petra Štěpánka, kteří se díky této inscenaci stali nesmrtelnými…
Jana je moje spolužačka z ročníku na DAMU a už na studiích jsme spolu začali hrát v Divadle Na zábradlí. Do Manon Lescaut nás režisér Josef Henke možná obsadil právě proto, že jsme tam tvořili takový nepsaný herecký pár. Na ty krásné verše Vítězslava Nezvala se nedá zapomenout. Rád si je při opakování v televizi z nostalgie poslechnu. Škoda že se už netočí takové filmy nebo inscenace z klasického repertoáru podle kvalitních dramatických předloh. Myslím, že veřejnoprávní televize by tím mladým divákům umožnila větší kulturní rozhled než svými detektivními seriály.
Štěstí a pracovitost – to jsou podle vás předpoklady pro úspěch v profesi. Zároveň zmiňujete i to, že jste měl příležitost dívat se těm „gigantům – strýčkům a tetičkám“ pod ruce. S tím souvisí i váš názor na vysokou školu pro herce. „Elévství v divadle je lepší než deformování od pánů profesorů,“ řekl jste v rozhlasovém rozhovoru v roce 2012. Změnil se v průběhu let váš názor na „ztracená léta na DAMU“?
Každý herec vám ze zkušenosti řekne, že nejvíc se naučil až u divadla. Můj kamarád Jarda Hanzlík je toho zářným příkladem. Po úspěšných přijímačkách na DAMU dostal nabídku na angažmá ve vinohradském divadle, takže na školu vůbec nenastoupil. Přišel možná o krásná studentská léta, ale profesně se tím dostal mnohem dál než my všichni, kteří jsme ze školy vycházeli. Dobře, na škole dostanete od pedagogů nějakou výbavu, ale teprve v praxi se ukáže, jak obstojíte. Nejvíc se o sobě dozvíte a naučíte při divadelní práci. Před kamerou to pak vše můžete zhodnotit.
Mají ovšem dnešní mladí možnost získávat v divadlech zkušenosti? Nezaniknou divadla, protože na jejich provoz nebudou peníze?
Určitě nezaniknou, já se o ně nebojím, divadlo existuje přes tisíc let a bude existovat dále, možná některé soubory skončí, ale zase se vytvoří nové. Touha nastavovat lidem a světu zrcadlo je nezničitelná.
Jak sám pro sebe hodnotíte dobu, ve které žijeme?
Žijeme ve svobodné zemi a toho si nesmírně vážím. Musíme dělat všechno pro to, abychom o vydobytou svobodu nepřišli. I k tomu může sloužit divadlo, literatura, kultura vůbec. Díky internetu se svět propojil a někdy se může zdát, že nás pohltí nové technologie a zmizí lidský kontakt. Jenže za tím vším je pořád ještě člověk. A já věřím, že pokud budeme sloužit dobru, pravdě a kráse, tak to všechno zvládneme.
Související
-
-
Hosté: Zlata Adamovská a Petr Štěpánek
Šemanovice navštívili herci Zlata Adamovská a Petr Štěpánek. Moderuje Ondřej Suchý.
-
Herectví bylo pro Petra Štěpánka až na posledním místě
Naším dnešním (29. června) hostem pořadu Je jaká je byl úspěšný herec, pohádkový princ Petr Štěpánek.
