Nechte se překvapit!

Jeho vystoupení v úvodu festivalu bylo vřele aplaudováno, přesto se ten to světový dirigent tvářil, že potlesk nepatří jemu, ale pouze sólistům a členům orchestru. Skromnost a současně noblesní sebejistotu neskrývá ani při osobním rozhovoru. „Tak vy jste z Prahy?“ zeptal se. „To je moje nejmilovanější město. Česká hudba se u nás doma s tá le hrála ze supraphonských desek.“ V zář í přijede Neeme Järvi po mnoha letech do svého milovaného města (v roce 1 9 9 4 dirigoval Pražské symfoniky na zahajovacím koncertu Pražského jara, v roce 1998 poprvé řídil Českou filharmonii), aby zde s Estonským národním orchestrem zakončil festival Dvořákova Praha.

Tady v Parnu vypadáte tak šťastně a odpočatě. To musí být místo vašeho srdce!

Jak by ne! Trávil jsem tu letní čas od malička, protože moje matka, která se narodila v roce 1901, byla odsud. Já jsem se tu už nenarodil. Matka vyrůstala v dobách tuhého carismu, a v nás Estoncích je uložena jak ruská nadvláda, tak sedm set let té německé a tři sta let švédské. A potom Sovětský svaz... Jen dvakrát jsme byli svobodní a stále se z naší svobody těšíme. I to je důvod, proč byl před sto padesáti lety v Tartu založen festival písní. U jeho zrodu stáli národní buditelé Lydia Koidula a Johann Voldemar Jannsen. Přibližně před sto lety byla vyhlášena nezávislost Estonska. A stalo se to v Parnu, kde prohlášení 23. února 1919 přečetl prezident Ants Piip. V Parnu probíhalo mnoho hudebních festivalů. Jmenovaly se různě - Festival Davida Oistracha (David Oistrach i Dmitrij Šostakovič zde pravidelně trávili letní dovolené - pozn. aut.), pak Järvi festival, nyní Parnu festival. Ale na jménu nezáleží. Důležité je, jaká muzika se tu hraje a kdo se tu s kým potká.

Znalec české hudby a obdivovatel Prahy, estonský vlastenec a dirigent vážený po celém světě. Srdečný člověk a muž s velkým smyslem pro humor. A jak sám sebe charakterizuje na sociální síti: manžel, otec a dědeček. Neeme Järvi.|foto: Verbier Festival

Před několika lety sem začali jezdit i vaši synové - známí dirigenti Paavo a Kristjan.

A proč? Aby tu mohli uskutečnit to, na co jinde nenajdou čas ani podmínky.

Významnou součástí festivalu jsou dirigentské kurzy.

Během trvání festivalu, který se pod názvem Parnu festival koná od roku 2010, sem přijíždějí mladí dirigenti z celého světa. Učím je již dlouho, během všech festivalů, ať se jmenovaly jakkoliv. Sjíždějí se sem mladí lidé z Japonska, Číny, Ameriky, Austrálie, Ruska a celé Evropy.

Co podle vás dělá dobrého dirigenta výjimečným?

V první řadě musí milovat hudbu. A pak by měl vědět, jak ovládat ruce, obličej, a musí dokonale znát partituru. Všimněte si, že žádný z vynikajících dirigentů nikdy nebyl kopírován. To nešlo, protože byli jedineční. Mravinskij byl Mravinskij, já jsem já a Paavo rovněž. Neexistují žádná omezení, co se týče tempa, frázování, smyků, prostě proto, že žijeme a tvoříme v současnosti, a co bylo před třiceti padesáti lety, je minulost. Tu nesmíme napodobovat.

Dá se dirigování naučit?

Dirigování není příliš čitelná profese. Víte, co všechno je kolem? Musíte mít především dobrou š k o lu . Ano, vím, co chcete podotknout -já jsem měl štěstí, že jsem studoval na vynikající Leningradské konzervatoři - od roku 1955 do roku 1960. Bylo to u profesora Nikolaje Sergejeviče Rabinoviče. O něco později jsem se setkal s legendárním Jevgenijem Mravinským, u kterého jsem absolvoval. Mravinskij byl šéfem Leningradské filharmonie, kterou v té době také dirigovali Kurt Sanderling a Lotyš Arvids Jansons, otec Marisse Jansonse. Navštěvoval jsem všechny jejich koncerty. V té době vystupovali s Leningradskou filharmonií všichni výborní ruští i zahraniční umělci. Měl jsem se od koho učit.

Kdo vás v té době ještě ovlivnil?

Slyšel jsem i Bostonský orchestr, Clevelandský orchestr s Georgem Szellem, Newyorskou filharmonii, Filadelfský orchestr a mnoho dalších světových těles. Viděl jsem Karajana s Vídeňskými i Berlínskými filharmoniky. To byl Leningrad v tehdejší d o b ě . Hodně jsem se kamarádil s vynikajícími ruskými umělci, kteří později přijížděli do Parnu, jako byli David Oistrach, Gennadij Rožděstvěnskij, Mstislav Rostropovič, Dmitrij Šostakovič. To byla celá Moskevská konzervatoř! Kamkoliv se totiž hnul Oistrach, všichni jeho studenti ho následovali. Mimochodem, byl jsem prvním Oistrachovým učitelem dirigování. Přišel tady v Parnu za mnou a říkal: „Neeme, nauč mě, jak mám dirigovat Čtvrtou Mahlerovu symfonii." - A já na to: „To nic není, uděláš takhle, potom takhle, a hlavně musíš mít lehký žaludek, aby ta hudba pěkně plynula." Nakonec si z toho dirigování udělal příjemný džob. Ale vážně: slyšel jsem ho krátce před jeho smrtí dirigovat Concertgebouworkest a byl výborný. Bohužel na tomto nizozemském turné zemřel. Nikdy na něj nezapomenu. Vždycky jsme se spolu měli krásně. Jako vždycky, když provozujete hudbu s dobrými přáteli.

Je to podobné, jako když jste tady v Parnu se svými syny Paavem a Kristjanem? Určitě je to velká radost, když se jinak během sezony moc nevidíte.

V první řadě obdivuji, čeho mí synové dosáhli v hudebním světě. Kamkoliv přijedete, tam znají jméno Paavo Järvi nebo Kristjan Järvi. Ale něco vám povím. Jsme jedna rodina. A spojuje nás jedna věc - dirigování. Pro mě je v interpretaci, nebo v dirigování, chcete-li, nejdůležitější kvalita. Hudební tvorba, to není jen nějaké mlácení, nějaká formální věc, je to určitý druh magie, který nedovedete popsat. Například Paavo, šéfdirigent mnoha dobrých orchestrů, je stále do hudby až fanaticky ponořen. Žasnu, když vidím, jak rukama ukazuje nejdřív tak (naznačí uměřený vodorovný pohyb), pak tak (změní pohyb na svislý) a nakonec takhle (zamotá rukama před tělem), a ono to krásně funguje. Kristjan je úplný opak. Také fanatik, ale do současné hudby, sám tvoří, aranžuje, zakládá orchestry, nepostojí na místě.

To jste mi trochu nahrál na další otázku týkající se Estonského festivalového orchestru, který nejen pro Parnu festival založil Paavo.

To je výjimečné těleso a hned vám objasním proč. Tvoří ho vynikající hráči z evropských orchestrů, často vedoucí nástrojových skupin v domovských ansámblech, a výborní estonští muzikanti, kteří hrají v zahraničí. Takové složení a nasazení nikde jinde neuslyšíte.

Čím si to vysvětlujete?

Hudba se postupem doby stala pouhou profesí, prací, na kterou je nutné se dobře připravit. Ano, hudba je práce. Dostáváte plat, musíte pravidelně zkoušet, připravovat se, absolvovat třeba tři čtyři stejné koncerty v řadě za sebou. To je vcelku nudné. Ale ti muzikanti, které můžete slyšet v Parnu, dávají své hře ještě něco navíc: odevzdávají se jeden druhému, mají se rádi. Navíc jsou to excelentní hráči. Zvuk toho orchestru miluju! Každý rok se obsazení trochu mění, protože někdo nemůže přijet, zase přijede někdo jiný, ale Paavův úkol je připravit tenhle orchestr na zahraniční turné a důležitá vystoupení. Estonský festivalový orchestr není no name orchestr - znají ho v Londýně, v Německu, naposledy jsme byli na jaře v Japonsku. Naším úkolem je ukázat Estonsko, naši zemi, jejíž první republika byla vyhlášena zde v Parnu, celému hudebnímu světu na té nejvyšší úrovni.

Celý život milujete českou hudbu. Kdy jste se s ní seznámil? Kdy vás ta k uhranula, že jste se stal jejím oddaným propagátorem?

Česká hudba a její interpreti byli mou první velkou láskou. Nezapomenu, když jsem si v Estonsku koupil nahrávku Supraphonu s Českou filharmonií a Karlem Sejnou - Mahlerovu Čtvrtou symfonii. Nikdy předtím jsem Mahlerovu hudbu neslyšel. To bylo zjevení. Od té doby vaši zemi a českou hudbu, skladatele a dirigenty stále miluji. Vnímal jsem Československo jako demokratickou zemi. Jen si vezměte, že v Sovětském svazu, jehož bylo Estonsko součástí, zakázali uvést Partovo Credo jen proto, že mělo náboženský obsah. Sice jsem ho bez předchozího schválení uvedl v premiéře v roce 1979, ale komunisté se mohli zbláznit. A podobné to bylo s Bachovou hudbou - Matoušovy pašije, Janovy pašije, Velká mše h moll - nic se tu nesmělo hrát, protože to je religiózní hudba! Když pak zakázali uvádět Partovo Credo, byl to poslední impulz k tomu, že jsem se i s rodinou rozhodl emigrovat do Ameriky. Estonsko jsme opustili v lednu 1980.

Českou hudbu jste nejen uváděl koncertně, ale pořídil jste i mnoho jejích nahrávek.

Se Skotským národním orchestrem, který jsem vedl v osmdesátých letech, jsem nahrál všech devět Dvořákových symfonií, v Detroitu jsem uvedl celou Mou vlast, Slovanské tance ve Skotsku, nahrál jsem Janáčka i Martinů s Bamberskými symfoniky, tři symfonie Zdeňka Fibicha s Goteborským orchestrem...

Na Zdeňka Fibicha jsem se chtěla zeptat. Proč vás zaujal právě tento český skladatel?

To byl velký romantický skladatel. Když se někdo ve světě zeptá na Fibicha, odpovím mu: „A vy neznáte toho českého Schumanna?" Nejkrásnější přídavek je jeho Poem.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.