Najponk: Swing a blues bez sebe nemůžou být

8. březen 2020

Najponk, civilním jménem Jan Knop, je známý český jazzový klavírista. S jeho triem ho můžete každý týden slyšet v pražském klubu U Malého Glenna. Čtrnáctého března však udělá výjimku a zahraje si v Anežském klášteře v cyklu Hybatelé rezonance. Co jiného, než klasický jazz.

V kolika letech přišla vaše fascinace klavírem?

Můj táta je velký sběratel jazzové muziky a já jsem vyrůstal obklopen Armstrongem, Ellingtonem a dalšími. Už ani nevím, jak došlo na piano, myslím, že mi ho vybrali ve škole. Sice jsem na klavír cvičil, ale moc mě to nebavilo. Přežil jsem jen díky paní učitelce, která asi vycítila, že by ve mně mohlo něco být, u toho nástroje mě přidržela a díky ní jsem získal základní technickou průpravu. A když mě pak asi ve třinácti začal zajímat jazz, už jsem věděl, kudy se ubírat.

Klasická klavírní technika, která se učí v hudebkách, je ale jiná než jazzové hraní.

To je pravda, ale i v jazzu jsou hráči s vynikající technikou - Oscar Peterson, Keith Jarrett, Chick Corea. Pravda, ostatní jazzoví pianisti jsou spíše samouci. Třeba fenomenální Erroll Garner, ten vůbec neznal noty.

Dá se popsat, jaký druh jazzu hrajete?

Podle mě je základním elementem swing. A k tomu se připojuje blues. Swing a blues, to je dvojice, pár, který bez sebe nemůže být, který funguje jako manželství. Rada lidí si tohle neuvědomuje, bohužel ani mladí muzikanti ne. Ti mají spoustu znalostí, ale hrají hlavou, ne srdcem. Takže je tu jeden tábor, do kterého patřím já, který vyznává klasické standardy a jména jako Miles Davis, John Coltrane a další, a pak ten druhý, který tohle všechno zná, ale říká, ne, my si to budeme dělat po svým.

Má dneska jazz dostatek posluchačů?

Tohle je pro mě smutná otázka. Myslím si - a to nemluvím jen o Česku - že jazz je na úplně posledním místě hudebního žebříčku. Všechny ostatní žánry jsou před ním. Dokonce i různé alternativy, které poslouchají menšinové skupiny. Je to zvláštní. Někdy mi lidi říkají, když já jazzu nerozumím. Ptám se, a čemu na tom chcete rozumět? Nechte sebou jen projít tu energii...

Kde jste se setkal s nejlepším jazzovým publikem?

Jednoznačně v Jižní Africe. Tam lidi nejen milujou jazz, ale milujou ho tak, že znají všechny desky. Já jsem si tam připadal jako na jiné planetě.

02283105.jpeg


Nevím, jestli je moje otázka politicky korektní - to bylo černé publikum?

Ano, černé. My jsme se v Jižní Africe vlastně dostali ke kořenům, ne-li prakořenu jazzu. Vždyť odtamtud pluly lodě s otroky do New Orleansu! Navíc tam je řada skvělejch muzikantů, kteří dělají jihoafrický jazz, což je něco úplně jiného, než jakou my máme představu jazzu. Je to moc hezká muzika s africkou melodikou, kterou nikdo jiný nemá, rytmy, které jsou úplně jiný než 0 několik generací mladší americký model, malinko to připomínalo reggae, občas jsem tam zaslechl Johna Coltranea, který se touhle muzikou určitě musel nechat inspirovat.

Vše trio nahrává i pro japonský trh.

Japonci obecně mají rádi jazzová tria. Tam vycházejí tuny cédéček s touhle hudbou. My jsme se s naším vydavatelem Takashim nikdy nepotkali, komunikujeme spolu přes e-mail. Funguje to tak, že já navrhnu nějaký projekt, a on ho nadšeně přijme. Pak natočíme s triem živák, vyrobíme master, a ten pošlu do Japonska.

Tyhle nahrávky jsou dostupné 1 jinde ve světě?

Po pravdě řečeno jsem je našel i na nějakých amerických serverech. V Česku jsem neviditelný muž, ale na těchto serverech existuju. (smích)

Jste známý tím, že si nikdy nevypálíte žádné cédéčko, všechny nahrávky si kupujete.

No to je pravda. Jsem tím postižený. Po mém tátovi jsem zdědil to sběratelství, že my prostě musíme mít originál. Dneska se bohužel nosiče velmi málo prodávají, a i lidi, co přijdou na koncert, si cédéčko prostě nekoupí. Jednou jsem o tom mluvil s klukama z kapely a ptal se jich, kdy si naposledy koupili cédéčko. A nastalo velké mlčení. Když už si ani muzikanti nekupují cédéčka, tak to o něčem svědčí. Na druhé straně v Jižní Africe, kde jsou cédéčka dražší než tady - jedno moje CD vyjde zhruba na sedm stovek - si je kupují bohatí i chudí. Říkají tomu soul food, strava duše.

Vy jste ovšem v Jižní Africe tak viditelný muž, že vás tam poznávají i lidi na ulici.

Jeden muž s očima navrch hlavy mě zastavil na ulici a říkal: „Tak ty jsi přijel, no to snad není možný! Mám všechny tvoje desky, přinesu je na koncert, podepíšeš mi je.“ A měl opravdu všechny, včetně té první, která už není k sehnání.

Blíží se váš březnový koncert z cyklu Hybatelé rezonance. Je na pomezí žánrů. Co pro ten večer chystáte?

To je velmi zajímavá otázka. (smích) Abych vám pravdu řekl, koncept se teprve rodí. Mně se totiž velmi těžko dělá úplně přesný program. Znám to z vystoupení s triem. Máme připravený play list, víme přesně, jak to má jít za sebou, a třeba mezi třetí a čtvrtou skladbou najednou vznikne nějaký nápad, a já řeknu: dáme to tam. Nebo začnu hrát něco úplně jiného, co tam vůbec nemělo být. A tím se celý ten koncept naruší a pokračuje to jiným směrem. Obávám se, že něco podobného se může stát i na tom sólovém koncertu. Přestože mám jasno, které věci tam chci mít, třeba mi zčistajasna přijde na mysl něco, o čem si budu myslet, že se tam výborně hodí.

Doufejme, že po vás pořadatelé nebudou chtít přesný soupis skladeb, aby mohli vytisknout program.

Snad ne. Myslím, že by bylo lepší, aby tam dali mikrofon, já bych ty skladby uváděl a o každé z nich bych řekl něco hezkého a zajímavého.

autor: Alena Sojková
Spustit audio

Související

Více o tématu