Můj hřích, má duše. Lolita Vladimira Nabokova jako Četba s hvězdičkou

Tak začíná smutný vypravěč Humbert Humbert svou zpověď, která je milostným románem a zároveň stylistickou krasojízdou. Příběh staršího muže, jehož sexualita se díky zážitku z dětství zafixovala na dospívajících dívkách, zaznamenal téměř okamžitý succès de scandale. Z ruského emigranta se přes noc stala literární hvězda.

Je ironií osudu, že Vladimir Nabokov (1899–1977) úspěch Lolity zatvrzele považoval za „největší nedorozumění mého života“. Přesněji řečeno ne úspěch knihy, ale její skandální pověst, která od té doby na každém kroku provázela i jejího autora. Nabokov to vysvětloval mnohokrát a neúspěšně: Lolita není erotický román, je to román o posedlosti a je v něm stejně tak humoru jako vášně – upřímně řečeno, k popukání je právě Humbertova nezřízená vášeň pro nymfičky. Ještě začátkem sedmdesátých let se Nabokov svěřil: „Ve skutečnosti věřím, že mě jednou přehodnotí a řeknou, že jsem byl přísný moralista, který odkopl hřích, nafackoval hlouposti, vysmál se hulvátství a krutosti – a vyhradil neomezenou moc něze, hrdosti a talentu.“

Jedno z posledních českých vydání románu Lolita|foto:Nakladatelství Paseka

Je pravda, že právě o těchto věcech Nabokovovo dílo jako celek hovoří nejhlasitěji. Jeho rozvinutá, smyslově nasycená věta připomíná popínavou rostlinu, která se plazí po zdech a vyhání výhonky do všech stran. Když Humbert Humbert popisuje, jak Lolita hraje tenis, bohům se tají dech. Když ji šmíruje z vedlejšího pokoje, zcepenělý touhou, popadají se  bohové za břicho a otevírají další šampaňské. A pak odsoudí Humberta Humberta k mukám pekelným…

Připomeňme, že Vladimir Nabokov měl spletitý osud. Bolševická revoluce z Ruska vyhnala velkou část tehdejší kulturní elity, která pak hledala a někdy i našla nový domov v jiných evropských zemích. Berlín, Paříž, ale i Praha hostily ve dvacátých a třicátých letech početné komunity ruských exulantů, kteří prodlužovali tradici předrevoluční aristokratické Rusi až hluboko do 20. století. Nabokov prošel Prahou i Berlínem – v Praze před druhou světovou válkou zemřela jeho matka –, ale slávy dosáhl až v Americe, kam utekl pro změnu před nacisty. 

Když Humbert Humbert popisuje, jak Lolita hraje tenis, bohům se tají dech.

Ta sláva je pochopitelně spjatá právě s Lolitou: s románem, pro který je snadné se nadchnout, stejně jako je snadné jej odsoudit. A v každé době z jiných důvodů. Román vyšel nejprve v Paříži v roce 1955, o tři roky později také v angličtině. A nyní konečně zazní v Českém rozhlase, v programové řadě, která je pro podobná díla koncipována: v Četbě s hvězdičkou (od čtvrtka 16. září). Z překladu Pavla Dominika pro rozhlas upravil autor článku, v režii Lukáše Kopeckého čte Igor Bareš.