Cítím se v Praze doma, říká naděje českého filmu, původem slovinský režisér Olmo Omerzu

Je pro vás významné, že Atlas ptáků byl zařazen do soutěže karlovarského festivalu?

Určitě. Mám karlovarský festival moc rád, už Všechno bude tam měl úspěch, dodnes si dobře pamatuji projekci ve velkém sále Thermalu. To jsem zažil asi nejvíc lidí na svém filmu, pociťoval jsem, že se naplňuje to, o co nám jde – aby diváci živě reagovali, aby s naším filmem souzněli. V Thermalu vždycky cítím spontánní ohlas. Takže ano, je pro mě velká pocta, že nás festival pozval do hlavní soutěže.

Prý jste se dlouho rozhodoval, jak se bude film jmenovat, už bylo dotočeno a stále jste to nevěděl.

Ano, ale tak to mám u všech filmů. Do poslední chvíle přesně nevím, jak je nazvat. Je to hlavně proto, že v každém se prolíná několik témat, podle mě dává smysl právě tím, že tvoří skládačku. Kdybych zvolil název jen podle jednoho z témat, příliš jej zdůrazním. Proto se snažím vybrat nějaký obecnější titul, který neupřednostňuje jedno téma, ale má širší význam.

Nakonec jste zvolil název, který vypadá jako z přírodovědné publikace. Proč?

Ptáci mají několik funkcí. Jednou z nich je, že hlavní postava, kterou hraje Miroslav Donutil, používá ptačí jména jako krycí názvy pro své milenky. Za druhé jsou tu ptáci jako řecký chór, který občas komentuje děj. A názvem filmu taky trochu ironizuji vážnost situací, které hrdinové prožívají. Snažím se o ironický tón, získávám tím odstup od příběhu i od postav.

Olmo Omerzu: „Rozdíl mezi Čechy a Slovinci? Já myslím, že v českých filmech existuje větší ironický odstup od dění i svébytný humor. Mám pocit, že Češi se vůbec dívají na život dost ironicky. Ve Slovinsku taková ironie a odstup schází.“|foto:David Turecký

Ptáků máte ve filmu hodně, jsou to vaše záběry, nebo jste si je vypůjčili z přírodopisných dokumentů?

Hodně záběrů je našich, ale používáme taky záběry z různých videobank. Do jisté míry to totiž koresponduje s příběhem postavy Marie, která se zamiluje přes internet. Hodně nás zajímalo, že dneska vlastně nevíte, kdo je majitelem toho či onoho obrazového materiálu. A že celý internet je přesycen obrazovými i textovými informacemi, které se často kradou, používají v různých kontextech, dostávají se z jednoho do jiného. Jeden motiv je na tomto fenoménu založen.

Příběh je současný. Měl jste pro něj nějakou reálnou inspiraci, skutečnou událost? 

Nechci moc prozrazovat děj, rád bych zachoval kus tajemství. Jde v něm o jistý fenomén, který se týká současného, internetem propojeného světa. Podobných příběhů je strašně moc. Když jsme to začali prozkoumávat, najednou jsme zjistili, že je tu moře neobjeveného, neidentifikovaného, přitom hrozně zajímavého světa.

Čtěte také

Točím inteligentní mainstream. Mrzí mě, že nevzniká víc snímků mezi komerčním a artovým filmem, lituje Olmo Omerzu

Takže můžeme Atlas ptáků chápat i jako výzvu: Pozor na techniku, protože se dá zneužít k nekalým činům?

Nechtěl jsem akcentovat jen techniku nebo nějak moralizovat, určitě nechci říct, že bychom měli vypnout internet. Spíš mě fascinovalo, že tyhle věci s technikou a sdílením i zneužíváním informací se dějí rychleji, než jsme s to vnímat. Obzvláště to platí pro naši hlavní postavu, stárnoucího majitele firmy, který si myslel, že má všechno pod kontrolou a do jisté míry ovládá svět. Ale najednou ho ten svět předběhne. Přestane mu rozumět, protože už funguje podle úplně jiného systému, nových pravidel. Film jsem koncipoval tak, že první polovinu tvoří boj hlavního hrdiny o moc, přesněji o získání své někdejší moci zpět, a druhá půlka je o velké frustraci z toho, že se potýká s něčím, čemu nerozumí a co funguje jinak, než je zvyklý.

Boj o moc probíhá i v rodině protagonisty. Rodina je odjakživa vaše téma, snad v každém svém filmu řešíte rodinné vztahy.

Máte pravdu. Ale tady mi přišlo zajímavé ještě něco jiného: zpochybnění pozice člověka, který byl celý život velmi sebestředný. To zpochybnění ho zasáhne až takovým způsobem, že začne být paranoidní a nedůvěřivý k vlastním dětem. V podstatě se dostane až na takovou úroveň, že to je pro rodinu zničující, v jisté chvíli nikdo nikomu nevěří. Považoval jsem za podstatné zobrazit postupně se rozkládající svět hlavní postavy. Podnikatele Rónu jsem hodně vnímal i jako portrét sobectví.

„Věřím, že když se lidé víc znají, mají společné zájmy, můžeme se spolu lépe posouvat dál. Také s herci je spolupráce založena na vzájemné důvěře,“ říká Olmo Omerzu |foto:David Turecký

Hrajete si s napětím, jako ostatně ve většině svých filmů. Divák dlouho neví, kdo může za to, co se stalo, kdo je viník. Je vaším záměrem navodit v divákovi pocity napětí?

Ano, záměrně jsem první polovinu filmu udělal trochu jako detektivku, ale ve druhé polovině se do něj hodně promítne realita. Opustil jsem tu všechny žánrové prvky, včetně detektivního. Poněkud jsem rozvolnil tempo, divák by měl mít prostor k přemýšlení, proč se hlavní postava začne jistým způsobem rozkládat.

Konec má možná trochu jednoduché řešení. Nebylo by lepší raději vylíčit, co by Róna dělal, jak by jednal po všech těch odhaleních?

Myslím, že ne. Vnímám děj jako jistý oblouk: v expozici představíme protagonistu a předložíme mu nečekané informace. Což v něm nastartuje vůli zjistit pravdu. Ale když ji o sobě a o druhých zjistí, nezmění ho to. Myslím, že se neumí posunout dál. Nejvíc, čeho může dosáhnout, je, že na chvíli prozře a pochopí své sobectví. Ale už nemá v sobě dost síly, aby dokázal „spravit“ rodinu nebo aby řekl, že se celý život choval špatně a teď se chce změnit. Myslím, že některé filmy se o takový happy end snaží, ale často je to umělé, protože v reálném životě toho člověk ve zralém věku není schopen.

Atlas ptáků stojí a padá s výkonem Miroslava Donutila. Proč jste si ho vybral a jak se s ním pracovalo?

Už během psaní scénáře jsem rychle přišel na to, že to je role pro něj. Je to velmi zajímavý herec, který má hodně poloh. Lidé ho vnímají jako skvělého komika a baviče, někdy má až mainstreamový charakter, ale zároveň ho známe i z charakterních dramatických rolí. Uvědomil jsem si, že už nějakou dobu jsem ho neviděl v závažnější psychologické roli. Hodně mě to lákalo. Když jsem mu nabídl scénář a začali jsme si o něm povídat, zjistil jsem, že to je správná volba, byl velmi otevřený a vstřícný. Začali jsme si jeden druhého vážit a to je pro spolupráci mezi režisérem a hercem velmi důležité.

Stárnoucího muže ve filmu Atlas ptáků hraje Miroslav Donutil|foto:Endorfilm

Obsazení Miroslava Donutila ale může skrývat jisté nebezpečí. V Atlasu ptáků představuje rozporuplného, nepříliš pozitivního hrdinu, přitom on sám jako osobnost je sympaťák. Neobával jste se, že v tom je trochu rozpor?

Neměl jsem ten dojem, říkal jsem si, že ta postava jde za svou vnitřní pravdou a že to divák pochopí. Podle mě s ní může soucítit. Ve vztahu k filmovým hrdinům rozeznávám dvě možnosti: první, že soucítíte s postavou, a druhá, že se s ní ztotožníte. Myslím, že se lidé s postavou Róny nemohou ztotožnit, fandit jí, chtít, aby vyhrála. Ale zároveň se na něj může divák napojit skrze soucit. Pochopit, že hrdinovi o něco jde a že to, co prožívá, je tragické.

Proč jste pro roli Marie vybral Alenu Mihulovou?

Její postava je velmi důležitá, s Mirkem Donutilem vytvářejí protipóly. Zatímco Donutilův Róna je ztělesnění sobectví a pragmatismu, Alena Mihulová ztělesňuje naivní čistou lásku. Přišlo mi, že ve filmu se musí potkat dvě odlišné energie. Zjistil jsem, že ti dva budou spolu fungovat.

Do práce na Atlasu ptáků zasáhl covid a s ním související omezení. Prodražil se kvůli tomu?

Určitě se prodražil. Začali jsme nedlouho před pandemií a točili čtrnáct dní, když nás zastavila proticovidová opatření. Dlouho panovala nejistota, kdy budeme moct pokračovat. Nakonec se tak stalo až po více než dvou měsících. Tím samozřejmě vzrostly náklady, protože film se odehrává v zimě a dotáčeli jsme v květnu. Naštěstí už bylo hodně hotovo, takže jen u některých scén jsme museli v postprodukci vyměnit pozadí. Ale já se nejvíc obával něčeho jiného: že v další fázi natáčení po lockdownu nebudeme pro herce prvním projektem, do nějž vstoupí. Měli jsme rozehraný tým, s natočeným materiálem jsme byli spokojeni, vypadalo to, že věci fungují, jak mají, že každý správně chápe svou roli. Bál jsem se, že o tu atmosféru přijdeme. Kdyby se nepovedlo najít termíny, abychom byli první, herci se mentálně dostanou do nějakého jiného projektu a budeme muset leccos začít znovu, například zkoušet. Nakonec se to podařilo.

Režisér Olmo Omerzu při natáčení filmu Všechno bude|foto:Česká televize

Jsou podle vás rozdíly mezi mentalitou Čechů a lidí ve vašem rodném Slovinsku?

Je složité zobecňovat charakteristické rysy národní povahy, proto na to jdu spíš přes filmové žánry. Rozdíl mezi Čechy a Slovinci? Já myslím, že v českých filmech existuje větší ironický odstup od dění i svébytný humor. Mám pocit, že Češi se vůbec dívají na život dost ironicky. Ve Slovinsku taková ironie a odstup schází. Slovinci víc prožívají realitu i sami sebe, mají nad tím menší nadhled. Není náhoda, že třeba žánr filmové komedie přinesl do Slovinska český filmový režisér František Čáp, který tam léta žil.

Přednostně vás zajímá téma rodiny. Vazby a antagonismy, tichá napětí. Postavení dětí, vztahy s rodiči, vzájemné podrazy. Zpravidla neberete rodinu jako „základ státu“, ale spíš jako prostor pro konflikt. Líčíte, jak obtížně funguje. Myslíte, že rodina jako taková je dnes v krizi?

Pro mé příběhy je rodina vděčný prostor. Zajímá mě její dramatický potenciál, ale zároveň pracuji s podtextem. V rámci rodiny můžu pracovat s nepříjemnými a nepohodlnými emocemi; postavy o sobě hodně vědí, lze tu tedy vytvořit různou škálu konfliktních situací. Rodina je jakési plátno, na něž lze leccos promítat. Snažím se ale prostřednictvím rodiny vyprávět o společnosti. Jestli je rodina v krizi, to lze těžko říct, spíš mi přijde, že byla v krizi vždycky. Vždy, v různých obdobích musela nějak bojovat o svou existenci.

Nedávno jste představil svůj krátký hraný film Poslední den patriarchátu, který má už za sebou úspěšný start na mezinárodní scéně. Co byste o něm pověděl, než ho uvidí domácí publikum?

Ústředním tématem filmu, jehož scénář jsme napsali společně s Petrem Pýchou, je ožehavá situace. Členové rodiny se scházejí v nemocnici, aby se rozloučili s umírajícím dědečkem. Je mezi nimi i mladý pár – dědečkův vnuk a jeho přítelkyně. Když vnuk dědečkovi svou dívku představí, starý muž na lůžku vyřkne své neobvyklé, nekorektní poslední přání, které všem vyrazí dech. Film si klade otázku, zda mají být všechna poslední přání splněna. Byl premiérově uveden na americkém festivalu Indy Shorts. 

Olmo Omerzu jako host Jana Pokorného ve studiu Radiožurnálu|foto:Barbora Turazová, Český rozhlas

Vaše filmy spojuje také to, že máte velmi stabilní štáb i spolupracovníky. Scenáristu, kameramana, herce. Snad není filmu bez Martina Pechláta nebo Elišky Křenkové…

Ano, já věřím, že když se lidé víc znají, mají společné zájmy, můžeme se spolu lépe posouvat dál. Také s herci je spolupráce založena na vzájemné důvěře. Při práci vždycky přijdou situace, které jsou nepříjemné nebo nepohodlné, v těchto chvílích je vzájemná důvěra velmi důležitá. Tím, že se známe, snáze zvládáme i problémové pracovní momenty.

Premiéry vašich filmů mají vždy tříleté intervaly. Je to náhoda, nebo váš pracovní rytmus?

Myslím, že by mohly vznikat i rychleji, ale intervaly prodlužuje řešení financí, které trvá dlouho. Jsme závislí na vícezdrojovém financování, tedy i na koprodukcích, přitom zahraniční fondy mají jiné termíny než naše. Musíme dlouho čekat. V tom období se snažím neztrácet čas, upravuji scénář, zkouším s herci.

Dovolte trochu osobní otázku: Když jste odešel ze Slovinska studovat FAMU, chtěl jste se vrátit zpátky do vlasti, nebo jste od začátku plánoval zůstat v Česku?

V osmnácti letech jsem se nemínil přestěhovat do Čech, opravdu jsem se chtěl vrátit domů. Hodně Slovinců studovalo na FAMU, ale vrátili se a pokračovali v profesi doma. Po ukončení FAMU jsem i já odjel zpátky do Slovinska. Na rok. A během toho roku jsem měl krizi. Nedivte se, FAMU trvá pět let, většinou i trochu déle, pokud absolvent končí školu celovečerním filmem jako já snímkem Příliš mladá noc. Zhruba šest až sedm let života jsem tedy strávil v Praze a ta léta udělala strašně moc. Navíc jsem už měl v Česku vytvořené pracovní i osobní vazby a české prostředí mi strašně chybělo. A tak jsem se vrátil do Prahy. Cítím se tady víc doma.