Mimořádnost jako nová normalita? Se spisovatelkou Petrou Hůlovou o jiném pohledu na uprchlíky

Povídka pro Střepy se vám nepsala snadno, jak přiznáváte ve sloupku pro web iLiteratura.cz. Proč jste na výzvu stanice Plus přistoupila?

Nejprve nabídka Plusu spočívala v exkurzi do regionů, z níž jsme měli pro rozhlas napsat jakousi nežurnalistickou reportáž. Pak ale přišla válka na Ukrajině a zakázka se změnila na text pro Střepy. Přijde mi to příznačné. Zpráva z regionů ztratila smysl. Proč vlastně? Tendence naskakovat na jediné aktuální téma je dnes bohužel mnohem silnější než dřív. Doufám, že v té monotematičnosti nepojedeme věčně.

Ve vaší povídce se objevuje postava ukrajinského uprchlíka Volodi, který pije a mluví vulgárně. S vulgarismy bývá ve veřejnoprávním médiu problém. Jak tomu bylo tady?

Pokud má veřejnoprávní médium odrážet českou kulturu, tak by ji mělo odrážet v podobě, v jaké existuje, a ne v podobě takzvaně pro rozhlas. Povídka se v rozhlase načetla tak, jak jsem ji napsala, jen jsem dostala zpětnou vazbu, že se o těch vulgarismech v rozhlase vedla dlouhá debata. Fakt, že povídka prošla tak, jak jsem ji napsala, byl kvitován jako „úspěch“, zatímco by to měla být samozřejmost.

„Cítím se mnohem povolanější reagovat na naši reakci na válku, protože to je to, co žiju. Nemohu umělecky zpracovat něco, co znám jen z médií, ale mohu se podívat na to, co s námi ta média dělají,“ říká Petra Hůlová|foto:Markus Schreiber, ČTK/AP

Váš Voloďa není typickým příkladem uprchlíka, na který jsme z médií zvyklí. Přijde mi, že jste svou povídkou reagovala právě na převažující narativ o uprchlících.

Cítím se mnohem povolanější reagovat na naši reakci na válku, protože to je to, co žiju. Nemohu umělecky zpracovat něco, co znám jen z médií, ale mohu se podívat na to, co s námi ta média dělají.

Uvádíte, že jste při psaní povídky cítila tlak psát o věcech jen z určitého úhlu, v nadsázce zmiňujete pocit cenzury i paragraf, který u nás za schvalování invaze hrozí trestem.

Paragraf cenzury nezmiňuji s nadsázkou. My ho tu máme reálně a já doopravdy nevím, zda jej nelze použít i na umělecké dílo, v němž se autor dostatečně jasně nedistancuje od vypravěče. Argumentuje se mimořádností doby. Ale my už mimořádnou dobu žijeme několikátý rok a konec není v dohlednu. „Mimořádnost“ jako by se stala novou normalitou. Cítím, že se v posledních letech etabluje tlak na jakési „správné psaní“, a je víc než dřív možné takzvaně šlápnout vedle. Jde o pocit společenského tlaku na konkrétní postoj.

Čtěte také

Ondřej Macl: Chcete pomáhat Ukrajincům? Ptejte se jich, co opravdu potřebují

Je třeba dodat, že rozhovor spolu vedeme poté, co jste jako dobrovolnice doučila Ukrajinky češtinu. Ve vašem případě samozřejmě nejde o schvalování ruské invaze, ale o pocit autorské svobody. Postava Volodi ve vaší povídce ukazuje, že dnešní vlna solidarity s uprchlíky jim samotným mnohdy nemusí být příjemná. Vycházela jste při psaní povídky z  konkrétní situace?

Myslím naopak, že mé učení češtiny není třeba zmiňovat vůbec. Nejde o mé osobní ne-schvalování ruské invaze, ale ani výlučně o míru umělecké svobody. Ta totiž neexistuje izolovaně od té občanské. Každý má dle mého právo na svůj názor. Navíc – co by v tomto ohledu znamenala důslednost? Že půjdu dejme tomu své známé a bližní udat na policii? Takovou kulturu zde chceme etablovat? Ale zpět k vaší otázce. Jedním z impulzů byla situace, kdy k mé dceři do třídy přišel nový spolužák z Ukrajiny a odmítl sladkosti, které mu děti nabízely. Nicméně hlavním tématem povídky nebylo odmítání soucitu a pomoci, spíš protržení onoho plakátu „ukrajinský uprchlík“, který všechny příchozí zestejňuje.

Poslouchala jste nějaké další povídky ze Střepů?

Poslouchala jsem Marii Iljašenko a také povídku Anny Beaty Háblové, kde se rovněž vyprávějí vtipy. To, že jsme obě pracovaly s humorem, myslím není náhoda. Je to přirozený způsob, jak do textu dostat něco jiného, nekorektního, svým způsobem subverzivního a zároveň bezpečného i v dnešní „mimořádné situaci“.