Duch generalissima v Dlouhé. Aktuálnější inscenaci u nás v těchto dnech nenajdeme

Aktuálnější inscenaci u nás v těchto dnech nenajdeme. Daniel Majling, dramaturg Slovenského národního divadla a autor několika úspěšných her Dejvického divadla, k ní vytvořil scénář z motivů knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu v ní shrnula rozhovory s lidmi reflektujícími svůj život v SSSR zhruba od třicátých let 20. do počátku 21. století. Z pestré škály osudů a názorů – od muklů z gulagů až po příslušníky komunistické věrchušky – vytvořil dramatik backround členů širší rodiny, která se v postsovětské éře morálně i existenčně hroutí. Dramatický oblouk, zdařile rozklenutý režisérem Michalem Vajdičkou, připomíná Višňový sad, inspirace Čechovem a Gogolem je však zřejmá i v charakteru, vztazích, promluvách a jednání postav.

Ústřední dvojice je jak z komického hororu: vychrtlá Marusja Ivanovna s vyčesanou parukou á la Marge Simpsonová je v podání Johanny Tesařové zamračenou kverulantkou sekýrující všechny okolo. Jejího muže majora Alexejeva ztvárňuje Jan Vondráček coby generalissima v negližé. A když ona odmítá potravinový balíček od „poražených skopčáků“, on jí vysvětlí, že při osvobozování Berlína oplodnila Rudá armáda všechny Němky od čtrnácti let, takže proč nevzít, co posílají našinci?

Inscenace Konec rudého člověka v Divadle v Dlouhé|foto:Martin Špelda, Divadlo v Dlouhé

Stejně jako národní hrdost či vodka je ovšem pro ruskou duši podstatná láska. Tento motiv se objevuje hned v několika variacích. U milenců mladší majorovy dcerky (Štěpánka Fingerhutová) ve spojení s penězi a „podnikáním“, nejzajímavěji ale u posluhovačky Leny (Marie Poulová). Ta odejde od svého muže a dětí a vezme si vězněného vraha, neboť má tvář milého, jenž se jí v pubertě zjevil ve snu. On ji pak bije a psychicky trýzní. Ale což utrpení není podstatou bytí a vykoupení? O tom ví své Marusjin bratr (Tomáš Turek): kdysi promrzl v gulagu tak, že dnes se už jen choulí do deky, a dojde-li ke sporu, přetahuje si ji přes hlavu, jako že není. Otázka hranic bytí a nebytí je v této společnosti živější než v Hamletovi. A rovněž vyústí v tragédii. Ta se nejvíc dotkne rodiny starší majorovy dcery (Tomáš Turek, Magdalena Zimová) – z celého panoptika nejnormálnější a nejmorálnější.

Je to nadělení žít v Evropě s těmito „ruskými dušemi“.

Je to nadělení žít v Evropě s těmito „ruskými dušemi“. Však také jako „prezent“ jsou na začátku servírovány: od hlediště je zprvu jeviště odděleno ohromnou dřevěnou oponou. I přiběhnou kulisáci, prostřední část oné opony odšroubují, a tak odkryjí vnitřek kontejneru – typický ruský interiér. Na podlaze i stěnách plno koberců, samovar, zinkový kýbl a v něm – busta Lenina. Během dění se rozbije a na konci je nahrazena – bustou Stalina. Interiérem pak zvolná kráčí jeho nesmrtelný duch.

Oddělit se od té zrůdnosti a kontejner opět uzavřít je už na nás.