Půlnoc jako nový začátek. Jsem spíš člověk činu než ten, kdo vyčkává, říká zpěvačka Tereza Balonová
Už několik let se o ní mluví jako o velké naději české hudební scény. Zpěvačka, kytaristka, skladatelka a textařka Tereza Balonová zazářila už v osmnácti jako host koncertního turné kapely Jelen. Od té doby odehrála na dvě stovky vystoupení po celé republice a na své koncerty ji pozvali i David Koller, Pokáč nebo kapela Mirai. Po třech letech pilování autorského rukopisu nyní Tereza přichází se suverénním sólovým debutem Půlnoc.
Hodně rychle jste se prosadila, debutovou nahrávku ale vydáváte až po třech letech od prvních úspěchů. Čekala jste, až budete jako interpretka a autorka zralejší?
Jsem spíš člověk činu než ten, kdo vyčkává. Ale musela jsem se naučit, že všechno má svůj čas a že není dobré tlačit na pilu. Nejdřív mě to čekání trošku štvalo, ale poslední dobou si uvědomuju, že to tak bylo správně. Každý rok se posouvám dál. Album vznikalo od mých osmnácti, teď je mi jedenadvacet a ty tři roky mezi tím jsou období, kdy se člověk nejvíc vyvíjí. Některé starší písně jsem se proto rozhodla na poslední chvíli předělat anebo i přetextovat, protože jsem s nimi nebyla úplně spokojená.
Je na desce hodně staršího materiálu?
Vyloženě staršího data jsou asi jen dvě písně. Jedna z nich je Sebastián, která byla původně napsána s jiným textem, a já si až při natáčení desky uvědomila, že už to tak necítím. A pak je na albu ještě píseň Období slz, ta je vůbec nejstarší. Složila jsem ji už v patnácti. Je o mých rodičích, ale taky o hledání mého místa na světě. To je téma, které je pro mě aktuální, ani v jedenadvaceti ještě člověk není hotová osobnost. Vlastně celá deska je o hledání sebe sama, i když je v písních i spousta milostných témat, což je asi v mém věku taky normální.
Mluvila jste o svých rodičích. V čem jsou pro vás důležití?
Vychovali mě, utvářeli. Často si uvědomuju, jak jsme si podobní. Jsou třeba okamžiky, kdy si říkám, že jsem úplně jako táta.
V čem se mu podobáte?
V určité náladovosti, třeba. A po tátovi jsem i v tom, že mám v sobě jakoby víc osobností, někdy si připadám jako velký introvert, jindy naopak. V tom je život se mnou náročný. Tohle přesně je můj táta.
Na desku jste zařadila i svou vůbec první známou skladbu Neposloucháš. Váhala jste, zda tam má být, jestli bude ladit s písničkami, které jste napsala o několik let později?
Trochu jsem se toho obávala, ale nakonec jsme ji na album zařadili. Písně na desce nevznikaly v jednom určitém období a přiznám se, že jsem musela hodně vybírat, které natočit a které ne. Mám jich spoustu, jednak vznikají nové, které budou, doufám, na mé druhé desce, ale je i hodně starších věcí, které mi připadají dobré. Při výběru toho, co na desce bude a co ne, hodně záleželo taky na producentech, které jsem měla hned čtyři. Ale i přes to množství přístupů jsem věřila, že album nakonec nebude každý pes jiná ves. Tím, že jsem všechny písně napsala sama, je to pořád hlavně zpráva o mně samotné.
Proč tolik producentů? Nestačil by jeden?
Láká mě spolupráce s inspirativními lidmi, kteří toho mají za sebou mnohem víc než já. Baví mě se od nich učit, protože jsem zatím stále nováček. Všichni byli vůči mně a mým nápadům hodně otevření, cítila jsem, že mi věří, a já zase věřila jim, bylo to o vzájemné komunikaci.
Čtěte také
Stanovila jste si při práci s tolika odlišnými osobnostmi nějakou hranici, za kterou už jste nechtěla jít?
Dost dám na svůj instinkt. Když se mnou písnička něco dělá, tak je to správně, když se mnou nedělá vůbec nic, říkám si, tady něco nesedí. Třeba producent Honza Balcárek někdy přišel s řešením, které se mi nezdálo, ale když jsem si pak písničku poslechla v klidu, uznala jsem, že měl skvělý nápad. Když vám někdo vloží do skladby něco, co absolutně nečekáte, je to šok, ale někdy jí to pomůže. Práce na mém prvním albu mě naučila být otevřená vůči názorům jiných. A současně umět si prosadit svou.
Jako písničkářka vystupujete jen s kytarou a s věcičkou zvanou looper, kterou proslavil Ed Sheeran. V čem jsou výhody a nevýhody sólového hraní?
Hlavní výhoda je, že mám neuvěřitelnou svobodu. Jsem trošku paličák, někdy si dělám, co chci, ale na pódiu s looperem si to můžu dovolit. Rozhodnu se třeba, že přehodím písničky v playlistu. Nebo zjistím, že se nějaká píseň líbí, tak přihodím ještě jeden refrén, aby si ji diváci mohli zazpívat se mnou. Looper taky zaručuje velký prostor pro improvizaci, to mi hodně vyhovuje, protože můžu reagovat na konkrétní situaci, a každý koncert je tak originální. Jsem člověk, kterého někdy ubíjí stereotyp, takhle si můžu dělat, skoro co chci. A nevýhody? Nemáte na jevišti žádnou oporu, všechno si musíte nejen odehrát, ale třeba i odmoderovat sám. Když vám není dobře nebo si řešíte nějaké osobní věci, musíte se kousnout a fungovat.
Nedostane to z vás ta koncertní atmosféra, natěšení lidi pod pódiem?
Většinou je to vysvobození. Naštěstí to mám tak, že když vstoupím na pódium, nic jiného mě v tu chvíli nezajímá. Ocitnu se v jiném světě a užívám si už jen muziku a lidi v hledišti. Je to v tu chvíli tak velká výzva, že na všechno ostatní zapomenu. A já mám výzvy ráda. Možná mě vystupování tolik baví právě proto, že si to dělám těžký.
Může tahle odolnost a spoléhání sama na sebe souviset s tím, že jste odmala závodně sportovala?
Určitě. I když to taky musíte mít v sobě. Sport mě na veřejné vystupování každopádně výborně připravil. Když najednou nastane nějaká stresová situace, člověk se s tím musí hned srovnat a správně reagovat. Když jsem hrála volejbal, vystřídala jsem spoustu trenérů, s některými jsem si rozuměla, s jinými vůbec ne – ale i s těmi jsem se musela domluvit.
Sport, to je i dril, tvrdá práce, aby přišly výsledky. Vystupovat s looperem asi taky předpokládá kvalitní přípravu.
Když hrajete sám s looperem, tak hodiny, které natrénujete a nacvičíte, jsou pro vás pak na pódiu zásadní. Před koncertem se někdy musím zavřít doma i na několik dní a dřít na tom, co pak na pódiu s looperem dělám automaticky.
Co jste dělala za sporty, kromě volejbalu?
Volejbal jsem hrála nejdéle a dosáhla v něm asi nejlepších výsledků, ale jako úplně malinká jsem začínala s judem. To mě hrozně bavilo. Taky jsem dělala florbal, i fotbálek jsem si chodila s klukama zahrát…
Do vás se ten táta hodně promítnul!
No, je to fakt. Ale třeba fotbal táta nikdy nedělal, on byl na volejbal a bojové sporty. Já se vždycky spíš bavila s klukama. Než bych řešila holčičí drby a barbínky, šla jsem si radši zakopat. Taky mám o rok a půl staršího bráchu, i když zrovna on není moc sportovní typ, je to spíš ajťák, studuje na ČVUT elektrotechniku. Ale jak jsme jen kousek od sebe, už od dětství jsme byli velcí parťáci. Dobře jsme se doplňovali. Já byla ras, s ničím jsem se moc nepatlala, a on toho chytře využíval. Když byl problém, něco vymyslel a natlačil mě před sebe, abych to vyřídila. (smích)
Už v osmnácti jste hrála s kapelou Jelen před plnými sály. Vzpomenete si, s jakými pocity jste na těch prvních koncertech předstupovala před publikum?
Pamatuju si to moc dobře. Své pocity bych charakterizovala jako takový krásný zděšení. Najednou jsem žila svůj sen. Táta nás vychovával na rockové muzice a já si už jako malinká představovala, jak hraju někde v halách sóla jako Angus Young z AC/DC. (smích) A najednou jsem jezdila po republice s jednou z našich nejúspěšnějších kapel a zpívala její písničky. Seděla jsem s klukama v dodávce, trávila s nimi večery na hotelech. Byl to úplně jinej svět, než jaký jsem do té doby žila. A jsem docela pyšná na to svoje sedmnáctiletý já, že jsem se nenechala unést představou, že už na sobě nemusím pracovat.
Na turné s Jelenem jste byla v pozici předskokanky hlavní kapely. To je hodně nevděčná pozice. Bylo těžké to ustát?
Na předskakování je nejtěžší zaujmout publikum, které vůbec nepřišlo na vás. Na prvních koncertech na mě lidi řvali „vypadni, my chcem Jeleny!“, ale to se prostě stává. Ustála jsem to myslím docela s pokorou a s tím, že chci muziku dělat dál. Pamatuju si, že hned první vystoupení se mi vůbec nepovedlo, rozsypala se mi technika, ale už když jsem odcházela z pódia, říkala jsem si, že přesně tohle chci dělat celý život. I když je to někdy třeba i dřina.
Jako host jste se ocitla i před publikem jiných kapel, hrála jste na koncertech Divokýho Billa, Miraie nebo Davida Kollera. Kteří fanoušci vás vzali nejlíp a kde jste se musela o úspěch nejvíc poprat?
Byly v tom rozdíly, ale ve výsledku mě překvapilo, že ne tak velké, jak bych čekala. Divokej Bill hraje tvrdší muziku než Jeleni, chodí na ně spíš rockeři, ale zrovna publikum téhle kapely mě přijalo s otevřenou náručí. Spousta lidí si i zpívala moje texty! Musím to zaklepat, ale zatím vždy na mě publikum reagovalo, ať to bylo před kapelou Mirai, nebo před Davidem Kollerem. Většina diváků se při vystoupení předskokanů baví mezi sebou, ale kvůli těm, co poslouchají, má smysl tam být.
Jste autorskou písničkářkou. Jak moc je pro vás důležité zpívat jen to, co jste sama napsala?
Já ani nevím, jestli bych dokázala do písniček od jiných autorů dostat tu správnou emoci. Moje texty jsou dost osobní, hodně se do nich na koncertech vciťuju a dotýkají se mě. Původní repertoár je pro mě důležitý. Ale musím říct, že s texty mi občas pomohla kamarádka a kolegyně Kateřina Marie Tichá. Jsem dyslektik, dysgrafik, prostě dys-všechno, a tak dělám češtinářské chybky. Kolikrát dám Kateřině něco přečíst a ona mi pak řekne „víš, miláčku, tohle slovo vůbec neexistuje“… (smích) Už jako malá jsem měla svůj jazyk, vymýšlela jsem si vlastní slova. A občas se mi to promítá i do písniček. V tu chvíli přijde Káťa a text mi trošku gramaticky srovná.
Začala jste studovat pedagogiku na univerzitě v Ústí nad Labem. Umíte si představit, že byste jednou učila?
Umím. Vlastně bych to chtěla. I v muzice bych v budoucnu ráda pracovala s mladými lidmi, kteří mají drive. Jezdím někdy jako instruktor na různé akce s dětmi nebo na školy v přírodě a zjišťuju, jak je ten dětský svět opravdový. Děti se s vámi nemažou, nic nepředstírají a rovnou vám řeknou pravdu. Když se z dospěláckého světa ocitnu v tom dětském, je to hrozně inspirující.
První sólové album už máte za sebou – a co sólová vystoupení? Chystáte samostatné koncerty, nebo se zatím spokojíte s hostováním na šňůrách slavnějších interpretů a kapel?
Ráda bych hrála pravidelně koncerty v menším klubíku s komornější atmosférou. Asi až od září, protože přes léto mě čekají spíš různé festivaly. Taky chystáme koncertní křest desky, někdy na přelomu dubna a května. Ale když bude možnost zase někomu předskakovat, budu ráda, je to pro mě škola a já se mám co učit. Samozřejmě bych byla ráda, kdyby jednou lidi chodili přímo na moje koncerty. Ale musím si to zasloužit a odjezdit.
Čtěte také
A na vlastní kapelu nemyslíte?
Pomalu se té myšlence začínám otevírat. Muzikanty zatím nehledám, ale myslím, že to brzy přijde. I kdybych ale hrála s kapelou, ráda bych měla dál prostor i pro sólové koncerty, na kterých bych vystupovala jen s kytarou a s looperem.
Vyrůstala jste na Metallice a AC/DC, pak vás zásadně ovlivnil písničkář Ed Sheeran. Kdo vás inspiruje dnes?
Těch lidí je moc. Teď mě třeba hrozně baví zpěvák Sam Fender nebo zpěvačka Sigrid. Neustále nacházím nové umělce, kteří mě ovlivňují a inspirují, nejen hudebně, ale i svou energií. Hodně se mi ty inspirace mění, ale to je myslím dobře, člověk by neměl uvíznout na jednom místě.
Vaše album se jmenuje podle jedné z písní Půlnoc. Proč jste se rozhodla zrovna název téhle skladby vetknout do titulu celé desky?
Jsem noční živel. Začínám fungovat až odpoledne a nejvíc energie mám večer, nejen co se společenského života týče, ale i práce. Většina mých písniček vznikla v noci. A půlnoc má pro mě víc významů. Ten hlavní je, že s půlnocí přichází nový den a všechno začíná zase od začátku. A já vydávám svou první dospělou desku a doufám, že pro mě je to taky začátek něčeho nového.
