Každý se může ztratit. A zase najít, říká největší český hitmaker současnosti Marek Ztracený

Marku, čeká vás Tour de Léto a na podzim i halové turné Restart 2021. Jste optimista, vrátí se lidi na koncerty?

I v době, kdy se hrát nesmělo, jsem cítil hlad po muzice. Jen v době koronavirové krize jsme prodali asi devadesát tisíc lístků na turné Restart – a to vůbec nebylo jisté, že ty koncerty vůbec budou. Řekli jsme fanouškům: pojďte se na něco těšit. A oni to vzali za své. Takže to vypadá, že muzika přežila.

Dvacet tisíc lístků jste věnoval záchranářům, zdravotníkům, policistům, prostě těm, kteří si s covidem „mákli“.

Ukázalo se, že tihle lidi byli opravdu důležití. Myslím, že se hodí říct díky. Přišlo mi zvláštní jim nosit svačiny nebo tak něco, a tak jsem se rozhodl to udělat po svém, prostřednictvím svého koncertu. Můžou si udělat hezký večer, vzít manželku nebo děti a hodit na koncertě konečně všechno za hlavu.

„Člověk se nesmí nechat odradit. Na začátku vás vždycky čeká spousta odmítnutí. Já se díkybohu narodil se šťastnou povahou, taky rodiče mi vštěpovali zdravé sebevědomí, takže mě ta odmítnutí spíš nakopla, abych se ještě víc snažil,“ říká Marek Ztracený |foto:Petr Kurečka

Váš příběh je takový „American dream“ po šumavsku. Podle teorie amerického snu je k úspěchu zapotřebí tvrdé práce, chytrosti a odvahy. Přidal byste z vlastní zkušenosti ještě nějaký další předpoklad?

Hezká otázka. Přidal bych ještě výdrž. Člověk se nesmí nechat odradit. Na začátku vás vždycky čeká spousta odmítnutí. Jediný člověk vám někde může říct něco, co vás nalomí, a tím může změnit váš život nebo zničit dětský sen. Já se díkybohu narodil se šťastnou povahou, taky rodiče mi vštěpovali zdravé sebevědomí, takže mě ta odmítnutí spíš nakopla, abych se ještě víc snažil. Taky je důležitý přemýšlet o tom, co děláte, s dlouhodobým výhledem. V době koronaviru se na sociálních sítích nejeden známý zpěvák či herec odkopal, hořekovalo se, jak je všechno špatně a o kolik kdo přišel peněz…

Spousta umělců se prostě ocitla v nouzi.

Nikdy bych o sobě nemluvil jako o umělci, protože umělec byl Bach. Zpěváci by měli lidi přivést na jiný myšlenky, a to se moc nedělo. Hudební scéně to podle mě uškodilo daleko víc než celý koronavirus.

Máte pocit, že jako „kluk ze Šumavy“, jak se někdy titulujete, jste vůči různým těžkostem, plynoucím z principu vaší profese, nějak líp vybavený? Že jste se třeba i proto dokázal dostat od nuly až nahoru?

Možná jo. Jsem obyčejnej člověk a když začnu lítat v oblacích, moji nejbližší mě hned stáhnou zpátky na zem. Přijedu třeba z koncertu, z vyprodané haly, a snoubenka mi dá ve dveřích do ruky odpadkový koš, ať ho koukám vynést. (smích) Jak říkáte, Šumava není lehký místo na život, člověk si musí leccos vybojovat. Bez toho to nejde. Když jsem natočil první hit, myslel jsem si, že už budu jen chodit po mejdanech a balit holky. Naštěstí jsem si brzy uvědomil, že ty dvě hodiny na pódiu jsou jen třešnička na dortu a je potřeba tvrdé dřiny a pokory. Musím říct, že i díky tomu jsem teď spokojenej Ztracenej.

„Kluk z hor, který se přes noc stal populárním a vůbec nevěděl, že to má i stinné stránky. Skoro jsem zapomněl, že jsem chtěl dělat muziku. Ale každý někdy klopýtne a já jsem krásný příklad toho, že i když se člověk na chvíli ztratí, může zase svou cestu najít.“|foto:Petr Kurečka

Jednou jste vyprávěl o tom, co s vámi udělalo první setkání s muzikou Freddieho Mercuryho a kapely Queen. Byl to pro vaši kariéru ten určující moment?

Jednoznačně. Dodneška si pamatuju, jak táta, rocker, nařachanej obrovskej chlap, doma vytáhnul starou roztřesenou véháesku a pustil mi koncert Queenů ve Wembley z roku 1986. Spadla mi brada a věděl jsem, že už nikdy pro mě nebude nic důležitější. Je až neuvěřitelný, jak může jeden člověk ovlivnit život toho druhého. Dneska mi píšou fanoušci, tátové nebo mámy od rodin, že jsem namotivoval jejich děti k tomu, aby začaly hrát na piano nebo na kytaru. To, že můžu někoho takhle nasměrovat, je asi úplně nejvíc. Zároveň je to i velká zodpovědnost.

Vyrůstal jste v malém horském městě Železná Ruda, kde kluci žijí asi spíš sportem než muzikou. Byl jste výjimka, nebo jste taky hned po škole popadnul lyže a vyrazil na svah?

Nebyl jsem výjimka, všichni kolem lyžovali, včetně mě, ale tam ani nic jiného dělat nešlo. (smích) Naštěstí pak táta někde v hospodě vyhrál piano, pořád si pamatuju, jak ho asi šest chlapů táhlo u nás do schodů… A to piano mi změnilo život.

Táta byl pro vás hodně inspirativní.

Když mi bylo asi osm, přivezl domů zase kotoučák, magnetofon. Z kuchyně jsem slyšel mámu, jak na něj křičí, že za něj dal výplatu… On byl v tomhle úplně neuvěřitelnej, ale bylo by nefér dát mu všechny zásluhy. Maminka v mém příběhu byla úplně stejně důležitá. Mám skvělé rodiče. Takže tohle všechno rozhodlo, že jsem přestal myslet na kariéru lyžaře a přešel na muziku. Od té doby jsem spíš usedal ke klavíru a hrál Chopina. Vyhrál jsem i nějaké interpretační soutěže, ale musel jsem při hudbě sedět, a to mě nebavilo.

Marek Ztracený s kapelou odehrají v rámci Tour de Léto dvacítku venkovních koncertů na výjimečných místech republiky|foto:Petr Kurečka

Spousta kluků se rozhodne, že bude zpěvákem, ale ne všichni si představují, že budou zpívat výhradně svoje vlastní písničky. Kdy jste se rozhodl, že si budete repertoár tvořit sám?

Já nejdřív vůbec nechtěl psát písničky. Studoval jsem na konzervatoři skladbu a můj sen byla filmová hudba. Ale zase se ukázalo, že je mi vlastnější bavit lidi na koncertech. Tak jsem začal skládat písničky a dával je textařům. Jenže jejich texty se mi nelíbily, začal jsem psát slova sám a nabízel zpěvákům rovnou celé písně. Pak mi ale přišlo, že je nezpívají tak, jak jsem si představoval. Takže jsem se přiměl i zpívat, což nebylo snadný, protože před lidmi jsem se styděl. Přitom když jsem hrál na klavír, nikdy jsem necítil ani náznak trémy, a to mohly být v sále třeba stovky lidí. Když jsem doma začínal se zpěvem, vždycky jsem čekal, až rodiče odejdou z baráku, a to jsem ještě z okna kontroloval, že už jsou opravdu pryč.

Kdy se to zlomilo, ten ostych?

Asi až v Praze na konzervatoři, kdy jsem si začal po barech přivydělávat jako hráč na piano. Sem tam mi nějaká manželka ruského nebo anglického návštěvníka poslala pár panáků a já po nich zpíval, že mě nemohli zastavit. (smích)

Ve třiadvaceti vás proslavila píseň Ztrácíš. První hit většinou zpěváka provází celý život, ale co autor a interpret? Snesete tu písničku ještě?

Dneska jsem strašně rád, že tu píseň mám. Štvala mě spíš v době, kdy jsem ji nemohl překročit. Byla tak výrazná, že jsem pár let neuspěl s žádnou jinou. V rádiích jsem slýchal „hele, sorry, ale Ztrácíš je prostě lepší“. Ale všechno má svůj čas. Přišly písničky Léto 95, Naše cesty nebo Tak se nezlob a začaly se dít věci. V tu chvíli jsem vzal Ztrácíš na milost. Rád ji hraju. Mimochodem muziku dělám hlavně kvůli koncertům, už když skládám, přemýšlím, na jakých místech by se mohli lidi naživo přidat, kde by si mohli zakřičet, protože o to mi jde, bavit lidi.

Příběhy hitů jsou často překvapivé. Vzpomenete si, jak vznikla píseň Ztrácíš?

Jasně. Někdy v sedmnácti nebo osmnácti jsem byl zhrzený láskou. Moje tehdejší dívka za mnou měla přijet do Prahy, ale ona, potvora, šla studovat do Brna. Chápete to, do Brna! (smích) A jak jsem z toho byl špatnej, napsal jsem písničku, o které jsem si byl jistý, že ji nikdo nikdy neuslyší. Ale jednou jsem ji natočil a poslal ji Martinu Červinkovi do Sony Music. Na Štědrý den toho roku jsem stál na mši v kostele v Rudě a zvoní mi telefon. Byl to Martin, že prý mi chce dát dárek k Vánocům, že uděláme desku. Jak je vidět, všechno špatný může být k něčemu dobrý.

Poznáte, že písnička, na které děláte, má hitový potenciál?

Poznám to podle toho, že si ji začnu sám od sebe zpívat. Nebo večer, když usínám, mi zní v uších, nemůžu se jí prostě zbavit. Pak si řeknu super, mám to.

Marek Ztracený na koncertu v červnu 2020 v Plzni|foto:Profimedia

Některé hvězdy rychle zazáří – a stejně rychle vyhasnou. Mohl to být i váš případ. Na úspěch své první desky jste nenavázal a nějakou dobu trvalo, než jste se zase dostal na výsluní. Čím to bylo, zpychnul jste?

Ztratil jsem se. Přišel jsem do Prahy ze Šumavy, kde se věří na podání ruky a na férovost, a najednou jsem se ocitnul ve světě, kterému jsem nerozuměl. Do toho jsem začal dost pít a to vám moc nepomůže, když máte dělat správná rozhodnutí. Já byl vždycky trochu problémový, už jako dítě, pořád jsem měl trojky z chování. A tak mi chvilku trvalo, než jsem se našel.

Proč jste si začal s alkoholem?

Protože jsem strašně společenskej. V Rudě máte dvě hospody a dva bary, všichni se tam navzájem znají, a v Praze jsem měl kolem sebe najednou asi tisíc barů, kde jsem se mohl seznamovat s lidmi, kteří mě zajímali. Ty večírky byly legendární. Jenže časem se to zvrtlo a já se najednou nechodil bavit, ale utíkal jsem tam před problémy. Ocitl jsem se úplně sám ve velkém světě. Kluk z hor, který se přes noc stal populárním a vůbec nevěděl, že to má i stinné stránky. Skoro jsem zapomněl, že jsem chtěl dělat muziku. Ale každý někdy klopýtne a já jsem krásný příklad toho, že i když se člověk na chvíli ztratí, může zase svou cestu najít.

Jste autorsky soběstačný. Ale píšete i pro další interprety. Je to těžší než psát pro sebe, nebo je to naopak úleva, odreagování?

Snažím se psát písničky ze života, protože věřím tomu, že když si někde něco přečtete a napíšete o tom písničku, že sice může být dobrá, ale bude tam chybět ten osobní prožitek. Tomu lidi přece jen věří víc. Takže když skládám pro jiné zpěváky, musí to být pro někoho, kdo mi sedí nebo ho znám a vím, že je o čem psát. Třeba Hanka Zagorová je strašně zajímavá, dlouho mi nedocházelo, jak se snažila jít hlavou proti zdi, taky mě baví, jaký má nadhled nad stárnutím. Lucka Bílá je zase správně prdlá, což máme společné. Ale koho neznám nebo mi nesedí, tomu nic nesložím, nešlo by mi to. Nechci být fabrika na písničky. Chci to dělat rád a musí to mít nějaký příběh.

Koncert pro klienty domova pro seniory v Janovicích nad Úhlavou |foto:Jitka Englová, Český rozhlas Plzeň

Poslední album jste nazval Planeta jménem Stres. Jak vlastně snášíte to, co k vaší profesi prostě patří – přeplněný kalendář, nekončící koloběh turné, ustavičnou mediální pozornost?

Jaký si to uděláš, takový to máš. Mám skvělé období. Jsem plný síly a odhodlání a ukrutně mě to celé baví. Rozumím si s fanoušky, mám okolo sebe skvělé lidi a rodina mě podporuje. Pozornost médií mi nějak nevadí. Kromě asi dvou novinářek, co mi házejí klacky pod nohy ,jsem s každým v dobrém vztahu. Dělají svou práci a já zase tu svou. Stačí najít cestu, aby byly spokojené obě strany.

Celá hudební branže vlastně už víc než rok čeká na to, až se přeženou zlé koronavirové časy. Jak jste tu nucenou pauzu využil?

Děkoval jsem rodičům, že mě přivedli na svět zrovna na Šumavě. Trávil jsem spoustu času venku, na skialpech, u kamaráda v posilovně a byl jsem hodně s rodinou. Skládal jsem nové písničky a taky jsem vymyslel deskovou hru Ztracená deskovka, která se skvěle prodávala. Mě se ta přestávka vlastně nijak nedotkla, ale přijít před takovými šesti sedmi lety, asi bych mluvil jinak. Na druhou stranu přeložit koncert je v mých očích to nejmenší v porovnání s tím, že někdo může ztratit někoho blízkého.

Ještě než pandemie loni udeřila, stihnul jste na konci února dvakrát za sebou vyprodat pražskou O2 arenu. Záznam koncertů teď vychází na DVD. S jakými pocity jste ty show po roce sledoval?

Překvapilo mě, že koncerty byly ještě lepší, než jak jsem si je pamatoval. Teď nemyslím naše výkony, ale atmosféru, která se přenesla i na DVD. Mimochodem, příběh té nahrávky je neuvěřitelnej. Dostal ji do rukou člověk, který měl záznam sestříhat. Neudělal jsem si žádnou zálohu a on s tím prostě zmizel. Nakonec jsem chodil po policajtech, naháněli jsme toho člověka po republice, protože jsem mezitím podepsal smlouvu s Novou, že záznam koncertu odvysílá na Silvestra. Tím se můj problém zdvojnásobil. Blížil se konec roku a já ten záznam pořád neměl. Až 16. prosince se mi konečně povedlo tu nahrávku získat.

Chlápek se nakonec objevil?

Ani nechtějte vědět, co všechno se muselo stát, aby se to povedlo… Tohle DVD je opravdu vybojované. Vlastně jako všechno v mém životě a o to víc si ho vážím.

Předskokanem Karla Gotta v Příbrami v roce 2019|foto:Jolana Nováková, Český rozhlas Region

Když jsme u DVD, někde jste zmínil, že se na sebe nerad díváte. Proto se ve svých klipech objevujete jenom jakoby mimochodem, zatímco příběh písniček ztvárňují herci?

Je mi to příjemnější. Já prostě nejsem dobrý herec a klipy, kde muzikanti dělají, že hrajou a hrozně to prožívají, považuju za přežitek. Taky jsem to zkusil, ale pak jsme natočili klip Léto 95, kde moji písničku „jako“ nazpívali Karel Gott, pánové Bartoška a Donutil, Lucka Bílá a mnoho dalších, a já zjistil, že to je ono, že se takhle k vaší písničce dostanou i lidi, kteří by si ji jinak nepustili. A tak jsem začal natáčet klipy s hvězdami typu Karla Rodena, což byl mimochodem můj splněný sen. A taky proč bych bral práci skutečným hercům? (smích)

Jak se vám daří získávat osobnosti takových jmen?

Ze začátku jsem byl v pozici kluka, který je v laufu, takže mi chtěl každý pomoct. To byl právě případ klipu Léto 95. Třeba panu Bartoškovi jsem napsal, jestli by nechtěl hrát v klipu situovaném do devadesátek, a za dva dny mi sám zavolal, jestli je ta role ještě volná. Vlastně jsem často ani nikomu nic neplatil. Když jsme k Valentýnu natáčeli klip na písničku Tak se nezlob, dělali v něm zadarmo kraviny třeba Jarda Jágr nebo Zdeněk Pohlreich. Oba říkali: „Proč bys mi platil, já jsem rád, že to budu moct pustit doma přítelkyni, až třeba zapomenu na výročí!“ Zajímavé je, že čím větší legenda, tím pokornější ty lidi byli. Ukázali mi, že bych asi taky měl změnit svoje chování.

Čtěte také

Marek Ztracený: Ze srdce nesnáším hraní ve videoklipech. Jako herec bych byl úplně neschopný

Až taková sebereflexe?

Vlastně jo. Bylo to pro mě inspirativní. Když někdo, kdo toho hodně dokázal a koho obdivujete od dětství, jedná pokorně, přirozeně a lidsky, rozhodně vás to formuje.

Máte sice svou koncertní kapelu, ale nechyběl vám někdy, jako vlastně sólovému zpěvákovi, ten klasický kapelový život, chemie rockové skupiny?

Chybělo mi to. Chtěl jsem to mít vždycky přesně tak, jak to popisujete. Zavedl jsem aspoň pravidlo, že u mě nehrají žádní kšeftaři. Když hrát, tak jen se mnou a žádný záskoky. A myslím, že na pódiu je to vidět. Kapela je pro mě každopádně důležitá, na mém úspěchu má velký podíl. Stejně jako už osmičlenný tým lidí, který mám k dispozici. S fanoušky ale stejně nejradši komunikuju sám. Jediná věc, která mi na tom vadí, jsou sociální sítě. Myslím si, že je umím dělat, ale berou mi svým způsobem radost ze života. Často říkám, že až jednou dosáhnu určitého bodu, všechny ty svý účty smažu. (smích)

V létě vyjedete na turné. Jak se jako muzikant zvyklý na velké scény vyrovnáte s omezením kapacity akcí?

Využijeme toho tak, že se budeme lidem víc věnovat. Když máte na koncertě tisíc lidí, skoro s každým si můžete podat ruku. Na Tour de léto s námi budou fanoušci vlastně celý den, dáme si spolu třeba fotbálek a taky s nimi budu vařit, protože hostem na šňůře bude Roman Staša, vítěz MasterChefa. Slibuju si od toho, že lidi budou domů odjíždět spokojení, protože dostali něco navíc. Uvědomil jsem si, že když jsem začínal, hrál jsem pro patnáctiletý holky. A ty holky teď o dvanáct let zestárly, mají svoje rodiny, děti, manžela, proč jim nenabídnout něco, co bude bavit všechny.

Celý rozhovor s Markem Ztraceným si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.