Z Osoblahy do Mexika i Favorit rodiny Nosticů. Vydejte se na výlet s autory Týdeníku Rozhlas
Ačkoliv pandemie slábne, i letos asi strávíme dovolenou převážně v českých luzích a hájích. Požádali jsme proto autory Týdeníku Rozhlas, aby nás pozvali na svá oblíbená místa po Česku. A není to žádná nuda – navštívíme zámek, kde málem zemřel filolog a historik Josef Dobrovský, i hřbitov, kde leží nejstarší Čech, který kdy vstoupil na americkou půdu.
Z Osoblahy do Mexika
Odsun německých starousedlíků učinil z pohraničí neutěšená místa a takové je i Osoblažsko v okrese Bruntál: ostrý výběžek z mapy republiky ze tří stran obklopený Polskem. Úrodný region, před válkou nazývaný slezskou Hanou, je dnes jednou z nejchudších oblastí v zemi. A nezaměstnanost trápí i nedávno vzniklou vyloučenou lokalitu na sídlišti v městečku Osoblaha.
Právě tahle vykořeněnost mě fascinuje. Nepotkávám tu davy turistů a několik místních nadšenců teprve zkoumá, co jsou to vlastně ty „dějiny Osoblažska“. Zážitkem je proto návštěva osoblažského muzea, které má pod palcem „pan řídící“ z místní školy Marian Hrabovský. Sbírka je unikátní už tím, jak leží na jedné hromadě. Německé přilby z války, zemědělské náčiní, staré lahve od piva…
Osoblažský židovský hřbitov je evropským unikátem, neboť zde odpočívá vídeňská židovská elita vyhnaná z hlavního města monarchie v roce 1670. Rád postojím třeba u hrobu Mešulama Žalmana, syna Izáka Marburga z Vídně, jenž v Osoblaze zemřel 12. března 1694.
Osoblažské náměstí sice tvoří převážně bytovky, ale pozor, není to „díra“. Právě na tomto rynku bydlel Johann Berger z Osoblahy, jenž v 16. století dobýval Ameriku spolu s Hernánem Cortésem, což nedávno zjistil historik Ivo Barteček. Pro městečko je to senzace, neboť Berger je v tuto chvíli nejstarším rodákem z českých zemí, který vstoupil na americkou půdu. Dosud prvenství patřilo jistému Morabovi z Brna, jehož pobyt v Mexiku byl doložen k roku 1536, Berger z Osoblahy však dosáhl Mexika už v roce 1519. Kdo se tedy chystá na dovolenou do Ameriky, určitě by měl napřed navštívit Osoblahu.
Ivan Motýl
Favorit rodiny Nosticů
V dobách, kdy byl abbé Dobrovský ještě mrštný mladík, působil jako vychovatel v rodině Nosticů, která krom skromného paláce na Malé Straně vlastnila také lovecký zámeček tehdy nazvaný Mes idées (Mé myšlenky), ležící v mrazové kotlině mezi Jindřichovicemi a Šindelovou v okrese Sokolov. V roce 1781 se Nosticové rozhodli vylepšit si jídelníček zvěřinou, a protože v řeznictví měli zavřeno, vyjeli něco ulovit do lesa. Zvláště krvelačná byla hraběnka Marie Alžběta, která jezdila na koni a střílela z dámské pušky.
Dobrovský nelovil, jsa pacifistou spíš přemýšlel o tom, jaké slovní příklady z matematiky dá svým mladým svěřencům, neb je učil počtům a měřictví. Právě když dokončil jeden z příkladů (lovci trefili jednoho srnce, pět zajíců a jednoho nadháněče), povšiml si, že hraběnka míří svému synkovi přímo na komoru. Vymrštil se a nebohého chlapce srazil k zemi a zalehl. Rána skutečně vyšla a trefila abbého do kyčle a chlapec z toho omdlel. Všichni se seběhli, křísili ho, až jeden hajný zaznamenal, že Dobrovský krvácí. Polomrtvého ho donesli do zámečku a tam nějakou dobu údajně zápasil se smrtí, čímž získal zaopatření v rodině Nosticově.
Zámeček posléze přejmenovali na Favorit. Na počátku 20. století byl přestavěn do současné podoby a do roku 1945 patřil Nosticům. V době, kdy jsme tam s dialyzovanými pacienty pořádali jejich „dovolené“, což byla léta osmdesátá, byl rekreačním objektem Pražského stavebního podniku, v roce 1990 přešel do soukromých rukou, v nichž úspěšně chátrá. Je přibližně v polovině tříkilometrové cesty mezi Šindelovou, do jejíhož katastru patří, a Jindřichovicemi, kde je další Nosticův zámek a mauzoleum na paměť jugoslávských zajatců, kteří tam za první světové války živořili a umírali v zajateckém táboře. Všude kolem jsou nádherné lesy, u zámečku dvě modřínové aleje a dřevěná kaple svaté Terezie z Avily, které všichni říkají Hubert.
V Šindelové je navíc technická památka, vysoká pec z 19. století, dále „kamenný hřib“ – zajímavý útvar vybroušený větry, poblíž je i rašeliniště. Komu by se chtělo šlapat déle, může dojít až k rotavským kamenným varhanám.
Radkin Honzák
Kryštofovo údolí coby dobré východisko
„Tato ves jest studenou a k životu drsnou, s krutým povětřím. Takové nepříjemné a divoké místo spíše se člověku oškliví, než aby vybízelo k bydlení.“ Navzdory tomuto textu z roku 1678 vás zvu právě sem, do jednoho z nejmalebnějších míst v Čechách. Možná ne zrovna za tuhé zimy, i když během adventu je zde pod dřevěným kostelem svatého Kryštofa tradičně vystavován monumentální dřevěný betlém malíře Josefa Jíry. Ostatně mají tu i celé betlémářské muzeum. K potěše oka slouží i lidová architektura, jedinečně rozprostřená v horském plenéru tak, jak jednotlivé osady starých havířů stoupaly stále výše do hor, za rudnými ložisky. To vše korunováno masivem blízkého Ještědu. Inu, kraj povídek a románů Karoliny Světlé.
Možná už ani nemusím psát o zdejší raritě, orloji zbudovaném z bývalé trafostanice… Kryštofovo údolí, kdysi pašerácké rejdiště, je nyní turistickým rájem par excellence. Velice půvabnou přírodně-technickou konfiguraci tvoří i historický železniční viadukt a na něj navazující téměř kilometrový tunel. Vypravíte-li se dolů k řece Nise (zde se nechodí nahoru či dolů snad jen v hospodě) ke zřícenině Hamrštejnu, můžete či spíše musíte využít k jejímu překonání „samoobslužný dřevěný kabinkový osobní mostní přepravník“ neboli transbordér, jedinečné dílko známého architekta Martina Rajniše. A vezměte si s sebou plastovou lahev na vodu, je zde totiž úzkým profilem! Až v závěru pobytu si nás jeden ze zdejších krčmářů natolik oblíbil, že – rozhlédnuv se předtím obezřetně kolem – otevřel dveře tajného kumbálu, plného prázdných plastových lahví, aby nám spiklenecky jednu věnoval…
Jaroslav Vanča
Další tipy na letní výlety po Česku najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
