Směšnost a hrůznost jsou sestry. Edgar Ladislava Klímy ve Strašidelném létu na Dvojce

Není divu. Zakladatel moderního hororu byl Klímovým oblíbeným autorem. Oba je spojoval i destruktivní alkoholismus. Na rozdíl od Poea se však Klíma za svého života nedočkal většího uznání. Většina jeho děl byla vydána posmrtně a celý život se potýkal s hmotným nedostatkem, ze kterého však brzy učinil životní styl.

Ladislav Klíma (1878–1928) se plně oddal studiu filozofie a nejrůznějším experimentům na sobě samém, mystifikacím a autostylizaci. Opovrhoval penězi a psaní pro něj často znamenalo jen nutné zlo pro zajištění obživy. A přesto vnesl do české literatury originální, zcela nekonvenční umělecký styl. Jednoaktovka Edgar, kterou pro rozhlas upravil v devadesátých letech dramaturg Pavel Minks, je perfektní ukázkou Klímovy tvorby. Letošní Strašidelné léto na Dvojce hru uvádí v neděli 25. července.

Edgarovu milenku Viktorii si zahrála Simona Stašová|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Posluchač zastihne hlavního hrdinu Edgara v obětí s milenkou Viktorií. Záhy se ale ukazuje, že temným stínem jejich vztahu je Edgarův děd Benedikt. Přestárlý zlomyslný, ale také velmi bohatý stařec pronásleduje Edgara ve snách i po své smrti. A nejen ve snách. Edgarovi a s ním i posluchači se rychle začne rozplývat hranice mezi snem a bděním, mezi realitou a fikcí. A právě odtud pramení ona hororová podstata příběhu. Jednoznačně ji přiživuje i rozhlasový výkon Jiřího Holého – představitele monstra, který fyzickou odpornost a hnus, o nichž se ve hře mluví, dokázal převést do čistě akustické, o to strašidelnější polohy.

Téměř sto let po Klímově smrti nás může překvapit, jak aktuálně vyznívá jeho nadsázka a ironie odkazující k červené knihovně.

Klíma jde však ještě dál a děsivou atmosféru typicky mísí s komičností. V tomto i jiných dílech je často fascinován kýčem. Téměř sto let po Klímově smrti nás může překvapit, jak aktuálně vyznívá jeho nadsázka a ironie odkazující k červené knihovně. Některé dialogy by dnes mohly směle konkurovat venezuelským telenovelám. Výsledkem je hrůzná groteska. Toho si byli vědomi i dramaturg a režisér, když do prologu hry vetknuli Klímovu úvahu ze slavné novely Jak bude po smrti: „Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mystériu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a féerickou hrůznou groteskou.“

Tíživou atmosféru umocňuje další Klímovo filozofické téma. Tím je vůle. Edgar bojuje s vlastní vůlí a snahou vymanit se z dědova vlivu a sklonů k páchání zla. Jak se mu to podaří, se dozví posluchač v závěru rozhlasové hry.