Jan Palach - 19. leden 1969
V čase, než skončil život Jana Palacha, studovali jsme stejnou školu jako on. Jen jinou fakultu. Osobně jsme se neznali. Ale byli jsme vrstevníci a nejspíše jsme žili velmi podobné životy.
Do nich, stejně jako do životů celé generace, tehdy velmi ostře vstoupila tragická srpnová návštěva bratrských vojáků v „železných maringotkách“. Byli jsme těmi krylovskými bratříčky u nezavřených vrátek. A noc neměla být krátká.
V srpnu 1968 jsme prožili vzdor, jednotu i osobní odvahu mnoha lidí. Už na konci roku jsme vnímali, jak vzdor slábne, jednota se drolí a do všech skulin vnikají pramínky strachu, pragmatické bezohlednosti a lhostejnosti, Režim ordinoval společnosti velmi silný uspávací prostředek. Studenti protestovali, studenti stávkovali. Student Jan Palach se rozhodl k čemusi většímu, osudovému. Jeho čin byl tak silný, že jsme vlastně nemohli dojít k tomu, abychom se s ním nějak vnitřně vyrovnali. Jasně si jen vybavuji tu nekonečnou řadu lidí, kteří se mu přišli poklonit v den jeho pohřbu. A na rakev v moři květin na nádvoří Karolina.
V té době vycházel v Praze literární časopis Plamen. Patřil Svazu československých spisovatelů. Po Palachově smrti se tam rozhodli otiskovat sloupky mladých autorů pod titulem Hlídka Jana Palacha. Účel byl zřejmý. Aspoň touto formou se pokusit střežit Palachův odkaz. Jeden z textů jsem měl tu čest napsat. Vyšel v čísle čtyři. Trochu neuměle jsem se v něm snažil popsat naši situaci a charakterizovat, jak nastupuje normalizace. Nakonec Palachova hlídka zmizela. Režim Plamen zastavil.
Až za dvacet let se na Václaváku, místě Palachova osudového protestu, sešli i jeho jménem lidé a řekli své „dost“. Bylo to však opravdové „dost“? Tážeme se dodnes.
