Co nás dostalo do kolen aneb Kultura v roce 2018
Už po desetiletí se redaktoři a spolupracovníci Týdeníku Rozhlas vždy na sklonku roku svěřují se svými největšími kulturními zážitky uplynulých měsíců. Můžete je brát jako tip na to, co vám loni v úmění uteklo, stejně jako důvod k depresi - leccos z toho, co anketa vyzdvihuje, už nikdy nedoženete. I když, jak píše jeden z respondentů, ,,nikdy neříkej nikdy"...
Jaroslav Vanča pedagog, výtvarný publicista
Podle samotného autora, věhlasného režiséra, animátora a venkoncem surrealisty Jana Švankmajera jde v případě jeho knihy Cesty spasení o románovou dystopii. Čtenář ji však spíše ocení jako hravou a čtivou (jistěže v patřičné míře surreálné znepokojivosti) asociativně literární koláž interview, deníkových zápisků, poznámek a nápadů, jakož i anket Surrealistické skupiny. Text oplývá humorem, a to jak příznačně surrealistickým, oním effenbergerovským „cynismem fantazie“, tak i „pábícím“ humorem haškovsko-hrabalovské ražby, v obou případech silně nekorektním. Jednomu z důležitých, až obsesivních Švankmajerových témat - haptickému vnímání (jež se pokouší objektivizovat a systematizovat četnými experimenty) - odpovídá i podoba knihy, jejíž šitá vazba z haptického materiálu par excellence, černého plyše, je příjemná na dotek, jak je jen možno. Zároveň objemná, výpravná i sličná kniha dokládá, že nakladatelství dybbuk má „své“ surrealistické autory viditelně rádo...
Jana Vašatová redaktorka ČRo Vltava
Vystoupení souboru Sarband s dokonalými pěveckými sólisty (Syřan Rebal Alkhodari s neuvěřitelným rozsahem a sopranistka Dilek Gecerová), kde se propojovala díla z křesťanských žaltářů se skladbami, které podle nich tvořil v turečtině původem polský protestantský šlechtic, žijící v Turecku, Ali Ufki. V mládí byl zajat a prodán na sultánský dvůr, jeho sestra byla za sultána provdaná a on sám proslul jako diplomat, hudebník a překladatel. Byla to skutečně hudba světa - přitom žádná „worldmusic“ - jen důkaz, jak k sobě tehdy měly kultury a národy blízko. Večer na festivalu v Postupimi nesl titul Pod jedním nebem.
Radim Kopáč literární a výtvarný kritik
Literatura z Malty: Immanuel Mifsud: Ve jménu Otce (i Syna). Literatura z Čech: dvě knížky ilustrované Galinou Miklínovou -Eva Papoušková: Cílovníci a Petr Stančík: H2O a poklad šíleného oka. Fotografie z Ameriky, z newyorské ulice třicátých až sedmdesátých let: Helen Levittová ve vídeňské Albertině. A jako bonus absurdní drama s živými figurami v přímém přenosu, dirigované kašpárkem, který „nikdy neodstoupí. Nikdy.“ -Nikdy neříkej nikdy.
Alena Sojková redaktorka Týdeníku Rozhlas
Letošní Dvořákova Praha mě dostala do kolen. Po léta pečlivě budovaná tvář a dramaturgie festivalu vyvrcholila v září přehlídkou sólistů, s kterými se tak často nepotkáváme (klavírista Krystian Zimerman), nových jmen (švédský dirigent Daniel Blendulf) i respektovaných orchestrů (Camerata Salzburg nebo Academy of St Martin in the Fields). Těmi nejsilnějšími zážitky však byly odvážná dramaturgie (vyprodaný koncert s Schonbergem a Messiaenem, Bernsteinova symfonie Věk úzkosti, velkolepá Svatá Ludmila) a zaujetí celého týmu vedeného Markem Vrabcem. Skoda že tento dream team je už minulostí.
Jaroslav Beránek výtvarný publicista
Letošní rok byl pro mne ve znamení impresionismu a Františka Kupky. Koncem jara jsem totiž viděl skvělou výstavu v londýnské Národní galerii nazvanou Monet a architektura. Zvláště předposlední sál byl přímo chrámem impresionismu. Na jedné stěně visela plátna studií katedrály v Rouenu, proti nim mistrovy obrazy londýnských nábřeží. Na podzim jsem pak mohl navštívit vynikající retrospektivu jednoho z nejlepších českých malířů - Františka Kupky, mého velkého oblíbence. Patří za to dík té naší Národní galerii, která tuto výstavu uspořádala. V takovém množství už asi nikdy Kupkovu tvorbu neuvidíme!
Přemysl Hnilička, publicista
Kulturním zážitkem roku je pro mne bezesporu brněnské nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Neobyčejně lyrická, ale zároveň také nápaditá, vtipná a hravá inscenace, jejíž scéna se mi svým řešením vryla navždy do paměti. Zapojení talentovaných dětí, skvělé výkony hlavních představitelů (Jana Srejma Kačírková, Svatopluk Sem) a neobyčejná režijní invence (Jiří Heřman) - a ke všemu možnost vidět to všechno opakovaně ze záznamu na YouTube!
Vít Závodský, divadelní publicista
Při nesnadném rozhodování mezi řadou kvalitních artefaktů z mnohotvárné oblasti Thálie volím bienálovou zážitkovou mozaiku šestého ročníku mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2018, věnovaného stému výročí Československé republiky. Zdejší Národní divadlo, které během náročné rekonstrukce hlavní budovy repertoár (včetně jubilejní Libuše) úspěšně přeneslo například do pavilonů brněnského výstaviště, zahájilo provoz hlavní budovy originálním výkladem Příhod lišky Bystroušky. V rámci devatenáctidenního podzimního vějíře pestrých akcí dokázalo poté s účastí renomovaných českých i zahraničních souborů v osobitých pojetích unikátně nabídnout mistrovo kompletní jevištní dílo.
Jan Jaroš, filmový publicista
Je chvályhodné, že se Česká televize pochlapila a navzdory ukrajinským protestům uvedla výjimečný polský snímek Volyň, v němž režisér Wojciech Smarzowski přiblížil hrůzné vyvražďování polského obyvatelstva ukrajinskými nacionalisty během druhé světové války. Věřím, že ČT uvede i další dílo tohoto režiséra, a sice Klérus, satirický i mrazivý vhled do zákulisí polské katolické církve. V Polsku se na tenhle snímek, konzervativními církevními kruhy zavržený, vypravilo přes pět milionů lidí (!), ale zdá se, že u nás žádný distributor zatím neuvažuje o jeho uvedení. Z literární produkce bych vyzdvihl dva záslužné počiny, které zmapovaly jak dějiny AMU (tedy umělecké školy, kde se připravují budoucí filmaři, divadelníci i hudebníci), tak dějiny Národního filmového archivu, bohužel jen v éře společného československého státu. Zbývá tedy opovědět nejnovější kapitoly vývoje...
Kamila Boháčková redaktorka Týdeníku Rozhlas, filmová publicistka (Cinepur)
V uplynulém roce mi výrazně utkvěly dva zážitky, shodou okolností spjaté s dnes tak bohatým a různorodým médiem animace. Vybavuji si masterclass Borise Labbého na třeboňském festivalu Anifilm, kde tento mladý francouzský experimentátor promítl svou dosavadní tvorbu včetně svého nejnovějšího filmu La Chute Labbého filmy jsou strhujícími audiovizuálními básněmi o spojení člověka s vesmírem i koloběhem dějin. Zcela jinou polohu animace představuje celovečerní snímek irské režiséry Nory Twomeyové Živitel, který vypráví příběh jedenáctileté Parvany, jež žije v afghánském Kábulu, ovládaném Tálibánem. Podobně jako před časem Persepolis i Živitel ukazuje, jak obtížné postavení dodnes v některých zemích ženy mají. Aby Parvana zachránila rodinu v nelehké situaci, musí chodit ven přestrojená za chlapce. Animovaná forma dodala příběhu podstatnou symbolickou rovinu a dokázala zároveň složité téma podat odlehčeně a přístupně i pro diváky stejně staré, jako je kreslená Parvana.
Tomáš Pilát, redaktor ČRo Vltava
Všichni známe oscarový snímek Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze. Jeho projekce na pražském bubenském nádraží, ze kterého za války odjížděly tisíce Židů do koncentračních táborů, byla velmi působivá. Obzvlášť, když tu byli i někteří pamětníci a účastníci oněch neblahých událostí. Koukal jsem na plátno, kde snaživí slovenští fašisté posílali Židy svého městečka do transportů, vzápětí na nádražní budovu (doposud v příznačně žalostném, zdevastovaném stavu), a pomalu se ocitl v úplně jiném čase - zdálo se mi, že jsem účastníkem všeho toho smutného dění. Silná byla i pražská projekce ukrajinského filmu Kyborgové režiséra Achtěma Sejitablajeva. V něm ukrajinští vojáci s nadlidským úsilím brání letiště v okupovaném Doněcku a obecně celou svoji zemi, po které pase větší a silnější soused. Značnou část publika v kině tvořili Ukrajinci, kteří snímek nesmírně prožívali. Tato atmosféra se přenesla na všechny, kteří ten večer do kina Světozor zavítali.
Bronislav Pražan divadelní publicista
Chvíle, kdy mě nějaké umělecké dílo zaskočí a fascinuje, jsou, jak stárnu, stále vzácnější. V roce 2018 se mi to stalo, když jsem na výstavě Z akademie do přírody, uspořádané Západočeskou galerií v Plzni, spatřil díla dvou malířů, které jsem do té doby ke své hanbě neznal: László Mednyánszky a László Paál - kvůli nim se chystám navštívit Slovenskou národní galerii. Obdobně silně na mě zapůsobila sbírka povídek Jeffreyho Eugenidese, přeložená z angličtiny Martinou Neradovou a vydaná Argem pod názvem Z první ruky. A z divadla, které sleduji nejsoustavněji, musím jmenovat tři inscenace: Zelenkovu Eleganci molekuly Dejvického divadla, Schillerovy Úklady a lásku, kterou ve Františákově režii uvádí Švandovo divadlo, a Jařabův Podivuhodný případ pana Holmese Divadla Na zábradlí.
Agáta Pilátová filmová publicistka
Velice se mi líbil způsob, jak se Česká televize vyrovnala s kulatými jubilei roku 2018, k nimž připravila sérii zvláštních, většinou kvalitních projektů. Zejména se mi líbilo, jak pojednala sté výročí vzniku republiky a srpnovou okupaci před padesáti lety. Myslím tím především moderování Jakuba Železného, zpravodajské vstupy po celý den, ale také sérii dokumentárních filmů věnovaných historickým událostem. Přinesly řadu zajímavých, mnohdy nových informací i pohledů na dějiny. Také další silný kulturní zážitek obstarala veřejnoprávní obrazovka: velmi mě zasáhl televizní film Davida Ondříčka Dukla 61 - výtečným scénářem, režií i hereckými výkony.
Kateřina Rathouská vedoucí Tvůrčí skupiny Drama a literatura ČRo
Ze svých zážitků musím zmínit Pražský divadelní festival německého jazyka, který českému obecenstvu umožnil zhlédnout Richarda III. v režii Thomase Ostermeiera. Téměř tříhodinové představení (bez přestávky) uteklo nečekaně rychle. Lars Eidinger v hlavní roli podal skvostný výkon - jeho Richard se baví tak, až z toho mrazí a je „hnusno“ a „šklebivo“ zároveň. Z oblasti nezávislé scény připomeňme alespoň interaktivní projekt Bordel L ’Amour souboru Depresivní děti touží po penězích, který diváky láká i děsí, nebo vynalézavou instalaci Kračun Apoleny Vanišové a Petra Krušelnického, po právu ověnčenou jednou z cen Divadelních novin.
Milan Šefl redaktor Týdeníku Rozhlas
Na tuhle dvojstránku se všechno nevejde, a tak jen telegraficky: Hamleti, Požitkáfii a další průběžně navštěvovaná představení jubilujícího Divadla Na zábradlí. Kyliánovský večer Mosty času baletu Národního divadla v Praze. Stále styloví Depeche Mode v 02 areně a davem odzívnutý Pharrell Williams s N. E. R. D. na Colours of Ostrava. Světový František Kupka ve Valdštejnské jízdárně a ikonická Invaze 68 Josefa Koudelky ve Veletržním paláci. Znepokojující von Trierova novinka Jack staví dům a seriál Paola Sorrentina Mladý papež na ČT. A ten největší „zásah“ na konec: šumavští samotáři v jedinečné knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině.
Milan Pokorný ombudsman Českého rozhlasu
Vybavují se mi vzpomínky na dva koncerty s jedinečnou atmosférou. První věta Brucknerovy Deváté symfonie a De Profundis Miloše Boka v podání Českého hornového sboru s varhaníkem Alešem Bártou. Monumentální a velkolepé, stejně jako klasicistní architektura největšího žitavského kostela Johanniskirche, zásluhou festivalu Lípa Musica. A v kontrapunktu k tomu letní podvečer v kostelíku svatého Jiljí v Mladějově, pěvci Michael Kubečka s Karolínou Žmolíkovou, čistá radost i pro lidi, kteří už se nevešli dovnitř a obklopili kostel, protože prostě chtěli být s hudbou.
