Slovo ,,nestíhám" nesnáším

Petr Janda

Olympic hraje už padesát pět let a Petr Janda je u toho skoro od začátku. V šestasedmdesáti ho pořád baví cvičit na kytaru a učit se nové věci. Po rovných padesáti letech od vůbec první české rokenrolové desky Želva připravil s o desítky let mladšími spoluhráči novinku Trilobit. Zvuk Olympiku občerstvili muzikanti z prestižní Berklee College of music v Bostonu, kam český manažer školy Miroslav Váňa opakovaně Petra Jandu zve koncertovat se studenty z celého světa.

Jeden z největších českých hitmakerů jako by prostě popíral přírodní zákony.

Olympikem prošla spousta muzikantů. Kdo z nich vám dneska opravdu chybí?

Mirek Berka. To byl náš klávesák, který by dneska asi jako jediný z bývalých spoluhráčů splňoval současný parametry. Byl to opravdu skvělej klavírista. Jak by hrál dneska, to samozřejmě nevím, umřel v roce 1987.

Název Olympic vymyslel první manažer kapely, inspiroval se stejnojmenným klubem ve Spálené ulici. Neštval vás ten název někdy, nezvažovali jste přejmenování?

Tendence k tomu v šedesátých letech byly. Za prvé nám zněl Olympic moc řecky, za druhé nás to spojovalo s olympijskými hrami, což se k rokenrolu vůbec nehodilo. Jenže najednou byla na světě Želva a měnit název kapely už bylo těžký. Vadí mi ale vlastně dodnes. Názvy jako Beatles nebo Rolling Stones se mi líbily hned, Olympic mě nebavil, abych pravdu řekl.

Taky zněl moc anglicky, proto vám ho komunisti pozměnili sami.

Na konec nám dali písmenko „ká“. Původní „céčko“ bylo v sedmdesátých letech zakázaný, a tak je na deskách ze sedmdesátých let nápis Olympik. Až po revoluci jsme to vrátili na původní Olympic.

Jak moc vás ještě obtěžovali komunističtí dozorci?

Na Supraphonu sídlila instituce ČÚTI čili Český úřad pro tisk a informace. Vzpomínám si, že za textaře v něm seděl Ivo Fischer, to ale nebyl cenzor, spíš člověk, který sám uměl texty psát - skvělý napsal třeba pro Matušku. Uměl taky češtinu, dbal na to, aby se užívala správně. Myslím, že by dneska nevadilo, kdyby někdo jazyk takhle hlídal. Vedle Fischera byl ale v ČÚTI i další takovej opravář, ten sledoval, aby v textech nebyly nějaký pofouchliny na režim. A občas zasáhnul.

Jak třeba?

Vzpomínám si, že se mu nelíbila vánoční písnička ze sedmdesátýho druhýho, k níž mi napsal text Jirka Štaidl. V refrénu stálo: „Zpátky svobodu a píseň vánoční.“ Jako že dáme svobodu kaprovi, že ho nesežereme, ale pustíme. Zpívat o návratu ke svobodě v roce 1972, to se asi cenzorovi udělalo před očima pořádně rudo. Podobných zásahů bylo samozřejmě víc.

Olympic v dnešním složení: Jiří Valenta, Milan Broum, Petr Janda a Martin Vajgl

Z dnešního pohledu to vypadá spíš úsměvně.

Víte, cenzura, to je něco tak tupýho... Kdyby to tenkrát pustili, nic by se nestalo, normální člověk by si ze slov „zpátky svobodu“ nic nevyvozoval a režim by kvůli tomu nepadnul. Hrátky mocipánů jsou někdy legrační.

Obal vaší nové desky Trilobit je vlastně kopií obalu Želvy od výtvarníka a bývalého bubeníka Olympiku Jana A. Pacáka, jen s výměnou zvířátka za vyhynulého členovce. Chtěli jste tím něco vyjádřit?

Říkal jsem si, že ta naše želva lezla sice velmi pomalu, ale ulezla hodně daleko, až k té fosílii. Mohlo by se to jevit i tak, že nová deska je naše labutí píseň, ale já bych to tak ještě neviděl.

Trilobit vychází neuvěřitelných padesát let po albovém debutu Olympiku. Co vás po těch letech ještě motivuje zavřít se do studia a vytvořit novou nahrávku?

To kdybych věděl. Jsem asi extrémně pracovitej, taky mi skládání písniček jde poměrně lehce, moc se s tím netrápím. Celý život si průběžně dělám poznámky, a když je potřeba něco složit, vyberu z těch náčrtů nápady a jako vyučený skladatel už to pak nemám moc těžký. Novou desku motivovala jedna obrovská výzva. V roce 2016 jsem odehrál koncert v Berklee College of Music v Bostonu s kapelou složenou ze studentů z celého světa a od té doby jsem nosil v hlavě, že by byla paráda, kdybych si ty muzikanty mohl přivézt do Čech do studia a novou desku natočil s nimi. Technika těch muzikantů totiž byla enormní. Nakonec se na albu podíleli kytarista Alex Darson a klávesák Eren Basbuk, oba spolupracují s Jordanem Rudessem, což je klávesák ze skupiny Dream Theater. Víte, mám ještě dost sil, baví mě hrát na kytaru, baví mě zpívat, vystupovat. Tak jsem si říkal, že by bylo dobrý udělat desku, která by nás přece jen zase posunula.

Prý jste kvůli americkým hostujícím muzikantům začal mohutně cvičit na kytaru...

Já cvičím pořád, ale teď už jinak. Nehraju stupnice, spíš se snažím o neobvyklé intervaly, skoky, abych to neměl tak jednoduchý. Snažím se pořád sám sebe překvapovat a dokázat si, že i v mým věku se dá nejen udržet ve formě, ale že ještě můžu jít dál. Proto taky pořád dvě až tři hodiny denně cvičím.

„Teď jsem si rozjel tu Ameriku, možná si slibuju, že se tam třeba nějaká písnička chytne. Je to moje tajné přání, ale moc už v to nedoufám. Doba jde dopředu, všechno je jinak. To máte jako kdybyste chtěl začít závodit se starým autem…“

Deska Trilobit vrcholí bluesovým songem s textem Pavla Chrastiny. To působí symbolicky, on byl přece v časech Želvy hlavním textařem Olympiku, ne?

My měli v začátcích textaře dva, Chrastinu a Frantu Čecha. Dával jsem v té době dvě písničky tomu a dvě písničky tomu. Anebo jsem si dokonce vzal od jednoho verze a od druhýho refrén, takže byli spoluautory. Chrastina měl jako textař svoje limity. Nastoupil jako neskutečnej novátor, jeho texty Želva, Dědečkův duch nebo Snad jsem to zavinil já, to byl úplně jinej závan. Ale pak už se mi zdálo, že trochu pokulhává. Tehdy už tu byli Rytíř a Vrba, kteří psali rozmáchleji, víc básnicky a mně se jejich texty hodně líbily. Chtěl jsem s Rytířem něco napsat, ale limitovala mě dohoda, že nesmím v rámci kapely dělat písničky s někým jiným.

Když jsme ne kvůli tomu, ale kvůli jiným věcem v devětašedesátým Chrastinu vyhodili, hned jsem požádal Rytíře o spolupráci a on napsal třeba Dynamit, Otázky... Najednou to byl posun.

Zdeněk Rytíř byl klíčový v trilogii Olympiku Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř. To byly na svou dobu hodně ambiciózní projekty. Proč jste jako klasická rokenrolová kapela vykročili směrem k art rocku?

K tomu se schylovalo už dlouho. Zdeněk už nechtěl jen psát písničky, usiloval o koncepční celek, kterej by měl hlavu a patu. Já jsem se toho chytnul, říkal jsem si, že to uděláme komplet s výpravou, kostýmy, promítáním. Prostě velkej tvar. Ale pořád jsme neměli téma. Až nás napadlo životní prostředí, který u nás tenkrát začalo být mizerný. Vznikly Prázdniny na Zemi. Pak jsem přišel s námětem Ulice, což se Rytířovi nejdřív moc nelíbilo. Odolával dlouho, ale nakonec téma přijal. Potom jsme udělali ještě Laboratoř, kde byl tématem technický pokrok. Komerčně nejúspěšnější byla Ulice, pak Prázdniny na Zemi a Laboratoř. Jenže i té Laboratoře se prodalo dvě stě tisíc kusů.

Je to příhoda kluků, kteří neměli prachy na nový struny, tak si je nechali čistit v oční optice. Pravda, je to text hodně epickej, pragmatickej. My ale o téhle písničce říkáme, že je nejhezčí z celýho alba. Má nejhezčí stavbu, zvuk, zvláštní harmonii. A ten příběh je strašně silnej, protože holka, o které zpíváme, loni zemřela. Jmenovala se Ája Dvořáčková a byla fotografkou v Malostranské besedě. Těšil jsem se, že jí tu písničku věnujeme právě na koncertě v Besedě, ale bohužel ji od nás dostala až po smrti.

Jako první klip a video jste ale zveřejnili skladbu Jsi moje. Proč?

To je moje osobní zpověď, jak jsem se seznámil se svou současnou ženou, taky hodně epická věc. Málo poezie, tu já neumím, bohužel. S manželkou jsem se seznámil, když jí bylo osmnáct let. Já byl o čtyřicet let starší. Jsme spolu už taky osmnáct let, to je neuvěřitelná, snová věc. Jsi moje je moc krásná skladba a to piano, které na začátek a na konec písně nahrál Eren Basbuk, je nádherný.

Baví vás ještě vyrážet na turné? Na jakém místě je ve vašem muzikantském žebříčku koncert? Je výš než studiová práce?

Všechno má něco do sebe, ale musím říct, že šňůry miluju. Všechno mám na turné rád, i ten sbalenej kufr i ten pokoj v hotelu, kde jsem nikdy nebyl.

Jsou ještě hotely, ve kterých jste nenocoval?

Je spousta novejch hotelů... Každopádně ty současný, to je úplně jiná úroveň než ty, ve kterých jsme spávali zamlada.

Mezi nejstarším a nejmladším členem současného Olympiku je dnes věkový rozdíl více než třiceti let. Jak se to projevuje - třeba právě na turné?

Nijak, aspoň doufám, že nijak. Zaplatpánbu. Myslím, že jsme naprosto rovnocenní, jsme kamarádi, naše vztahy jsou v pohodě. V kapele se věkový rozdíl tak nějak ztrácí.

Zajímavé je, že nové album jste na podzim nevydal jen vy, ale taky vaše dcera Marta. Pro ni je to sólový debut. Neměl jste tendence jí radit, pomáhat?

Neměl, já zrovna dělal svoji desku, takže ani nebyl čas. Martě jsem léta letoucí nadával, jaká je ostuda, že nemá svoji desku. Pravda, měla dítě, vnučce Marušce je teprve pět let, tak chápu, že třeba první tři roky mateřství neměla na nic čas. Najednou se do toho ale pustila, naskládala spoustu věcí. Neslyšel jsem všechno, ale to, co jsem slyšel, se mi líbilo. Je to osobitý. Jiný. Nevím, k čemu bych její desku přirovnal. Točila se u mě ve studiu, tak jsem si občas chodil poslechnout.

Marta je hodně známá v Německu, kde léta působí s kapelou Die Happy. Máte představu, jak úspěšná je její německá kariéra?

To tady lidi ani netuší, jak je tam dobře zasazená. Zpívala nejen s Die Happy, hostovala i s finskými Stratovarius, spolupracovala s oblíbenou zpěvačkou Doro Pesch, s kapelou Revolverheld natočila písničku, která má na internetu asi čtyřicet milionů zhlédnutí. To je šílený číslo, kterýmu se v Česku nikdo ani nepřiblíží.

Mimochodem, posloucháte současné české kapely?

Ono není moc co poslouchat, rád bych, ale máloco mě osloví. Snad Dymytry, ti to mají jistě dobře našlápnutý.

V čem mají dnešní muzikanti výhodu oproti kapelám z dob vašich začátků?

Jsou absolutně svobodní. To je základ, když chcete dělat rokenrol, protože bez svobody se člověk jen smaží a kroutí. Pořád má pocit, že něco nejde. Další výhoda je vybavení. My když začínali, tak tu nic nebylo, nástroje, desky, nebyl tu ani nikdo, kdo by mě naučil hrát na kytaru. Ten nástroj byl tehdy nový, nikdo ho neučil.

Jak jste sháněli nástroje?

Komba, klávesy nebo kytary se vozily zvenku pokoutně, nebo se nechávaly jako by darovat tetičkami ze Západu, které ve skutečnosti neexistovaly. Člověk musel podvádět, aby se dostal k pořádnýmu nástroji.

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání týdeníku Rozhlas.