Aktuální témata v roztodivném hávu
Základem nového loga Městských divadel pražských jsou verzálkou kontinuálně napsané názvy jeho tří scén - ABCROKOKOKOMEDIE. Jejich pořadí je zaměnitelné - podle toho, u které se zcén je logo užito. Tou hradbou písmen jako by chtělo nové vedení divadla zdůraznit kompaktnost souboru, organizační i tvůrčí propojenost divadel.
První inscenace uvedené v ABC, Rokoku a Komedii pod novým vedením nicméně signalizují, že poetiky inscenací se na jejich jevištích budou zřejmě lišit.
Ufoni a šovinisté
Anglický dramatik Edward Bond (1934) napsal hru Moře před čtyřiceti lety. A jak bylo u plodů postmoderny obvyklé, její žánr je nevyhraněný: klouže od tragédie přes komedii až k sentimentu. Slovenský režisér Ján Luterán, který v ABC Moře pohostinsky nastudoval, jeho žánrovou rozostřenost zachovává. Což lehce mate diváky i herce.
Příběh se odehrává těsně před první světovou válkou v anglickém přímořském městečku. U jeho břehů ztroskotá v bouři loďka se dvěma námořníky. Jeden z nich zahyne - především kvůli pasivitě záchranářů. Jejich vůdce - majitel galanterie, jehož pološílenost zdařile vystihuje Viktor Dvořák - totiž považuje všechny příchozí z moře za nebezpečné ufony. Tento úlet autor nepřímo motivuje ztuhlým kastovnictvím tehdejší Británie. Městečko ovládá panovačná dáma (Veronika Gajerová), která svými příkazy a rozmary všechny deptá. Deptaní pak hledají, koho deptat dál, a aby mohli s lidmi manipulovat, věří i fantasmagoriím. Jediný, kdo se tomuto šovinistickému mechanismu (dnes opět aktuálnímu) vymyká, je poustevnický alkoholik. Jeho představitel Hanuš Bor je z celého ansámblu nejpřesvědčivější. Většina ostatních hledá pevný bod žánrové mnohoznačnosti v tónu realistické konverzačky, která se od dosavadních inscenací ABC nijak neodchyluje.
Samožerci
České šovinisty si bere na paškál nová komedie Davida Drábka Kanibalky: soumrak samců. Autor ji na scéně Rokoka také sám zrežíroval. Jejími hrdiny je dvojice detektivů: alkoholička Iggy, jejíž otrlost a drsnost suverénně zpřítomňuje Vanda Hybnerová, a transsexuální komisař, který si nechává říkat Diana. Jeho lhostejnost vůči profesi a plné soustředění na genderovou proměnu s jemnou grácií črtá Jiří Hána.
Tihle dva mají za úkol vetřít se do tábora „slušných lidí“, kteří se připravují na ozbrojený odpor proti přílivu muslimů do Čech. Groteska přerůstá až do dada persifláže v momentu, kdy Iggy upadá do snu a povídá si s torzem Václava Klause, jenž započal pohlcovat sám sebe, a to od nohou. Archetyp všech českých samožerných populistů je ve výcvikovém táboře slušňáků vystřídán svým ideovým následníkem Tomiem Okamurou. Co se děje pak, by bylo škoda případným zájemcům o tuto bláznivou burlesku prozrazovat. Upřít jí nelze vyhraněný styl, jasný žánr ani snahu ukázat na podobu a prameny naší současné společenské i politické mizerie. Opravdovým sukcesem by ovšem bylo, kdyby některý ze jmenovaných politiků autora zažaloval podobně, jak to učinila Helena Fibingerová v případě jeho rozhlasové hry Koule.
Filozof a kůň
Také Divadlo Komedie započalo svou novou etapu novou původní hrou - Konzervativcem Davida Zábranského. V režii Kamily Polívkové začíná jako přípitek diváků stým narozeninám dnes již neexistujícího Československa. Po parodisticky pojatém plácání moderátora (Petr Vančura) si mohou diváci sednout do hlediště a vyslechnout již vážněji míněné, leč často nepůvodní filozofování o podstatě času. Stanislav Majer, kterému bylo přisouzeno, dělá vše možné, aby je učinil zajímavým. Plazí se po jevišti, obnažuje svou krásnou hruď, zouvá si boty... Jisté oživení nastane příchodem malého Michala Nogy, jenž zastupuje Slováky. Ke katarzi dochází, když po převyprávění Nietzschovy janovské historky s bitým koněm je na jeviště postrčen ztepilý živý kůň. Ten mlčí.
