Jako jet na kole rozmanitou krajinou

30. září 2018

Grafický designér Tomáš Padevět byl radu let jako art director spojen s filmovým Febiofestem. Od roku 2014 je známý především jako nápaditý vydavatel. Připravil dramaturgicky promyšlený komplet Písně sametové revoluce, obsáhlý box swingových CD Orchestru Karla Vlacha, ale vydal i raritní nahrávky Evy Olmerové a Hany Hegerové.

Nyní přichází s další unikátní kompilací Země československá, domov můj (?), jež na pěti CD prostřednictvím českých, slovenských a československých písní mapuje sto let od vzniku republiky.

Historie republiky se vám vešla na pět kompaktních disků. To vychází na dvacet skladeb na cédéčko. Vážně to vyšlo tak, že na každý rok připadá jedna písnička?

Má snaha taková byla. Občas se stalo, že v daném roce nebyla natočena vhodná skladba a naopak v jiném roce vznikly dvě nebo i více písní, které odpovídaly dramaturgické představě. Jindy klame rok prvního vydání, který se liší od data vzniku nahrávky. První píseň boxu Kde domov můj je už z roku 1914, ale je jedinečná a nešlo začít jinak než Emou Destinnovou.

Podle čeho jste vybíral zástupce toho daného roku? Byla kritériem jen proslulost té skladby?

To rozhodně ne. Nejde o hity, ale o písně, které se svým textem vztahují k republice, vlasti, domovu anebo obecně známým místům a věcem jako je například Ještěd, Čezeta, Tatra, Matějská pouť a podobně.

Dá se říct, že vaše kompilace je v něčem reprezentativním vzorkem české populární hudby - ve zkratce od Destinnové po Cermaque?

Myslím, že ano. Je to dáno už tím širokým rozsahem. Při poslechu všech nahrávek si posluchač uvědomí jakou cestu urazila česká, slovenská nebo československá píseň a samozřejmě její autoři a zejména interpreti. Od hudby lidové po rap. Přiznám se, že už sám nejsem schopen poslouchat album jednoho interpreta. Mám pocit jednotvárnosti. Tenhle výběr je však tak pestrý, že si lze udělat dobrou představu o naší populární hudbě. Každá skladba je něčím výjimečná.

Některé písně se dočkaly svého prvního vydání. Jak jste přišel k těmto nahrávkám?

Díky dobrým vztahům s Českým rozhlasem, Supraphonem nebo Rozhlasem a televízií Slovenska. Několik je ze soukromých archivů sběratelů šelakových desek. Píseň Přerovská je třeba přímo od Miroslava Palečka. Mám z takových úlovků radost. Na všech mých titulech najde posluchač něco objevného, nečekaného.

Na jednom výběru se setkávají Kryl s Gottem, Radůza s Červenou, Hašler s Xindlem X... Vyplývá z té z dnešního pohledu nesourodosti něco o českém vkusu, posluchačských preferencích?

Myslím, že jsem jediný, kdo se pokouší právě o tuhle žánrovou pestrost, ovšem rozhodně ne nahodilou. Dramaturgie alba je jasně vymezena, jako tomu bylo třeba u Protestsongů nebo Písní sametové revoluce. Jsem nesmírně rád, že se podařilo přesvědčit i Jaroslava Hutku, Radůzu nebo zmiňovaného Cermaqua. Různorodost žánrů byla pro mě důležitá, aby průřez stoletou historií byl co nejobjektivnější a postihoval mnohé proudy. Vždyť’ naše země je pestrá podobně jako vkus posluchačů.

Vydal jste unikátní alba Evy Olmerové, Hany Hegerové nebo orchestru Karla Vlacha a býváte nazýván hudebním archeologem. Kde se u vás vzal ten zájem o staré nahrávky?

Hudbu šedesátých let jsem si objevil už jako dítě. Byla to umělecky převratná doba, vzniklo hodně kapel a kvalitních písní. Baví mě objevovat a uchovávat. Ponořit se ještě hlouběji, to přišlo právě s Karlem Vlachem a jeho swingovým obdobím. Naopak úpadek u nás nastal v sedmdesátých letech vlivem normalizace, ale pak na konci dekády už nastoupila rocková a alternativní scéna a opět skvělé hlasy a legendární nahrávky.

Máte nějaký vydavatelský sen?

Sny si plním každým vydaným titulem. Vždyť’ kdo dnes může vydávat, kromě Supraphonu, například Hanu Hegerovou? Ale spíš bych rád v budoucnu objevil velký talent, který by přinesl na českou hudební scénu něco nového.

Zlaté časy hudebních vydavatelství jsou dávno pryč, desky se spíš stahují, než prodávají. Zisk jistě nemusí být základní motivací, ale co vás vede k tomu, že pořád vydáváte krásná alba s hudbou vesměs dávných desetiletí?

Svým způsobem zaplňuji bílá místa, která zbyla po vydavatelských žních devadesátých let. Hudba je zkrátka jen dobrá nebo špatná. Já se snažím uchovat tu kvalitní, dávat ji do historických souvislostí. Rád bych posluchače udržel u poslechu desky právě těmi náladami, které se prolínají a probouzejí v člověku často silné emoce. Jako když jedete na kole několik hodin rozmanitou krajinou...

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více o tématu