Ich bin ein Škvorecer!

Nejnovější úlohou člena Divadla Na zábradlí, kde načíná už svou pátou sezonu, je postava velitele hasičů v seriálu internetové televize Stream.cz Hasičárna Telecí, jenž se má svým vyzněním blížit Okresnímu přeboru - takže zase komediální žánr. Jakub je ale neobyčejné vtipný i v civilu a dovede s humorem sobě vlastním zodpovědět i relativně vážnou otázku.
Uvidíte sami.

Jaká je vaše role v seriálu Hasičárna Telecí?

Velitel hasičů v Jelení je takový frajírek, chvastoun, který nevynechá jedinou příležitost, aby se nevysmál kolegům ze sousedního Telecí, jaká jsou to telata, když se jim něco nepovede. Často si ale naběhne a nakonec vypadá jako vůl. Ale věřím, že někde hluboko v něm, kam nevidíme, hoří dobré lidské srdce, jen to na sobě nedává znát.

Hasiči to v Čechách od filmařů schytávají už od dob Hoří, má panenko. Čím to, že mají takový komický potenciál?

Nemyslím, že to schytávají ve špatném. Zrovna Hoří, má panenko je, myslím, spíš milý lidský portrét než výsměch. Sbor dobrovolných hasičů je specifický tím, že jsou v něm lidé různých profesí, kteří se rozhodli, že budou svůj volný čas trávit společně činností, která vyžaduje profesionální znalosti a velkou odpovědnost. Není to jen zábava - dnešní venkovští hasiči leckde suplují činnost různých okrašlovacích spolků, běžných za první republiky. Nehasí jen požáry, ale mnohdy zavlaží i úhor mezilidských vztahů, protože jsou často jediným organizátorem a garantem kulturního a společenského dění obce. A přestože, když je potřeba, jednají jako jedno tělo, mají různé pracovní i soukromé zázemí, a to je téměř bezedná studnice lidských a osudů a zápletek, které z určitého úhlu pohledu mohou mít komický potenciál. A toho by byla přece škoda nevyužít. Ale vždy se smějeme především sami sobě.

Natáčeli jste ve Škvorci, což je ale vesnice jen jako - drtivá většina obyvatel dojíždí pracovat do nedaleké Prahy. Nechtělo to spíš opravdový zapadákov?

Škvorec je moc pěkný městys. Nevím dokonce, jestli tam režisér Pavel Nosek nekoupil nějaký dřevník, jak byl tím místem okouzlen. Nakolik se však z této obce povedlo štábu udělat zapadákov, teď nejsem schopen posoudit. Ale upřímně, někdy je mnohem větší zapadákov Smíchov než Škvorec. A abych parafrázoval J. F. Kennedyho, říkám hrdě a nahlas: Ich bin ein Skvorecer!

Tvrdíte o sobě, že žijete v Praze, ale doma že jste v Jizerských horách. Jste tedy spíš venkovský člověk?

Jsem v Praze žijící vesničan, kterému se stýská. Nejraději bych trvale bydlel v našem domě ve Frýdlantském výběžku, kde na zahradě potkáte všehovšudy pár srnek, jezevce, slepýše anebo dezorientovaného seniora. Když jsem ale na venkově příliš dlouho, jsem rád, když se mohu osobně ujistit, že Praha ještě stojí. V euforii se dokonce svezu třeba i metrem anebo podniknu dlouhou procházku autem po magistrále. Náturou jsem venkovan, ale je problém, že s tím, co umím, nebo spíš neumím, se uživím jen ve velkoměstě.

Jizerské hory je široký pojem. Kde to tam máte nejradši?

Frýdlant v Čechách, se svým hradem a zámkem, fascinujícím už Franze Kafku, který zdejší podivně absurdní genius loci intenzivně vnímal. Je to město plné bizarních zákoutí, protikladů a rázovitých lidí, jako ostatně celý tento kraj, který byl zmítán 20. stoletím a nasákl do sebe přízraky lidských osudů, které nejdou odsunout. Zkrátka: Osudety.

Před deseti lety jste na sebe asi prvně výrazněji upozornil v jiném seriálu - Comeback. Jaké to bylo, účinkovat jako „hlavní herec vedlejších rolí“?

To byla krásná práce se skvělými lidmi ve všech profesích. S tím nápadem, že budu v každém díle hrát jinou postavu, přišel tenkrát Tomáš Baldýnský a já jsem mu dodnes moc vděčný za to, že mě přemluvil a prosadil.

Jakub Žáček|foto: Martin Pekárek / CNC

V jiném seriálu Kosmo jste se vydal do vesmíru - taky díky sponzorovi letu, drůbežáři Hrabišovi. Dostala se k vám nějaká reakce ze strany předobrazu téhle postavy nebo jeho sympatizantů?

Popravdě řečeno, ne. Ani jsem to nečekal. Ale možná takové ohlasy teprve přijdou. A třeba se někdy, jakoby náhodou, udusím párkem. Uvidíme. Každopádně jsem rád, že pro náš let jsme ve skutečnosti žádného soukromého sponzora nepotřebovali a že toto břemeno na sebe vzala Česká televize. Dodnes obdivuji odvahu veřejnoprávní instituce, která nám umožnila podívat se do vesmíru za peníze koncesionářů.

Studoval jste DAMU u profesora Krofty. Proč jste si vybral zrovna katedru loutkového divadla?

Já si ho ani tak nevybral - on zrovna ten rok, když já dělal přijímačky, otevíral ročník a ukázalo se, že to byla moje výhra, když mě přijal. A dnes už vím, že kdybych se měl rozhodovat znova, vyberu si jeho a nikoho jiného. Josef Krofta byl jednou z nejvýraznějších evropských divadelních osobností a i přes jeho specifickou poetiku nám nikdy nevnucoval svůj pohled na divadlo. Vždycky ho zajímalo, jaké máme my, jeho studenti, názory. U každého přesně rozpoznal jeho přednosti a slabosti, věděl, jaký máme vkus a co chceme v umění dokázat. Pomáhal nám naši představu uskutečnit, dopřával nám svobodu, podporu a ochranu. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho poznal jako pedagoga i jako člověka.

Máte nyní nějaké loutkařské aktivity?

Ano, dodnes s několika přáteli občas animuji nemožné existující i neexistující předměty v Loutkovém divadle Československo.

Váš otec je známý básník. Nefušoval jste mu někdy do řemesla?

Fušoval. Ale brzo jsem toho nechal - básníci se sotva uživí. A tak jsem už brzo pocítil, že mým údělem je být herec. Ten totiž umí umí zahrát, že je bohatý, i když třeba zrovna umírá hlady. Básník, ten čím má větší hlad, tím víc píše a jenom plýtvá papírem, který by se dal použít na tisk akcií.

Umíte nějakou jeho básničku nazpaměť?

Umím. Ale teď si nevzpomenu, která to je.

Prvním vaším významnějším filmem byli Zoufalci, což platí i o radě jiných herců vaší generace, jako jsou Václav Neužil, Simona Babčáková, Jaroslav Plesl... Bral jste ten film jako generační, našel jste se v těch postavách -zkušenostmi, životním pocitem?

Našel. A dodnes potkávám lidi, kteří Zoufalce viděli teprve nedávno a tvrdí, že je film oslovil - a to už patří skoro do jiné generace. Já si každopádně jako zoufalec připadám často dodnes.

Před Vánocemi přijde do kin hodně očekávaná filmová pohádka Čertí brko. Jakou postavu jste si zahrál? Fotky z natáčení budí dojem, že na place bylo veselo?

Většinu času jsem trávil ve společnosti čertích kolegů Lukáše Latináka a Vaška Kopty, takže jsem měl o zábavu postaráno. Václav ale, jako vášnivý filmař amatér, neplýtval časem a během jedné pauzy se mnou, coby hlavní postavou, natočil svou uměleckou odpověď na Warholův experimentální snímek Spánek. A já už se nemohu dočkat, až ho uvede v nějakém artovém k in ě . Jinak moje role je Čert - archivář, který je ozubenou a nepostradatelnou součástkou nemilosrdného soukolí byrokratického inferna. A je trochu blbej.

Spolupracujete i s rozhlasem. Mám rád minutovou hru Staří známí, v níž s kolegou Hamplem ztvárňujete muže, kteří se upřímně vítají při setkání v MHD a obligátním dialogem dospějí k tomu, že se vlastně vidí poprvé. Která z rozhlasových prací zatím nejvíc bavila vás?

Před třemi lety jsem měl to štěstí, že mě režisér Aleš Vrzák obsadil do rozhlasové hry Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše Podletí. Společně s Jiřím Lábusem jsme ztvárnili dvojici hlasatelů stanice Vltava, kteří moderují postupně se rozpadající přímý přenos z festivalu vážné hudby. Na té práci bylo zajímavé především to, že se natáčelo v reálném prostředí - vlastně jako film. Stáli jsme třeba na nádvoří zámku, tak jak bylo předepsáno ve scénáři, kolem nás chodili zvukaři s mikrofony a my říkali svůj text. Mohlo by se zdát, že natáčet rozhlasovou hru tímto způsobem je vlastně zbytečné, ale myslím, že to dostalo úplně jedinečnou atmosféru, které bychom ve studiu na Vinohradské těžko docílili. Na tenhle projekt vzpomínám moc rád.

Většina herců rozhlas miluje, každý z trošku jiných důvodů, ale shodují se v jednom - že rozhlasový mikrofon neoblafnete. Co láká na práci v rádiu vás?

Rozhlas byl odmalička moje oblíbené médium. Mnohem víc podněcuje představivost, dává prostor vaší fantazii a není tak agresivní jako televize. Vždy jsem toužil v rozhlase něco dělat, a když mi jeho dveře otevřel Dimitrij Dudík, měl se mnou jako se začátečníkem trpělivost a já jsem mu za to dodnes vděčný. Je to takový můj rozhlasový „strejda", dodnes s ním moc rád spolupracuji.

Známe vás i jako moderátora, uváděl jste třeba nominační večery Českého lva. Dá se srovnat tréma před představením a večerem, jehož jste průvodcem coby „spíkr?

S Českým lvem mám velice intenzivní zkušenosti. Tři přímé přenosy nominačních večerů mě vytrénovaly natolik, že už mně paradoxně trému z moderování devalvovaly. Přes únavu, lecjaké chyby a třeba i rozčarování to byla zkušenost k nezaplacení. Také kvůli báječným kolegům, které jsem si naordinoval do páru, Marku Danielovi, Ester Kočičkové a Simoně Babčákové, bez kterých by mě tam bylo jenom půl.

Váš životní partner Marek Cpin je asi nejžádanější český scénograf. Čeho si na jeho práci nejvíc považujete vy osobně?

Toho, že je prostě nejlepší. A také si na něm velmi vážím, že je schopen - jako člověk, který má tak vyhraněný vkus a silné výtvarné cítění - žít tak dlouhou dobu s někým, jako jsem já.

S Markem Cpinem jste se zapojili do kampaně Prostě láska iniciativy HateFree Culture, čímž jste připomněli svou orientaci. Změnil se podle vašich zkušeností pohled veřejnosti na homosexualitu od doby, kdy jste v roce 2007 uzavřeli registrované partnerství?

Určitě se u nás tato menšina může cítit lépe a svobodněji než třeba na Slovensku nebo, nedej Bože, v Polsku. Ale stále jsou mezi lidmi zakořeněny určité anachronické stereotypy, ať už se jedná o adopce dětí, nebo uzavírání sňatků. U nás se často používá floskule: „Mně homosexuálové nevadí, a le . " To je pokrytectví demagogů. Když přijedete do takzvaného zahraničí, můžete se tam cítit v tomto ohledu svobodněji. Ať si pochybovači a nevěřící bátorové udělají poznávací zájezd po skutečně vyspělých zemích Evropy. Drážďany jsou dvě hodiny cesty autem, Mnichov nebo Hamburk o něco déle, letadlem jste v Berlíně za padesát minut. A to je jen Německo, náš sousední stát, nemluvím o Holandsku, Beneluxu, Skandinávii, Francii nebo Itálii. Ať tam jedou, ať se koukají kolem sebe a uvidí, jak tam lidé vedle sebe žijí bez ohledu na to, co kdo kam komu strká, jak moc rádi řešíme u nás, a co se prej píše v bibli nebo co je proti přírodě - přitom proti přírodě se nejvíc vymezuje právě samo lidstvo, jako druh.

Kampaň Prostě láska vznikla na podporu festivalu Prague Pride, který taky letos vyvrcholil průvodem hrdosti. Právě ten je ale části jinak spíše tolerantní heterosexuální většiny společnosti trnem v oku.

Společnost, která nevydrží jednou ročně průvod lidí, z nichž je pár převlečeno za opačné pohlaví, je slabá a sexuálně frustrovaná. Zdravá a silná je ta společnost, která to ustojí. A nejde jen o LGBT minoritu. Jde také o to, jak mnohdy velká část společnosti popírá základní principy humanity. Eskaluje se negativismus vůči etnickým menšinám a hysterizuje se uprchlická krize. I o tom je Hate Free. Opravdu potřebujeme polojaponského polopodnikatele aby nám tu začal pohvizdovat naší starou trapnou nacionalistickou písničku? To bychom jako hrdý, a přesto čestný národ v pravdě neobstáli a čekal by nás krutý ortel. Nebo Ortel? Přesto jsem optimista a věřím v to, že každý člověk je v základu dobrý, jen si to dobro nesmí zaskládat lhostejností a nesmyslnými ideologiemi. Je asi pořád třeba se občas nechat vyfotit a ukázat ostatním, že se nestydíte za to, že jste člověk. Liberté, égalité, fraternité!

Jste členem souboru Divadla Na zábradlí, jedné z našich nejosobitějších scén. Na co se v nastávající divadelní sezoně těšíte nejvíc?

Těším se na reprízy našich programových hitů Požitkáři a Hamleti v režii Jana Mikuláška, které jsou i po několika letech stále vyprodané, stejně tak se těším i na novinku podle geniálního a skandálního románu Thomase Bernharda Mýcení. S padajícím listím pak spadnu na jeviště coby odporně záporná postava v příběhu Sherlocka Holmese, jak ho převypráví David Jařab. Nejvíc se nemůžu dočkat kolegů, až zase začneme v šatně zlobit!