Sága rodu kloboučníků

Klobouky jsou doloženy již na vyobrazeních ze starověké Mezopotámie a ještě koncem 19 . století se na veřejnosti nesměl bez klobouku objevit nikdo, komu alespoň trochu záleželo na společenském renomé - profesor, lékař, ale i řemeslník nebo domkař V té době patřila habsburská monarchie ke kloboučnickým velmocem a jedno z měst severně od Dunaje bylo dokonce zváno světovým hlavním městem klobouků. Sotva uvěřit, že tato kloboučnická metropole ležela na území dnešního Česka. Její původní název - Neutitschein - však dnes už nikomu nic neříká.

Pod kopcem, na němž se tyčil mohutný hrad, kdysi žili medvědi. Podle staré pověsti se s jedním z nich kvůli záchraně malého chlapce dala do boje udatná Jitka, dcera hradního pána. Před rozzuřeným zvířetem ji zachránil pastýř, její budoucí manžel. Na místě, kde byla zachráněna, nechala Jitka postavit kapličku. Vedle ní pak je jí manžel zbudoval lovecký zámek, věnovaný statečné bojovnici. To byl základ města, které tu později vzniklo - Jitčin, tedy Jičín. Pověst asi není pravdivá, zato je pravda, že roku 1313 vydal Jan Lucemburský ve prospěch osady pod hradem Starý Jičín listinu, která jí udělovala právo vybírat clo a mýto. Proto váže městečko Nový Jičín svůj vznik s datem udělení tohoto privilegia. Pravděpodobně již tehdy užívali jeho obyvatelé český i německý název, protože příslušníci obou národů v něm žili svorně.

Důležité je, že výhodná poloha na křižovatce významných obchodních cest měla na rozvoj Nového Jičína - Neutitscheinu -příznivý vliv.

Řemeslo má zlaté dno

Šestnácté století bylo pro Nový Jičín obdobím hospodářského rozkvětu. Prim hrálo soukenictví. Urbář z konce století uvádí, že z celkového počtu dvou set řemeslníků tvořili jednu třetinu soukeníci. Po Jihlavě byl Nový Jičín druhým nejvýznamnějším střediskem soukenické výroby na Moravě. V rychle se rozvíjejícím slezském městě patřily řemeslnické rodiny k nejváženějším. A po celá desetiletí sem přicházeli a hledali obživu i další, většinou z Nizozemska a Německa. Lze se domnívat, že již v 16. století se ze soukenického řemesla vyvinula výroba klobouků. Například v roce 1506 je v kronikách připomínán Prokop Klobúčník a roku 1519 „Duchek řemesla kloboučnického, který u Prokše klobúčníka dělá“.

Novojičínských kloboučnických mistrů však je š tě nebylo tolik, aby dokázali založit samostatný cech. To se podařilo až 7. května 1630. Čtrnáct bodů, jež obsahovaly tehdy přijaté cechovní artikuly, mělo především odborný charakter. Mezi podmínkami pro dosažení mistrovství byla například ustanovení o učební době, 0 tovaryších a podobně. Cechovní mistři-kloboučníci prodávali své výrobky na trzích, kam neměli přístup cizí prodavači -s výjimkou výročních trhů.

Zrození kloboučnické dynastie

V té době - roku 1625 - se mezi místními řemeslníky objevil i jistý Gottfried Huckel, který na moravsko-slezské pomezí přišel z bavorského Wurzburgu. Usadil se nedaleko Nového Jičína, ve Fulneku, a oženil se s dcerou soukenického mistra Hielschera. Jejich syn Paul Heinrich dosáhl významného společenského postavení - stal se hejtmanem na hradě Fulneku. K udělení vysoké funkce přispěla zřejmě skutečnost, že Paul studoval na kněžském semináři. Druhý syn Johann Gottfried Huckel se stal po svém otci kloboučníkem.
Toto řemeslo postupně zdědili všichni mužští příslušníci rodu Huckelů a ve Fulneku je provozovali dalších více než sto padesát let.

Klobouky se však vyráběly především v sousedním Novém Jičíně. Mezi řemeslníky tu panovala velká konkurence, ale měli tu vhodnější podmínky. Proto se koncem 18. století Huckelové rozhodli stát se součástí početné novojičínské řemeslnické komunity. Jako první z rodiny získal mistrovské právo roku 1799 Johann Nepomuk Huckel. Podařilo se mu založit vlastní dílnu v domě na Courierringu (dnešní ulici Generála Hlaďa) a ještě téhož roku obdržel mistrovské právo. Tím rokem se také datuje zrození firmy Huckel v Novém Jičíně.

O půlstoletí později, roku 1848, vyslal Johann Huckel své syny na zkušenou do evropských zemí, aby se tam seznámili s pokroky v tovární výrobě. Moudrá myšlenka byla naplněna v roce 1865, kdy s podporou svých synů došel Johann Huckel k rozhodnutí pořídit do výroby moderní stroje poháněné parním pohonem. V celé rakouské monarchii se k podobnému počinu neodhodlal žádný jiný kloboučnický mistr. Výsledky se dostavily okamžitě. Malá Hucklova továrna na Dolní bráně přestala stačit požadavkům všech zákazníků. V jižní části Nového Jičína, kde se původně nacházely starobylé rybníky a sádky, byla proto postavena v průběhu několika měsíců nová fabrika, jejíž půdorys se v podstatě zachoval dodnes. A 1. ledna 1868 byla do obchodního rejstříku zapsána firma Hutfabrik Johann Huckel's Sohne, která se na příštích pětasedmdesát let stala základním kamenem „hlavního města kolobouků světa“.

Nevídaný rozmach

Nová továrna byla vybavena nejmodernějšími stroji, o jakých se jiným kloboučníkům nesnilo. Pracovalo na nich tři sta zaměstnanců. Počátkem sedmdesátých let Huckelové pohotově zareagovali na prusko-francouzskou válku a získali odbytiště nejen na evropských, ale především na zámořských trzích, kam dříve dodávaly své výrobky pruské a francouzské firmy. A přicházela ocenění - na výstavě ve Filadelfii i ve Vídni. Sám císař František Josef I. propůjčil majiteli firmy Zlatý záslužný kříž s korunou.

Z širokého okolí přicházeli do Nového Jičína stále noví dělníci. Záhy překročil jejich počet tisícovku a stále se zvyšoval. Výroba klobouků v tehdejší kloboučnické továrně však nebyla lehkou prací. Denně přicházelo do továrny ke zpracování na šestnáct tisíc kusů kůží; ty putovaly přes vlasostřižnu, valchu, barvírnu, úpravnu, zdobírnu až do balírny a továrnu opouštěly ja ko hotové plstěné klobouky.

Koncem třicátých let 20. století již podnik zaměstnával tři tisíce lidí. Když měla být pořízena jejich společná fotografie, skoro se nevešli na největší prostranství továrny. Výroba měla k dispozici tisícovku různých strojů poháněných čtyřmi parními kotly s turbínami o denní spotřebě dvou až tří vagonů uhlí.

Klobouk dolů

Když byly ve třicátých letech srovnávány kapitálové možnosti největších československých průmyslových podniků, dostala se firm a Huckel na jedno z předních míst, hned za Baťův obuvnický koncern. Je příznačné, že právě na Moravě, prakticky vedle sebe, sídlily dva mamutí podniky zaměřené na výrobky vycházející vstříc široké obci spotřebitelů.

Těsně před vypuknutím druhé světové války bylo sotva dvacetitisícové městečko považováno za neoficiální metropoli světového kloboučnictví. Úspěšné zavádění vědy a techniky do procesů výroby vedlo rodinné příslušníky k zájmu o další vědní obory, které už neměly s kloboučnictvím mnoho společného. Huckelové tyto „výlety do jiných sfér“ rádi financovali, protože zvyšovaly prestiž „kloboučnických Rotschildů“. Během první třetiny 20. století se v rodině Huckelů vyprofilovaly dvě osobnosti, které své životní úspěchy opřely právě do výzkumu, vědy a techniky.

Velikou láskou Fritze Huckla (1885 - 1973) se stala auta. Zabýval se konstrukcí malolitrážních osobních vozů a závodních automobilů, se kterými se zúčastňoval mezinárodních závodů. Fritzův zájem nebyl náhodný. Jeho strýc si vzal za manželku dceru továrníka Ignaze Schustaly, z jehož továrny v Nesseldorfu (dnešní Kopřivnici) vyjel roku 18 97 první osobní automobil ve střední Evropě Prasident.

V garážích u Huckelů již tehdy stály dva parní automobily, ale také nejstarší automobil značky Daimler. Fritz Huckel získal ve Vídni technické vzdělání, a když později začal závodit, spřátelil se s uznávanými osobnostmi automobilismu - manažerem sportovního týmu Mercedes Alfredem Neubauerem, závodníkem Alexandrem Kolowratem či konstruktéry Ferdinandem Porschem a Hansem Ledwinkou. Jeho sportovní a konstruktérské úspěchy byly nevídané. Roku 1912 předvedl svůj vůz Minerva na hlavním nádvoří zámku Schonbrunn i císaři Františku Josefu I.

Také jeho bratranec Hugo Augustin Theodor Huckel ml. (1899 - 1947) získal titul inženýra na Technické vyšší škole ve Vídni, ale v oboru elektrotechniky a mechaniky. Krátce působil ve Spojených státech, ale již tři roky po promoci, roku 1927, se stal členem Společnosti pro cesty do vesmíru. Jeho kolegy byli Wernher von Braun, autor známé rakety V-2, a další mladí, ale i významní raketoví konstruktéři Hermann Oberth a Johannes Winkler. Působili v dnešní polské Wroctawi, kde vydávali časopis Die Rakete, konstruovali rakety a snili o letech do vesmíru.

Inženýru Huckelovi bylo jen něco přes třicet, když se 14. března 1931 v 16.45 hodin podílel na úspěšném testu rakety HW-1. první rakety se spalovacím motorem v Evropě. Dodejme, že za písmenem H v názvu rakety se skrývalo příjmení potomka někdejšího přistěhovalce z Wurzburgu, soukeníka a punčocháře, jehož rod se vypracoval od píky ke světovému věhlasu.

Soumrak bohů

Firma Johann Huckel a synové nepřežila druhou světovou válku. Jednou z příčin byl fakt, že v Novém Jičíně odedávna převažovalo německé obyvatelstvo. Po nástupu nacismu v Německu se město stalo baštou Henleinovy strany. V té době v něm žilo asi čtrnáct tisíc obyvatel, z toho čtyři tisíce Čechů. Po Mnichovu se někdejší rakouský Neutitschein stal součástí Hitlerovy třetí říše a podíl obyvatel české národnosti poklesl na dva tisíce.

A Huckelové? Už před příchodem Rudé armády, která Nový Jičín osvobodila 6. května 19 45, odešli všichni členové rodiny na Západ. Někteří se pokusili pokračovat v podnikatelské činnosti, ale většina se rozptýlila po celém světě. Pokud by zůstali doma, zcela jistě by neprošli národnostní očistou, protože by se na ně vztahovaly Benešovy dekrety.

Nepochybně by jim nepomohla ani skutečnost, že Hugo Huckel ml., nadějný raketový odborník třicátých let, odmítl osobní nabídku Adolfa Hitlera podílet se na vývoji jeho „zázračných zbraní“, kterou přijal například již zmíněný Wernher von Braun.

Nový Jičín přesto zůstal „městem klobouků". Výrobu se podařilo na přelomu čtyřicátých a padesátých let obnovit a následnická česká firma Tonak dnes dodává klobouky do více než padesáti zemí světa. To už je však jiná historie.