Jaká je podoba smrti. Čeští výtvarníci oslovení záhrobím
Že umělecké koketování s tématem smrti oslovuje nejspíše výtvarné publikum, těšící se mládí či zdraví a nejlépe obojímu, vědí umělci někdy od časů Andyho Warhola.
Kde také ještě najít záchvěv dobrodružného pocitu cesty do neznáma na skrznaskrz zkomercializované planetě než právě tam, odkud není návratu ani za sebevětší majlant.
Pocit jistého znejistění je zkrátka zlatou žílou inspirace duchovně vyprázdněné doby. V těchto slovech se však netají osten, namířený proti výstavě s příznačným názvem Vanitas, kurátorsky připravené odborníkem na fenomén dekadentnosti Otto M. Urbanem hned v několika prostorách pražského DOXu. Je – řekl bych – dobře zdramaturgována, odvíjí se od spíše prvoplánových velkých formátů a místy poněkud zastydlé šokantnosti k meditativním obsahům a až znepokojivým vyústěním, proplétá se mezi autorským pozérstvím, filozofujícími reflexemi a bytostným tematickým zakotvením.
To vše ji činí někdy poněkud exploatační a dokumentátorskou, místy vyzývavou, především však popkulturní. Píárová slova o obětech covidu, stánek s květinami naproti pokladně, jakož i samotný výstavní termín, zakončený Dušičkami, ponechme raději pod čarou této recenze.
O programovosti výstavy svědčí i to, že třetina zastoupených prací vznikala až pro ni samu. Zájmu vystavujících se nelze divit, připomeňme zde jen, že kupříkladu motiv lidské lebky je ve svém uhrančivém tvaru výtvarným úkolem vděčným i náročným. Své o tom jistěže věděl i takový Paul Cézanne. Umělců, kteří se mu věnují takříkajíc průběžně, není mnoho (zde Josef Hnízdil či Ivan Pinkava). Na malířský či sochařský projev dalších se takříkajíc „chodí“, spolehlivě přitáhnou nejen mladé publikum (Josef Bolf, Krištof Kintera, Lukáš Rittstein, David Černý).
Zastoupení jsou zde ovšem i „klasici“: dva velcí, leč svým tvaroslovným projevem nesouměřitelní asamblážisté s poněkud již okoukaným výrazem surrealisticky či postmoderně oduševnělého sarkasmu – Jan Švankmajer a František Skála. Zcela nově autentickým výtvarným projevem se naopak vyznačuje kurátorův „objev“, s nastoleným tématem bytostně (spíše duševně než duchovně) souznějící, enigmaticky introvertní Siegfried Herz, jehož samostatná výstava paralelně probíhá v jiných prostorách DOXu.
Metaforika marnosti
Výstava – pánbů zaplať – nečpí duchařinou, život po životě ponechává stranou. Přirozeněji k ní patří motiv květin v duchu natura morta (Martin Mrkva, Aleš Růžička, na jiný způsob Jan Gemrot či Vladimír Skrepl) či tematizace samotného pohřebnictví.
Zde nad jiné vyniká citlivě konceptualizovaný projev sochařů Martina Zeta a Dagmary Šubrtové. A vůbec významově, až katarzně obtížený závěr výstavy, jenž růzností metaforizované empatie zabraňuje tomu, aby mohla být nahlížena coby panoptikum. Jímž ale místy zůstává.
Související
-
Výstavy v DOXu ukazují téma umírání v současné tvorbě i díla, která byla dosud veřejnosti skryta
Centrum současného umění DOX plánovalo na konec loňského roku tři velké výstavy. Pandemie koronaviru ovšem překazila plány i zde. K jejich otevření došlo až letos v květnu.
