Jak rádio občas hojí rány

Je to opium. Přičichnete, a už je tu závislost, komentoval Jaroslav Skalický svůj vztah k rozhlasové práci. V Českém rozhlase pracoval 38 let

V neděli 7. července náhle zemřel ve věku 63 let vynikající rozhlasový reportér Jaroslav Skalický. V Českém rozhlase, kde se věnoval zejména rozhlasové reportáži, pracoval od roku 1981. V devadesátých letech působil jako parlamentní zpravodaj a v ekonomické redakci, v posledních letech se věnoval speciálním seriálům a historii. V následujícím textu na něj vzpomíná jeho dlouholetý kolega a kamarád Jan Pokorný.

Redakce Dobrého jitra z Prahy sídlila v budově Československého rozhlasu na výhodném místě. V mezaninu, před kantýnou doprava. Jaroslav Skalický byl tehdy v roce 1984 nejmladším moderátorem tohoto pořadu, který se vysílal od pondělí do pátku od 4.30 do 7.55. Když mě v polovině osmdesátých let vzali ti ostřílení rozhlasoví kozáci mezi sebe, byli jsme si s tehdejším kolegou a brzy výborným kamarádem generačně blízko. Nešlo si nevšimnout, že Jaroslav je nejen velmi dobrý moderátor, ale i skvělý reportér.

S hlavou na rameni

Jezdili jsme spolu často vysílat z terénu. Už tehdy nad námi čněl díky své pečlivosti, zvědavosti a dovednosti reportážně zpracovat příběh a přiblížit ho skrz zajímavý detail. Ve chvíli, kdy už jsme chtěli jít na pivo, si Jaroslav usmyslel, že musí ještě natočit, jak si rodina za vesnicí buduje malou vodní elektrárnu.

Při takovém několikadenním výjezdu na Prachaticko dostal silnou angínu. Doběhl si na pohotovost pro penicilin. Sotva mluvil. Když ale natáčel rozhovor nebo reportáž, nebylo nic poznat. A tak přišla řeč na to, jak na nás to rádio působí blahodárně. Může vám nebýt dobře, můžete mít plnou hlavu starostí, můžou vám ostatní činit mnohá protivenství. Jakmile se ale rozsvítí červená nebo začnete něco natáčet, nic vás nebolí. Ani na těle, ani na duši.

Často jsme pak vzpomínali na to, jak Jaroslav s horečkou a ovázaným krkem už byl tak vyčerpaný, že si šel po obědě lehnout do hotelového pokoje. „Hele, mohl bys mi něco číst? Třeba při tom usnu,“ požádal mě tenkrát. Měl jsem s sebou knížku Hrabalových povídek. Začal jsem předčítat Taneční hodiny pro starší a pokročilé, což je jedno předlouhé souvětí. Jaroslav brzy usnul a v té horečce mi položil hlavu na rameno. Tím bylo naše kamarádství zpečetěno navždy.

Do práce s oblečením navíc

Pracovně jsme se setkali bezpočtukrát. Byli jsme prvními zpravodaji Československého rozhlasu z Federálního shromáždění na začátku devadesátých let. Naše studio byla nevelká místnost s výhledem do jednacího sálu. Učili jsme se parlamentní procedury, navazovali kontakty s poslankyněmi a poslanci, chodili do tamní jídelny na oběd. Doznívala porevoluční atmosféra, formovala se pravice, levice, střed. Ale hlavně se začala dělit republika.

Bylo to pro nás oba tak nové, zajímavé a dobrodružné, že jsme byli v budově Federálního shromáždění od rána do noci. A když už nám ujelo poslední metro, šli jsme spát na Vinohradskou do rozhlasu. Tam jsme pochopili, proč je dobré si brát do práce i nějaké oblečení navíc, protože jsme se třeba několik dní nedostali domů.

Zažili jsme velmi živé debaty a diskuse o kompetenčním zákoně, takzvanou pomlčkovou válku a všechny ty parlamentní kroky, které vedly k rozdělení federace. Dodnes mám před sebou obrázky, jak stojíme u toho proskleného okna, se sluchátky na uších a referujeme o tom, co říkal Vladimír Mečiar, Václav Klaus či jak řídil schůzi Rudolf Battěk. A z režie na Vinohradské nám říkají: „Od této chvíle to vysíláme celé živě, pokračujte, neodhlašujte se.“

Podívali jsme se s Jaroslavem na sebe, v očích spíš otazníky, jestli to zvládneme, když jediným zdrojem informací byly naše poznámky, sněmovní tisky, noviny. Od té doby jsme věděli, že kdykoliv budeme vysílat společně, nemusíme si nic vysvětlovat. Stačilo jen se kouknout na druhého a ukázat na sebe, jakože si beru slovo, zatímco ten druhý pozoruje dění, zapisuje si a po několika minutách v reportování pokračuje.

Naše profesní osudy se nakonec trochu rozdělily. Mě víc bavilo moderovat, Jaroslav se našel v reportážích. Byl velmi důležitým členem týmu ekonomické redakce Českého rozhlasu, na chvíli si odskočil do soukromého rádia, ale zase se vrátil, protože měl v DNA novinařinu jako veřejnou službu. Bavilo ho cestování, letectví, rád pátral v rozhlasových archivech, a když se Radiožurnál blýskl takovými projekty, jako bylo vysílání k výročí okupace 1968 nebo 1939, Jaroslav se už nabízel jako reportér.

Rozhlasová rodina

Nesmím zapomenout, že Jaroslav Skalický kromě jiného založil i jednu z mnoha rozhlasových rodin. V rozhlase pracuje jeho manželka, tchyně a v tátových stopách jde velmi zdařile nejstarší syn Matěj. A právě on je důkazem toho, že když nechodíte do práce, ale do rádia, máte po tátovi cit pro detail a dar vyprávět příběhy a chuť na sobě pracovat, stanete se rychle pilířem rozhlasového zpravodajství. Ale to by byla už velmi osobní část textu. Jaroslav odešel před chvílí a já chci spíš jeho ženu a děti chránit, i když jim rozhlas pomáhá hojit rány.

Poslední společné vysílání jsme dělali při inauguraci prezidenta Miloše Zemana. Jaroslava trápilo zdraví, před přímým přenosem mi říkal: „Hele, co když to nezvládnu? Jsi připravený to vzít za mě?“ Skončila inaugurace, šli jsme do auta a Jaroslav, který předvedl tradičně excelentní reportérský výkon, se na mě podíval a povídá: „No, ještě to se mnou není tak špatný, vid?“ A usmál se očima, z kterých čišela radost, ale i to, k čemu jsme došli před mnoha lety – jakmile se rozsvítí v rádiu červená, nic vás nebolí. Ani na těle, ani na duši.