Herec vytváří iluzi

Zlata Adamovská

Letošní rok byl pro herečku Zlatu Adamovskou významný. V březnu oslavila kulaté narozeniny a zároveň se po několikáté odmlce představila v hlavní roli filmu Ženy v běhu. Hovořila nejen o tomto úspěchu, ale také o svých filmových začátcích, kdy jako studentka stanula po boku hereckých bardů a točila pod vedením zkušených režisérů, o svém partnerství s Janou Štěpánkovou v Divadle Ungelt či o rozdílech hrát na velkém a malém jevišti.

V neposlední řadě prozradila, jak se dívá na nynější mladou hereckou generaci.

Kde se zrodil impulz k tomu, že jste začala studovat herectví na Pražské konzervatoři?

Od osmi let jsem navštěvovala dramatický kroužek na LŠU, kam mě přihlásil tatínek, protože vypozoroval moji chuť předvádět se, což je nezbytný základ pro tuto profesi. S radostí jsem tedy přijala myšlenku, že budu hereckou, ačkoli jsem si vůbec neuvědomovala, co všechno to bude obnášet.

Již během studií jste začala točit s předními režiséry - Františkem Vláčilem, Karlem Kachyňou, Václavem Vorlíčkem a Jaromilem Jirešem. Jak se lišil jejich tvůrčí přístup a který z nich vám nejvíce konvenoval?

V té době jsem byla vděčná za každou hereckou příležitost, nota bene u osobností takových uměleckých kvalit. Všichni ti, které jste jmenoval, byli absolutní profesionálové, měli přesnou vizi, jak bude dané filmové dílo vypadat včetně detailně rozkreslených levých stran scénáře po jednotlivých záběrech, a herec jim de facto sloužil k jejímu naplnění. Většina dnešních mladých režisérů točí tím způsobem, že obraz nasnímají zleva, zprava, shora, zdola, a teprve ve střižně ho nějak zformují. Jsem však přesvědčena, že režisér by měl mít o svém díle jasnou představu, což samozřejmě souvisí s dokonalým ovládáním filmařského řemesla.

Na třicetiletou paní si nehraje. „Přijala jsem svůj věk,“ říká herečka Zlata Adamovská

Zlata Adamovská

V divadelní adaptaci Starců na chmelu na Letní scéně Vyšehradu hraje třídní profesorku, která stíhá studentskou lásku. A od postavy, kterou známe z filmu, se prý dost liší. „Je daleko tvrdší. Je obrazem režimu, proti kterému byli mladí v revoltě,“ popisuje v rozhovoru s Lucií Výbornou Zlata Adamovská.

Ve filmu Mladý muž a bílá velryba byli vašimi partnery Jana Brejchová a Eduard Cupák. Čím vás obohatili?

Byla jsem šťastná, že si se mnou o pauzách povídali a brali mě vůbec na vědomí. Snažila jsem se nebýt jim v jejich herecké akci přítěží. Janě Brejchové se v tomto snímku povedlo zbavit se škatulky krásné subrety. Uvědomte si ale, že jí bylo tenkrát třicet osm let a v odborných kruzích se v souvislosti s touto rolí hovořilo o jejím filmovém comebacku coby vyzrálé charakterní herečky.

To je z dnešního pohledu těžko uvěřitelné.

Bezesporu, protože leckterá herečka není dnes v osmatřiceti ani objevená, natož vyzrálá. S Janou Brejchovou se nám díky spolupráci na tomto filmu podařilo navázat hezké přátelství, které trvalo ještě dlouhou dobu po natáčení, a dokonce byla na mojí první svatbě. Co se týče Eduarda Cupáka, měla jsem to štěstí, že jsem se s ním mnohokrát potkala při společné práci v televizi, v rozhlase i v dabingu, kde „nedaboval“, ale „hrál“, a vždy se jednalo o úžasný zážitek, protože jeho projev byl absolutně dokonalý. Jednou nás společně s Věrou Galatíkovou po rozhlasovém natáčení pozval do svého krásného bytu ve Sněmovní ulici, kde žil se svým celoživotním partnerem Václavem Květem. Moc jsem si považovala, že mě tehdy nechal nahlédnout do svého soukromí. Z jeho audionahrávek mi zůstane natrvalo v paměti dosud nepřekonané a nepřekonatelné namluvení Exupéryho Malého prince.

Zlata Adamovská

Z našich hereček velmi ctím projev Aleny Vránové, s níž jste se poprvé setkala ve filmu Causa králík. Hrály jste spolu později i na divadle? Čím vás inspirovala?

Potkaly jsme se v Městských divadlech pražských, kde jsem zakotvila ve svém prvním angažmá. Ze společných inscenací mi nejvíce utkvěla v paměti francouzská komedie Sklenice vody, v níž Alenka hrála Vévodkyni, a tuto figuru jsem po téměř třiceti letech v nastudování Divadla Ungelt převzala já. Obdivuji Alenčin smysl pro suchý ironický humor, čehož dokáže mistrovsky využít ve svých rolích. I mně je tento pohled na svět velmi blízký, takže při ztvárnění Vévodkyně jsem si ji v některých situacích vybavila. Také mně imponovala svojí ženskostí, šarmem a sex-appealem, což dnes mnoho hereček k jejich velké škodě postrádá.

Po absolutoriu konzervatoře v roce 1980 jste nenastoupila do stálého divadelního angažmá, ale zůstala jste na volné noze. Proč jste se takto rozhodla?

Nechtěla jsem vstoupit do strany, což bylo ve většině divadel buď podmínkou, nebo autoritativním doporučením. Až v roce 1984 jsem přijala angažmá v Městských divadlech pražských, protože jsem zde předtím hostovala místo Nadi Konvalinkové, která tehdy otěhotněla, v Cidovi v roli Chimény. Po několika dalších rolích mně nabídli stát se členkou souboru.

Zlata Adamovská: Tuším, že režisér Jireš do mě byl platonicky zamilovaný

Zlata Adamovská

Poprvé si zahrála v němých domácích filmech svého tatínka cukráře a zapáleného kinoamatéra. Osudové role a životní zkušenosti jí dal režisér Jaromil Jireš.

V roce 1990 jste přešla do Divadla na Vinohradech, tedy na velké jeviště. Luděk Munzar ve svém televizním medailonu řekl: „Tvrdím na celý svůj život, že na jevišti Národního divadla jde udělat takový detail, který nedokážete před kamerou. Záleží jenom na tom, co je před a co je po. Získáte pozornost diváka, máte ho na obličeji a ten divák téměř nedýchá, což je záležitost techniky a řemesla. To by se v herectví mělo cvičit a mělo umět.“ Souhlasíte s tímto názorem?

Ano, ale nesmírně důležité také je, aby herci, který se snaží vytvořit onen maximální detail, byl ponechán patřičný prostor od režiséra, tedy nesmí za ním nikdo na scéně smrkat, drbat se nebo nervózně popocházet, protože v divákově vnímání vždy zvítězí pohyb nad slovem. V současné době se někdy herectví zaměňuje s „cokdochcárnou“, kdy dotyčný řekne větu přirozeně a má pocit, že vytvořil charakter. V herectví je však klíčový správný timing a umění předat emoce, prostě vytvořit iluzi, aby se divák v daný okamžik buď rozesmál, nebo rozplakal.

Který dramatik z vinohradského období byl vašemu naturelu nejbližší?

Měla jsem štěstí, že jsem se zde mohla potkat s mnoha velkými autory od Shakespeara přes Lermontova a Márqueze až k Hubačovi a Edwardu Albeemu, jehož Ernu v Křehké rovnováze jsem hrála s obrovskou chutí.

Nesmíme zapomenout na váš „majstrštyk“ v Divadle Ungelt, roli Margot ve hře Na útěku. Jak na vás působilo kouzlo intimního prostoru Ungeltu - divadla velkých hereckých osobností?

I když jsem měla předchozí zkušenosti s hraním na menších scénách, například v Rokoku, byl to pro mě zpočátku šok, navíc v Ungeltu panuje mimořádný genius loci. Ze začátku jsem se musela hodně usměrňovat zvláště ve fyzickém jednání. Tady stačí jenom náznak a divák jde jedním dechem s vámi. Měla jsem ale skvělou partnerku Janu Štěpánkovou, která tehdy také poprvé hrála v tak komorním prostoru, takže jsme se vzájemně formovaly do skromnějších vyjadřovacích prostředků. Když jsme pak vyjely na zájezd třeba do Teplic, přidaly jsme pouze na hlase a vše fungovalo, díky preciznímu režijnímu vedení Ladislava Smočka, stejně jako v Ungeltu. Tato hra nás obě velmi bavila, protože se jednalo o skvěle napsanou konverzační komedii, která není plytká, má několik tematických rovin a nepostrádá francouzský esprit. Objely jsme s ní celou republiku a strávily spolu úžasných devět let až do loňského června, kdy proběhla derniéra. Musím říci, že jsme si partnersky maximálně vyhovovaly a postupem času náš pracovní kontakt přerostl ve velké přátelství. Těžko se mi však o tom mluví, protože už si Margot bohužel nikdy s Janou nezahraji.

Největší popularity jste dosáhla díky rolím Elišky Janderové a Evy Adamové v seriálech Sanitka a Hříchy pro pátera Knoxe. Jiří Hubač a Josef Škvorecký zde mistrně dokázali vytvořit pravdivé, a přitom rozdílné ženské charaktery. Kterou z nich bylo náročnější ztvárnit?

Obě mě potkaly v určitém životním období, které do jisté míry korespondovalo s každou z nich. Kdyby tomu bylo obráceně, už bych se musela více stylizovat. Co se týče výdrže a celkové výkonnosti, určitě byla těžší role Evy Adamové, protože tento seriál se vysílal živě včetně muziky a zpěvu, kde se v podstatě jednalo o mých deset divadelních premiér během jednoho roku.

Nelze opomenout vaši úspěšnou dlouholetou práci v dabingu, zejména namluvení většiny rolí Meryl Streepové, s níž jste famózně hlasově splynula. Chtěla byste si některou z jejích postav zahrát?

Nejraději všechny, hlavně ty, které jsou obestřeny určitým vnitřním tajemstvím a oduševnělostí. Před několika lety jsem dokonce měla hrát Madisonské mosty v Ungeltu, protože Milan Hein uvažoval, že zakoupí práva. Nakonec k tomu nedošlo z několika důvodů: domnívala jsem se, že bych se příliš vezla na vlně původního filmu, navíc text obsahoval hodně monologů a málo děje. A v neposlední řadě jsem si připadala na roli Francescy věkově za hranicí, nemluvě o tom, že bychom asi těžko hledali českého Clinta Eastwooda.

Mohla byste porovnat náročnost herecké práce v dabingu a v rozhlase?

Výhoda dabingu spočívá v tom, že máte většinu aspektů včetně temporytmu a intonace předem danou. Musíte tedy pouze naučit svůj zahraniční protějšek mluvit česky. Práce v rozhlase je mnohem těžší, protože zde dostanete papír s písmeny, jež musíte za pomoci režiséra oživit a vytvořit u posluchačů správnou iluzi. Dabingová práce obsahuje hodně řemesla, kdežto v rádiu má herec k dispozici více tvůrčí svobody a osobitosti, avšak je zde velmi důležitá domácí příprava.

Celý článek si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související