Cesta do pravěku filmových triků

Snímky zachycující natáčení legendární Cesty do pravěku. Na snímku Karel Zeman ve zlínském ateliéru.

Film Karla Zemana Cesta do pravěku můžeme bez nadsázky zařadit mezi legendární snímky. Premiéru měl v roce 1955, ale natáčení ani postprodukce nebyly  jednoduché, však jde o film po mnoha stránkách přelomový. Technicky i obsahově. Diváci si mohli díky němu takřka sáhnout na ještěry a zaplavat si v dávných mořích. Průvodci jim byli čtyři kluci, kteří podnikli dobrodružnou cestu napříč časem. A dobrodružnou cestu podnikl v poslední době i samotný film.

Slavný snímek Cesta do pravěku se totiž nedávno dvakrát znovu narodil. Tedy - jednou podnikl mohutnou omlazovací kúru a podruhé přivítal na svět svého zvukového bratříčka. Abychom to vysvětlili: snímek prošel náročnou digitální restaurací a současně vznikla i audiokniha, která v mnohém kopíruje dávné přání režiséra Karla Zemana. U obojího byla i režisérova dcera Ludmila Zemanová, která jako malá dokonce zažila samotné natáčení filmu. „Natáčelo se na Slovensku, mně byly tři roky a byla jsem šťastná, že jsem přes léto mohla být s tátou.

Karel Zeman s dcerou Ludmilou Zemanovou při práci

Nebyla to samozřejmost, on vždycky někde točil, takže dovolenou jsme většinou netrávili spolu. Cesta do pravěku byla výjimkou,“ vzpomíná Zemanová. Bylo horké léto a rodina bydlela ve stanech, což se malé Lídě velice líbilo: „Starosti rodičů jsem neviděla. Na místě nebyl žádný obchod ani restaurace a sehnat nám něco k snědku nebylo vůbec jednoduché. Jídlo jsme si dělali nad ohněm. Pro malé dítě ideál.“

Až na to, že Lídin bratr dostal úpal a maminka se s oběma dětmi musela vrátit domů. Lída z toho byla smutná, ale nedalo se nic dělat. Vzpomínky na tehdejší léto si v sobě nosí dodnes. „Poprvé v životě jsem viděla tak velkou řeku, jako byl Váh. Točilo se kolem ní i přímo na hladině a dohled nad natáčením měla skupina vojáků se speciálním člunem. Byl to vlastně ponton, na kterém často stála kamera. Kluci museli mít plavací vesty, já taky, kamkoliv jsem se pohnula. Reka byla divoká, i když to tak z filmu nevypadá. Neměla ani tak vlny, jako velké víry. Táta celou dobu musel všechno kontrolovat a měl strach, aby mu někdo nespadl do vody,“ vybavuje si Ludmila Zemanová situace z natáčení před mnoha lety.

Zápal plic na váhu

Karel Zeman měl i další starosti. Práci musel velice dobře organizovat a záběry točit hodně pečlivě, protože věděl, že jejich části se budou trikově dokončovat v ateliéru ve Zlíně. Každý večer si u stanu při lampičce skicoval scénář. Bylo to dost náročné. I když ty nejdramatičtější situace, které se netýkaly natáčení, měly teprve přijít. „Táta dostal zápal plic. Bylo vedro, všichni byli zpocení, a přitom se museli neustále brouzdat vodou. Otec se jednou potřeboval dostat na druhou stranu řeky. Byl sice výtečný plavec, ale podcenil víry, ocitl se v jednom z nich a nemohl se z něj dostat ven. Myslel si, že je to jeho konec.

Karel Zeman si přál, aby technika nepřekonala člověka, vzpomíná na svého otce Ludmila Zemanová

03442434.png

Česko-kanadská výtvarnice Ludmila Zemanová mluví o svém otci a slavném režiséru velmi ráda – jako dítě se chodila dívat, jak se vyrábí film, lákala ji dílna, kde se šily loutky a kreslily se dekorace. Ale nejenom vzpomínky byly tématem rozhovoru s moderátorkou Patricií Strouhalovou.

Nakonec nebyl, nějakým zázrakem, což říkal on sám, se z víru dostal. Ale nebylo to bez následků. Napětí, horko a studená řeka způsobily své. Táta dostal zápal plic, záchvaty kašle a horečky. Totéž postihlo i jednoho z kluků, kteří ve filmu hráli. Nejbližší nemocnice byla v Šalte, tam oba leželi,“ vybavuje si Ludmila Zemanová. Naštěstí už to bylo ke konci slovenského natáčení. Karel Zeman ležel v nemocnici asi týden, během kterého se štáb mohl přestěhovat zpátky do Zlína. Pro film to tedy nakonec dopadlo dobře, pro Zemana už tolik ne. Nemoc si nedoléčil a do konce života pociťoval její následky - měl srůsty na pohrudnici. Od té doby s tím stonal skoro každou zimu.

Bandité a hlad

Jednou hledal režisér v lesích kolem Váhu místo, které by alespoň trochu připomínalo pravěk. Procházel křovím, u sebe měl luxmetr, který nosil skoro vždycky, a fotoaparát. Světelnou zkoušečku míval v kožené kazetě a vypadala trochu jako zbraň. „Bylo brzy po válce a na Slovensku se stále skrývali bandité. Zřejmě ho pozorovali a mysleli si, že je od policie, protože nosí ty zvláštní věci.

Filmový kouzelník Karel Zeman má výročí. Poslal čtyři kluky do pravěku a Barona Prášila na Měsíc

Karel Zeman

Narodil se 3. listopadu roku 1910 v Ostroměři u Nové Paky, ale všichni ho máme spojeného se zlínskými filmovými ateliéry. Režiséra, animátora a výtvarníka Karla Zemana proslavily filmy jako Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil nebo Ukradená vzducholoď.

Přepadli ho a připoutali ho ke stromu. Táta měl strach, ale nechtěl křičet, měl obavy, aby to nedopadlo ještě hůř. Po nějaké době začali členové štábu otce hledat a našli ho přivázaného ke kmeni. Byl v pořádku, jenom trochu rozrušený. Věřil, že ti, kteří ho ke stromu připoutali, měli ještě větší strach než on. Byl rád, že mu neublížili,“ vypráví Ludmila Zemanová s vědomím, že tehdy málem přišla o tátu.

Karel Zeman byl pro podobné zážitky vyškolen. Válku prožil v tvrdých podmínkách. Rodina bydlela u hřbitova, přes který musel režisér každý den projít, aby se dostal do studia. „Byla válka, pořád tudy běhali nějací uprchlíci. Jednou uviděl otec na lesní cestě zastřeleného jelena, ještě se z něj kouřilo. Doma byl hlad, bylo by báječné přinést ho domů, ale bál se. Věděl, že někde poblíž je schovaný člověk, který ho zastřelil, ať už nějaký hladový partyzán, nebo třeba banderovec. Nebylo radno si zahrávat. Jelena tedy obešel a pokračoval v cestě. Byl obezřetný, nechtěl přijít o život,“ reprodukuje Ludmila Zemanová vzpomínky svého otce.

Dosud nevídané triky

Film Cesta do pravěku se dokončoval ve Zlíně. Laici i odborníci dodnes žasnou nad tím, co všechno Karel Zeman s tehdejšími možnostmi dokázal. Mnozí si lámou hlavu nad jednotlivými scénami a snaží se přijít na to, jak režisér dokázal vyrobit tak dechberoucí triky. Před několika lety vznikl dokonce dokument, který mapuje natáčení Cesty do pravěku a snaží se Zemanovy postupy zrekonstruovat a napodobit. „Táta si vedl podrobné deníky, kam si všechno zapisoval. Cesta do pravěku je jedním z prvních celovečerních barevných filmů u nás. V roce 1953, kdy se natáčel, u nás ještě na barvu točil málokdo.

Výroba obří sochy makety stegosaura z legendárního filmového souboje.

Materiál byl jenom z NDR, a ten byl dost nekvalitní. Otec musel najít metodu, jak to udělat, aby byl film opravdu barevný, a jak zkombinovat barevné pasáže s pasážemi trikovými, které často dělal na černobílý materiál, protože to bylo jednodušší. Spojení obou materiálů a dobarvování probíhalo buď v laboratořích, nebo přímo na scéně třetí expozicí. Byla to věda,“ popisuje otcův způsob práce Ludmila Zemanová. Film byl divácky velice úspěšný. Barevný a navíc trikový snímek tohoto typu u nás do té doby nikdo neudělal, takže to byla událost.

„Kluci při natáčení často mluvili k prázdným místům a ještěři i pravěké prostředí se do záběru vkopírovali dodatečně. Případně byla scéna doplněna druhou či třetí expozicí z dalšího filmu, který se natočil ve studiu. Navíc tu bylo něco v československém filmu do té doby nevídaného: otec si dovolil nechat hrát čtyři kluky bez vedení profesionálního herce! Doposud se ve snímcích s dětmi vždycky vyskytoval nějaký dospělý, který je vedl. V Cestě do pravěku spočívala celá váha na čtyřech chlapcích bez hereckých zkušeností,“ popisuje Zemanová. Všechna tahle námaha ale stála zato. Film získal spoustu cen doma i v zahraničí, například na festivalech v Benátkách a Mannheimu.

Pátrání po negativu

Od premiéry snímku uplynulo dnes už šedesát čtyři let. Dochované kopie byly opotřebované, poškrábané, zaprášené, plesnivé... Nejvyšší čas digitálně restaurovat tento unikátní film, který bez nadsázky patří do zlatého fondu československé (a vlastně i světové) kinematografie!

Ale nastaly další problémy. Začaly tím, že nikde nebyl k dohledání originální negativ filmu. „Hledali jsme dlouho, dokonce jsme vyhlásili celostátní pátrání i v televizi, ale marně. Negativ se nenašel. Honil nás ale čas, a tak jsme začali film restaurovat z nejlepší kopie, kterou jsme měli k dispozici. Nejdřív jsme ji zdigitalizovali, pak nastala vlastní digitální restaurace. Když už jsme za sebou měli hodně práce, kopie se našla. Byla založená kdesi v Národním filmovém archivu,“ líčí Zemanová. Vyvstala tedy otázka, co dál. Dokončit restaurování z kopie, nebo začít od nuly a vzít za základ nalezený negativ? Tým ze studia UPP negativ důkladně prohlédl a zjistil, že řada záběrů je na něm lepší než na kopii, se kterou dosud pracoval. Začalo se tedy znovu.

„Bylo to dobře, hlavně pro herecké scény,“ hodnotí Ludmila Zemanová. Ani s negativem to ale nebylo snadné. Je zčásti barevný, zčásti černobílý, místy hodně zničený. Aby se restaurátorský tým dostal ke správné barevnosti, tedy takové, jakou měl film při premiéře, musel k sobě skládat ústřižky z různých zdrojů. Hodně tady pomohly poznámky Karla Zemana. „Podle nich jsme například rekonstruovali tu správnou barvu,“ vysvětluje Ludmila Zemanová. „Digitalizace Cesty do pravěku byla nesmírně náročná. Strávili jsme na ní hodně času, často jsme rekonstruovali doslova okénko po okénku. Tým studia UPP je ale nesmírně zkušený a odborně na výši a výsledek je skvělý. Jsem spokojená,“ lebedí si režisérova dcera.

Ušima v pravěku

Podobně natěšená je i z další, nejnovější podoby Cesty do pravěku. Na pulty se dostala stejnojmenná audiokniha, která z filmu vychází. Vznikla zajímavým způsobem: do původní zvukové stopy filmu se vložil druhý pás s vyprávěním. Toho se zhostil Oldřich Kaiser, který je vskutku brilantním vypravěčem. Audiokniha tak plní své poslání, je to záležitost navýsost zvuková. „Měla jsem z toho trochu strach, protože otec pracoval hlavně s obrazem. Přesvědčila mě ale koncepce audioknihy: příběh vypráví jeden z filmových kluků jako vzpomínku. Tahle myšlenka mě nadchla, už proto, že otec chtěl s podobným schématem natočit film, už měl dokonce scénář. Věděl, že kinaři neberou rádi staré filmy, a tak chtěl Cestu do pravěku obnovit, aby se k ní dostaly nové generace dětí. Při jejím vzniku totiž spolupracoval se spisovatelem a paleontologem Josefem Augustou. Malí diváci se tak u filmu i nenásilně učí. Nový film chtěl táta pojmout jako vzpomínku jednoho z původních chlapců, který líčí své prožitky z putování do pravěku svému vnukovi. Líbilo se mi tedy, že audiokniha má právě tuto formu,“ pochvaluje si Ludmila Zemanová.

Mimochodem - její vnuci znají Cestu do pravěku nazpaměť. Žijí sice v Kanadě a s češtinou na tom nejsou nijak skvěle, hlášky z filmu ovšem citují na počkání. „Když za nimi přijedu, vždycky ten film chtějí znovu vidět. Doufám, že jim pomůže v učení češtiny. Přece jen je to můj mateřský jazyk,“ usmívá se Ludmila Zemanová, sama vynikající výtvarnice, ilustrátorka, spisovatelka a filmařka. Geny po tatínkovi se u ní zkrátka nezapřou.