Jack Kerouac o lidech, zvířatech a deštivém počasí

Stojí za to dopřát si původní verzi, v níž zvučný spisovatelův hlas pronáší kratičká haiku, pak následuje nepatrná pauza a smysl veršů nabyde hudební podoby. Efekt, který tyto drobné básně mají samy o sobě, se ještě násobí, okamžiky skutečnosti zachycené na minimálním prostoru získávají ještě další rozměr.
I český překlad sám o sobě ale dostojí působivosti originálu. Kerouacova haiku možná překvapí čtenáře, již jejich původce považují za autora jedné knihy či jedné generace. Samotný žánr samozřejmě odkazuje na východní literaturu a filozofii, které se v dílech beatniků coby motivy objevují. Na rozdíl od nich však na jednotlivých básních upoutá jejich uměřenost, schopnost koncentrovat výjevy do pár slov. Mluvčí příliš nehovoří o svých pocitech a myšlenkách, ale vyjadřuje je pomocí metafor a toho, na co se soustředí. Jeho perspektiva je pozorovatelská - cítí se být součástí všeho živého, ale nedominuje světu coby homo sapiens.

Jack Kerouac, Kniha haiku|foto: Nakladatelství Argo

Kniha haiku je tak zaplněna motivy koček, ptáčků, deště, sněhu či měsíce a ročních období, ovšem Kerouac se dokáže vystříhat banálnosti, která by u podobného množství zvířectva a povětrnostních jevů mohla hrozit. Využívá patřičně humor a sebeironii, odkazy k literatuře i samotnému buddhismu. Jde v podstatě o pozoruhodný osobní kalendář vzniklý z nahodilých situací, které si bůhvíproč mluvčí uchoval v paměti. „Domácí kočky, ohromené / něčím novým, / se dívají týmž směrem." Útlý svazek plný prchavých okamžiků, které jsou však zachyceny s nevšední silou.