Neposedná holka roku Berenika Kohoutová

Herečka a muzikantka Berenika Kohoutová

Berenika Kohoutová zpívá odmalička. Už v pěti byla v Bambini di Praga, patřila i mezi Dismančata, v šestnácti přišly první kapely. Chvíli koketovala s jazzem, ale pak zvítězila v televizní show Tvoje tvář má známý hlas a zazářila i na muzikálové scéně. Ideální příležitost pro průlomovou desku zužitkovala naplno. Album Holka roku je plné potenciálních hitů pro nejširší publikum. 

Z jedné písně už se megahit stal, jmenuje se Dělám stojky a Berenika Kohoutová v něm sebeironicky pohlédla na své barové období. Stojky už ale nedělá, v baru ani jinde. Taky proto, že se brzy stane maminkou. "Bude to taky holka roku," směje se.

Nejdřív k té "holce roku", co už je na světě - není trochu odvaha, když zpěvačka nazve album Holka roku?

Taky mě to napadlo. Když jsem měla schůzku s vydavatelstvím a přišla řeč na název, řekla jsem, že mě jeden napadnul a že už ho asi žádný jiný nedokáže přebít... Na titulu Holka roku se mi líbilo, že je tak trochu na hraně. A ve vydavatelství mi říkali, že mě takhle hned od začátku vnímali - jako zpěvačku, u níž člověk neví, jestli to myslí vážně, nebo ne.

Album jste si kompletně otextovala. Vznikly všechny texty pro tuhle desku, nebo jsou tam i starší věci?

Některé texty jsem napsala už hodně dávno, v době, kdy jsem spolupracovala s jinými hudebníky. Třeba Hledáš to, co já je písnička Vládi Němce, basáka kapely electropopové kapely Nano, a text je starý už sedm let. Na desku jsem dala skoro všechno, co jsem napsala - nebylo toho zase tak moc. Vynechala jsem jen texty, které nebyly tak dobré nebo už zestárly.

V souvislosti s deskou Holka roku se mluví o vašem debutu, ale vy jste první desku vydala už před šesti lety ve spolupráci s jazzmanem Emilem Viklickým. Čím to, že jste dospěla k tak radikální změně?

Na písničkách mě baví, že je to neohraničený žánr, nabízí spoustu různých možností. Sama nejsem vyhraněná, ani posluchačsky, ani jako interpret. Baví mě zkoušet víc poloh. U jazzu bych určitě nevydržela, už tou svou neposedností. Nedokážu jen stát na místě, za mikrofonem, potřebuju rozruch, při muzice mě baví tancovat, poskakovat. Vždycky jsem věděla, že budu dělat něco živějšího.

Jak byste definovala muziku, kterou dneska děláte?

Je to mainstream, hlavní proud. Něčím mě tahle hudba fascinuje, mám ji ráda.

Kdo vás v mainstreamu baví?

Vyrostla jsem na No Doubt. Tahle kapela prošla dlouhou a zajímavou cestou. Začínali jako skáčko, aby se přes punk a jiné styly propracovali k totálnímu popíku, který je ale v jejich podání skvělý. Zpěvačka Gwen Stefani je super performerka, velká osobnost. A ze současných zpěvaček mě baví třeba Dua Lipa.



Jak jste se vlastně před těmi šesti lety dostala k Emilu Viklickému?

Natáčeli jsme televizní film Rytmus v patách, na motivy Josefa Skvoreckého. Já hrála jazzovou zpěvačku a Emil psal hudební aranže. Vznikl i soundtrack s písněmi k filmu. V průběhu natáčení se vytvořila velká parta, Vojta Dyk, Vojta Kotek, já, Marika Soposká, režisérka Andrea Sedláčková. Bylo nám líto, že to poslední klapkou skončí. Tak Andrea zařídila přes Česká centra koncerty v Americe, kde se nejdřív promítnul film a pak jsme naživo hráli písničky ze soundtracku. A po těchhle výletech jsem Emilovi navrhla, jestli bychom neudělali i společné album. Souhlasil.

Emil Viklický je velká jazzová osobnost. V čem byl pro vás inspirativní?

Je to hrozně svobodomyslná osobnost, bere život i hudbu s velkou lehkostí. Co přijde, to přijde, v ničem nevidí problém. Ve svých sedmdesáti jezdí po celém světě, jeden den je v Redutě, druhý den míří do Číny nebo do Ameriky. Je neuvěřitelnej. V jeho podání je i ten jazz hudba lehoučká jak vánek.

Aktuální album jste natočila s Jiřím Burianem alias Kapitánem Demo. Někde jste se zmínila, že k téhle spolupráci vás přivedla vaše mamka. Jak to bylo?

Mámě vždycky záleželo i na mé budoucnosti a umělecké kariéře, a tak se mi snažila našeptávat, co a jak. Jirku Buriana trochu znala, věděla, že je to dobrý hudební producent, a spolupráci s ním mi jednou prostě navrhla. Já sama jsem se s Jirkou moc neznala, i když jsme se třeba zdravili, když jsme se někde potkali. A tak jsem mu napsala, dali jsme si schůzku a domluvili se.

A sedli jste si, předpokládám.

Šlo nám to spolu krásně. Oba jsme spíš intuitivní typy, muziku moc nenamýšlíme hlavou, nekalkulujeme, co by se mohlo líbit, ale řídíme se tím, co se líbí nám. Taky pracujeme docela rychle, během třídenního soustředění jsme byli schopní udělat třeba pět nových věcí.

Kam jste se jezdili soustředit?

Na chalupu, to je nejlepší. Jirka si dá mixážní stůl tak, aby viděl z okna do přírody. A já si s texty někam zalezu, nejlíp do duchen.

Že bude album Holka roku očekávanou událostí, to naznačil už klip Dělám stojky, který zná v Česku patrně každý. Čekala jste, že se ta písnička tak chytne?

To nečekal vůbec nikdo. Byl v tom i risk od vydavatelství Universal Music, že tu písničku vydali jako první singl. Stojky se nemusejí líbit všem, není to úplně všeobjímající píseň. Ale chytla se úplně neuvěřitelně.

V textech hodně pracujete s motivem partnerských nedorozumění, rozchodů, prostě komplikovaných vztahů. Je to pro vás i v soukromí ústřední téma?

Vztahy jsou asi pro všechny lidi ústřední téma. Mně přijde hrozně zábavný líčit, co všechno se člověku v životě děje, aniž by si mohl cokoli naplánovat dopředu.

Berenika Kohoutová



Jak vaše texty vznikají?

Nejradši píšu na hotovou hudbu. Inspiruje mě, nahodí mi atmosféru. Stává se nám s Jirkou Burianem, že se mi hotová slova hezky poskládají do jeho hudebních frází. To je samozřejmě ten nejjednodušší postup. A taky mě to takhle baví nejvíc.

Zpíváte od dětství, ale lidé si vás spojovali spíš s profesí herečky. Připouštěla jste si někdy, že vás třeba nakonec muzika mine?

Ne, to mě nikdy nenapadlo. Beru hudbu jako neodmyslitelnou součást života. Odmala jsem počítala s tím, že budu zpěvačka a že budu mít svou kapelu. Na hudbě se mi moc líbí ta svoboda. Člověk je sám za sebe. Na druhou stranu se musí například naučit komunikovat s lidmi, co stojí pod pódiem. Já jsem přece jen jako herečka zvyklá být na jevišti v roli, nemluvit za sebe. Nedivím se, že to někteří zpěváci neumí a ani nedělají, i když si zase myslím, že to k profesi performera patří. Ale to, že jako zpěvák máte možnost rozhodnout si, jak se budete prezentovat, to mně vyhovuje.

Hrálo ve vašem přesvědčení o tom, že budete zpívat, roli i to, že váš táta je muzikant, rocker?

Vlastně to rozhodlo za mě. Táta mi muziku předal v genech. Když jsem jako malá chodila na jeho koncerty, moc mi jako zpěvák imponoval a říkala jsem si, že bych to jednou taky chtěla dělat. Teď byl na oplátku on na mém koncertě v Paláci Akropolis.

A co říkal?

Byl nadšenej a pyšnej! I když třeba písničku Dělám stojky jako bigbíťák asi úplně nedal. Řekla bych, že mu za ni v Rádiu Beat, kde pracuje, museli dát celkem čočku.

Nejste první zpěvačka, která vydává průlomovou desku v požehnaném stavu. Bára Poláková to měla před několika lety podobně. Jak vzali vaše těhotenství ve vydavatelství? Určitě si představovali výraznou kampaň a turné, na což určitě nebudete mít čas.

Nevím, jestli se to ve vydavatelství nějak strategicky řešilo, každopádně mi nikdo nic nevyčítal. Jsou na mě strašně hodní a tváří se, že to je v pohodě. Já ale taky nepočítám s nějakou dlouhou mateřskou. Být doma zalezlá s dítětem, to bych asi ani psychicky neunesla.

Takže v únoru porodíte a hned vyjedete na turné?

Úplně hned ne, ale je pravda, že na jaře už máme nasmlouvané koncerty. Hlavně ale budeme hrát celé léto, i na venkovních scénách. A od jara se zřejmě vracím i do divadla Studio DVA. Ale to všechno se ještě uvidí.

Celý rozhovor si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.