Tak trochu jiný Devětsil

Byla to radostná a optimistická doba, ta dvacátá léta minulého století, alespoň pro ty nadané tvořivou silou imaginace. Nešlo již o umění gesamtkunstwerku, jako tomu bylo v nedávno odumřelé, modernou zesměšňované secesi, leč v něčem ji připomínalo - ve snaze ovládnout všechny oblasti života.

A nově i samotný osud člověka. Navíc bylo proklamativně kolektivistické. A utopistické... Tak jako je (či bývalo) mládí samo a protagonisté Uměleckého svazu Devětsil byli v době jeho založení velice mladí. Jako by si proto nepřipouštěli, že žádná radost nevydrží nadlouho a že opakovaný vtip není vtipem.
Leč tato doba zrodila i některé, u lidí věci neznalých až dosud houževnatě udržované mýty. Třeba ten o umělci – bohémovi, popíjejícím absint v nevázané společnosti kumpánů a proklatě pozemských múz, o souručenských hordách malířů a básníků, třímajících na své cestě za uměleckým ideálem prapor avantgardy. A přitom od zrodu Devětsilu brzy uplyne století, což výstava Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu s jistým předstihem připomíná.

Poetisté i konstruktivisté

Svět se tehdy začínal otevírat, vzdálenosti zkracovat a dobrodružství spolu s exotikou vstoupily do měšťákových představ. Pátého října 1920 zrodila tato doba v kavárně Union i Devětsil. A v jeho lůně i prvou výraznou polaritu a dichotomii, v půdě reality nezakotvenou lyričnost oproti techniku vzývající racionální stavebnosti. (Ostatně Teigovu slučování poetismu a konstruktivismu se vysmívali už Voskovec s Werichem ve Vest pocket revue).
Snad proto i současná výstava trpí nespojitostí asociací, aluzí a forem, není zkrátka „devětsilácká“. Staví spíše na edukativním zpředmětnění a evokaci pojmů, programů a hesel, jejichž cílem je vytvořit ponětí o duchu Devětsilu výčtem jeho - instalačně izolovaných - objevů a přínosů. Koláž, fotomontáž, fotogramy. Scénografie. Architektura a zase architektura, včetně monumentálního modelu paláce Olympic bez připomínky jeho nautických architektonických prvků. A nakonec zvláštní prostor pro malířské giganty: Šímu, Štyrského, Toyen, povýtce s těžištěm tvorby v letech po Devětsilu.

Nevstoupíš do téže řeky

Leč samotný Devětsil jako by se takovémuto kurátorskému uchopení zpěčoval. Nelze jej zpětně rozložit na jednotlivé činitele, uspořádat v aditivním řazení právě proto, že jeho poetika slynula dynamickými výrazovými prostředky, ejzenštejnovskou „montáží atrakcí“: kinetismem, koláží, groteskou, experimentací ve filmových syžetech i magickou dějovostí snu (přirozeně ústící do následného surrealismu). Kulturně společenská situace sto let po Devětsilu se ostatně ve svých akcentech zdá být téměř inverzní: prostá utopie, kolektivismu, dějinného optimismu. Na výstavě se téměř nesetkáme s akcentací programového výrazu levičáctví, pro Devětsil tolik příznačného. Ostatně i sama poezie, podle Karla Teigeho společný jmenovatel všeho umění, je v současné kultuře „mimo hru“. Z lodí, které dovážejí čaj a kávu, je vidět již jen postmoderně globalizovanou exotiku.
A v kavárně se scházejí (když už) spíše ti na pravoboku.