Hraju otevřenou hru, říká někdejší zpravodaj ve Spojených státech Martin Řezníček

Myslíte si, že úkolem zahraničního zpravodaje je narušovat stereotypy a očekávání diváků. Dosáhne toho novinář především díky širokým znalostem o dané zemi?

Je-li novinář jako zpravodaj vyslán do určité země, oblasti, mělo by to být místo, ke kterému má vztah, které dlouhodobě studuje, o němž se snaží v průběhu své práce získat co nejvíce informací. V optimálním případě by to mělo být místo, kam jezdil i soukromě, aby jeho znalosti nebyly jen vyčtené z encyklopedií a atlasu. Divákovi pak musí informace předkládat tak, aby pro něj byly pochopitelné, mohl se s nimi do jisté míry identifikovat a zároveň musí být v souladu se zpravodajskými hodnotami. Divák má jistá očekávání a novinář se může těžko pokoušet je nenaplnit. Na druhou stranu jsem se snažil v široké škále příběhů a témat, které jsem ze Spojených států přinášel, nabídnout co nejpestřejší a nejkomplexnější obraz té země. A je rozdíl mezi zemí, která je nám blízká velikostí i kulturně, a zemí, která má přes tři sta milionů obyvatel a vznikala tak, jako žádná jiná na světě. Pokud by tohle novinář ve Spojených státech neměl na mysli, asi by selhal.

Martin Řezníček: „Jistá míra drzosti a vystoupení z pohodlných kolejí jsou zdravé a člověka to dokáže posouvat kupředu.“ |foto:Martin Pekárek

Že široké vzdělání o Americe máte, jste dokazoval při reportážích z USA dnes a denně. Jak jste ho získal?

Spojené státy jsou unikátní v tom, že o nich člověk nikdy nebude vědět všechno. Dokonce ani dost. Takže je v tom jistá míra troufalosti, že se snaží o tak komplikované a obrovské zemi zpravodajsky informovat. Na fakultě sociálních věd jsem měl v rámci mezinárodních studií předmět v angličtině Systém americké vlády s Milošem Caldou, který jsem měl moc rád. Sám se dlouho zajímám o samotný vznik Spojených států. To je něco, co mě léta fascinuje. A od počátku tisíciletí jsem do Spojených států jezdil pravidelně, měl jsem tam kamarády… Když potom přišla nabídka stát se zpravodajem v USA, jel jsem do země, kterou jsem poměrně znal.

Čtěte také

Důvěrné vyprávění o Americe. Na Plusu se bude číst z knihy Martina Řezníčka Rozpojené státy

V knize Rozpojené státy je docela roztomile vylíčeno, jak jste přišel ke své pen-friend z Londýna. Bylo vám dvanáct a už tehdy vám nestačil dopisový přítel z Uralu. Váš dopis s adresou To somebody in London byl důsledkem vaší cílevědomosti, rodinného zázemí nebo spíše teenagerského rebelství?

Nejvíc to byla drzost, rebelství k tomu mělo asi nejblíže. Tehdy jsem si dopisoval se slečnou Světlanou ze Sovětského svazu, ale chtěl jsem taky mít někoho z druhé části světa. Učil jsem se anglicky a věděl jsem, že dopisování mi může pomoci se zlepšit. Ale vůbec jsem nevěděl, jak takového člověka získat. A tak jsem napsal na obálku „Někdo v nějaké ulici v Londýně“ a odeslal jsem ji. To, že někdo odpověděl, bylo tak fantastické, že jsem tomu nemohl uvěřit. S mou kamarádkou jsme pořád ve styku, ona se sice odstěhovala do Austrálie, ale mnohokrát jsem ji v Londýně navštívil. Její odpověď na můj dopis mě naučila jedné zásadní věci: totiž že jistá míra drzosti a vystoupení z pohodlných kolejí jsou zdravé a člověka to dokáže posouvat kupředu. Bylo to pro mě velice důležité. Jednak mi to velmi pomohlo v angličtině, nejen ve vstřebávání jazyka, ale i v poznávání kultury. A kdybych nestrávil od počátku tisíciletí tolik času v Londýně, možná bych tam pak nepracoval pro BBC, ani se nedostal do České televize a nepracoval potom jako zpravodaj v anglosaské zemi.

„V Americe jsem si uvědomil, že chyby slouží k tomu, aby se z nich člověk dlouhodobě učil, nikoliv k tomu, aby mu podrážely nohy a ubíraly mu energii,“ říká Martin Řezníček |foto:Archiv Martina Řezníčka

V USA jste začal pracovat jako zahraniční zpravodaj po letech strávených na postu šéfa zahraniční redakce České televize. Měl jste zkušenosti, byl jste výborně vybaven, přesto – zaskočilo vás něco na počátku?

Jak už jste zmínila, před odchodem do USA jsem vedl zahraniční redakci, takže jsem byl se zahraničními zpravodaji v každodenním kontaktu a věděl jsem, co mě asi čeká. Nový po příletu do Spojených států byl trochu jiný způsob práce. Pokud člověk ráno nezvedl telefon nebo nenapsal e-mail, někoho nepožádal o rozhovor, tak na konci pracovního dne nic neměl. A to je ono hození do bazénu, kdy se musíte naučit velmi rychle plavat, a zcela se to lišilo od dřívějších krátkodobých cest, jejichž cílem bylo pokrývat nějakou konkrétní událost. Plánování na několik měsíců dopředu a nutnost reagovat na aktuální události byla kombinace, na kterou jsem si dlouho zvykal. A pak tu je samozřejmě i postavení České televize ve Spojených státech. Pravděpodobnost toho, že nějaký konkrétní politik či odborník dá rozhovor ČT či BBC, byla výrazně ve prospěch druhého média.

Přesto se vám podařilo sejít s mnoha zajímavými lidmi. Jak jste získával kontakty?

Celý první rok ve Spojených státech byl ve znamení získávání kontaktů. Uvedu jeden příklad. Na začátku mého působení v USA probíhala výluka NHL. A mně velmi dlouho trvalo, než jsem se domohl povolení natáčet na tréninku Washington Capitals. Stálo to snad deset telefonátů. Když jsem později o hokeji natáčel, vyťukal jsem číslo, které jsem měl z dřívějška, a trvalo jen několik málo minut, než jsem získal povolení. Ne půl dne jako předtím. Kontakty získáváte od svých známých, od kamarádů, od lidí, co jste s nimi byli v kontaktu. Je to taková sněhová koule, ale bez toho, že byste na začátku udělali tu malou kuličku, se k nim nedostanete. Využíval jsem i kontaktů, které mi poskytli rodiče spolužáků mých dětí. I to velmi dobře fungovalo. Že jsme v té společnosti žili, že jsme byli součástí určité komunity, mi v novinařině také velmi pomohlo.

„Při takové spoustě hodin, kterou my moderátoři strávíme na televizní obrazovce, by divák okamžitě prokoukl, pokud bychom něco hráli. A já chci hrát s diváky otevřenou hru,“ říká Martin Řezníček|foto:Martin Pekárek

Mí čechoameričtí přátelé říkají, že Američané mají na všechno pravidla. Jak se žije cizinci v takové zemi? Pomáhá mu to, nebo to je při české uvolněnosti trochu na překážku?

Toho si nelze během života v Americe nevšimnout. Pravidla, která dávají všemu v zemi řád, jsou vidět na každém kroku. A až po několika letech pobytu ve Spojených státech jsem jejich smysl ocenil. Uvědomil jsem si, že bez pravidel by ta země nebyla schopná fungovat a neudržela by se pohromadě. Je pravda, že když jsme se někdy na parkovišti přeli s policisty, že právě na místě, kde jsme podle nich nemohli stát, potřebujeme vyložit techniku, málokdy se mi je podařilo přesvědčit. Byli slušní, ale tvrdí a neústupní. Čím dříve člověk pochopí pravidla jako součást života ve Spojených státech, tím lépe. Jejich respektování dává Američanům jistou míru předvídatelnosti a očekávatelnosti fungování společnosti, kterou naopak u nás postrádám. My máme tendenci improvizovat – a tuto schopnost Američané nemají –, což v některých případech nemusí být na škodu. Pokud ale improvizace nahrazuje pravidla a jejich respektování, není to podle mého názoru správné.

Čtěte také

„Američan nikdy neřekne, že se pohádal. Kdykoli se ale zeptá na váš intimní život,“ říká bývalý zpravodaj Martin Řezníček

Na jedné straně je povolání zahraničního zpravodaje nesmírně náročné až stresující, na druhé straně si novinář na tenhle zápřah zvykne a po návratu domů mu možná chybí. Přihodilo se to i vám, nebo jste se už domů těšil?

Povolání zahraničního zpravodaje mě velice bavilo a bez přemýšlení bych ho označil za nejzajímavější část svého novinářského života. Na druhou stranu je to práce náročná, která vede k určitému usazování stresu v těle. Kdyby záleželo jen na mně a Česká televize by měla zájem, asi bych v Americe ještě zůstal, protože bych byl schopen ještě mnohem efektivněji využívat kontaktů, které jsem tam za léta nashromáždil. Ale zároveň jsem chápal, že jsem se s rodinou na něčem domluvil, že děti musely zpátky do českých škol, protože jinak by měly problémy s rodným jazykem, a že dávalo smysl se vrátit. Myslím si, že čtyři pět let je optimální doba pro diplomata i novináře, aby odváděli práci na co nejlepší úrovni. Ale musím zdůraznit, že práce, kterou dělám nyní, je zajímavá jiným způsobem, a nelze říci, že by mě bavila méně.

„Američané jsou národem, který až zbožšťuje úspěch někoho druhého, ale zároveň je tam prostor pro pády a kotrmelce. Když v podnikání dvakrát třikrát zkrachujete, ale poučíte se a potom uspějete, budete mít v životopise zaznamenán jen úspěch.“|foto:Archiv Martina Řezníčka

Co vám práce zpravodaje v USA dala pro váš profesionální i lidský rozvoj?

Američané jsou národem, který až zbožšťuje úspěch někoho druhého, ale zároveň je tam prostor pro pády a kotrmelce. Když v podnikání dvakrát třikrát zkrachujete, ale poučíte se a potom uspějete, budete mít v životopise zaznamenán jen úspěch. Možná právě tohle mě tam velmi zaujalo – že to, co děláte, nemusí být vždycky zabalené růžovou mašlí a od samého začátku doprovázené úspěchem. Naopak, občasné selhání pomáhá, aby člověk svou práci odváděl dlouhodobě lépe. V Americe jsem si uvědomil, že chyby slouží k tomu, aby se z nich člověk dlouhodobě učil, nikoliv aby mu podrážely nohy a ubíraly mu energii. Američané dělají chyby taky, ale dokážou se z nich poučit.

Proč jste napsal knihu Rozpojené státy? A jak se píše novináři, který je zvyklý mluvit?

Celou dobu se ve mně praly dvě věci. Jednak že si troufám napsat text o zemi, která se nedá vměstnat do jedné knihy, a jednak že předpokládám, že má kniha někoho zaujme. Při psaní jsem příběhy znovu prožíval. Pouštěl jsem si natočené reportáže, dočítal jsem si další věci na internetu, díval jsem se na příspěvky ostatních novinářů… Díky tomu se mi vybavily detaily, o kterých jsem si myslel, že jsem je už dávno zapomněl. A to mi velmi pomáhalo dát text dohromady. Kdysi jsem říkal svému kamarádovi Michalu Kubalovi: „Já ti nevím, když si čtu svoje texty, mě to nějak nebaví, mám k nim výhrady…“ On se na mě jen podíval a řekl: „Ale ty nejsi čtenář, ty je číst nebudeš.“ Trochu mě to tehdy pobavilo, říkal jsem si, no tak snad si to někdo z kamarádů přečte. Baví mě si s textem hrát, ale současně vím, že nejsem spisovatel. Jsem novinář, reportér. Není to žádná vysoká literatura, nejsou to Čapkovy cestopisy. Je to nesmělý pokus dát dohromady pár vzpomínek a příběhů a třeba podnítit něčí zájem.

„Kdyby záleželo jen na mně a Česká televize by měla zájem, asi bych v Americe ještě zůstal, protože bych byl schopen ještě mnohem efektivněji využívat kontaktů, které jsem tam za léta nashromáždil. Ale zároveň jsem chápal, že jsem se s rodinou na něčem domluvil, že děti musely zpátky do českých škol, protože jinak by měly problémy s rodným jazykem, a že dávalo smysl se vrátit.“|foto:Archiv Martina Řezníčka

Známkou toho, že vaše knížka vzbuzuje zájem, je i to, že byla natočena jako Radiokniha na Plusu. A že vás režisér Aleš Vrzák oslovil, abyste ji načetl vy sám.

To je vlastně další život té knihy, který jí vdechl režisér Aleš Vrzák. Známe se spolu dlouho a považuji ho za skvělého rozhlasového režiséra. Proto mě překvapilo, když přišel s myšlenkou, abych text načetl sám. Zpočátku jsem to odmítal se slovy, že nejsem herec a neumím pracovat s hlasem, že to bude fuška pro něj i pro mě, ovšem on mě přesvědčil, že právě autenticita projevu novináře bude zajímavá. Jednoduché to vůbec nebylo, ale moc mě to bavilo. A možná se ta knížka díky čtení před půlnocí dostala k posluchačům, kteří by se o ní jinak nedozvěděli. Navíc – vysílalo se to v lednu, v době vrcholících pří a nepříjemných událostí v USA, a tím kniha získala na aktuálnosti.

Jak se televizní novinář dívá na rozhlas?

Považuji rozhlas za intimní médium, ať už ho člověk poslouchá doma, nebo v autě, a je to pro mě způsob, jak si tříbit fantazii, protože si obrazy doplňuji to, co mi napovídá čtené slovo. Někteří posluchači mi psali, že po vyslechnutí některé kapitoly najednou viděli určitou reportáž nebo si vylíčenou událost představili. A mě to zase přivedlo k pořadu Radiokniha. Pokud jsem někoho svým psaním a přednesem potěšil, o to víc pak posluchači potěšili svými ohlasy mě.

Rozpojené státy vycházejí i jako audiokniha. „Někteří posluchači mi psali, že po vyslechnutí některé kapitoly najednou viděli určitou reportáž nebo si vylíčenou událost představili.“|foto:Martin Pekárek

S kolegy Michalem Kubalem a Jakubem Železným tvoříte silnou trojici moderátorů hlavního zpravodajského pořadu České televize. Každý z vás má svůj osobitý styl. Jak jste si ten svůj budoval?

Rozhodně to není tak, že bych sáhl do nějakého šuplíku stylů a tam si nějaký vybral. Kdepak. Sázím na to, že ve svém vystupování by měl být člověk co nejpřirozenější, protože pokud něco hraje, divák to pozná. Ve své knize píšu o Jimu Peterikovi, skladateli českého původu, který říká: „Čech pozná někoho, kdo si na něco hraje, na míle daleko.“ Myslím si, že při takové spoustě hodin, kterou my moderátoři strávíme na televizní obrazovce, by divák okamžitě prokoukl, pokud bychom něco hráli. A já chci hrát s diváky otevřenou hru v tom smyslu, že pokud mají ze mě nějaký pocit, měl by to být pocit, jaký mám zároveň já sám ze sebe. Možná máte pravdu, že každý z nás má svůj osobitý styl, ale ať je co nejpřirozenější, ať není hraný a je v něm značná míra autenticity, kterou divák dokáže ocenit. My musíme myslet především na to, že divák by měl vnímat to, co říkáme, a ne jak to říkáme.

Celý rozhovor s Martinem Řezníčkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.